Dnes večer
když poslouchal jsem svojí starou známou smutnou písničku
snažil jsem se porcovat skopovou kýtu
Ach bože teď hoď mi hod est eném pes však
moc mi to nešlo - vlastně ještě nikdy jsem to nedělal
Měl jsem ruce zamazané krví až po lokte a maso bylo tuhé
a zarostlé lojem
A za mnou v pozadí jako když slunce vychází
stydla má noční káva - kráva
Tak trochu jsem myslel na Hrabala a až vzadu v nose
vlastně až skoro v krku cítil jsem pach toho loje
který se snad už tisíc let nezměnil
Štiplavá těžká vůně kyselého mléka

Nůž projížděl masem až ke kosti
a já snad vinou vlastní blbosti přetl jsem žílu
Nic moc se nestalo jen vytrysklo trochu krve která
pomalu kapala po prkénku až na zem
kde pod nohama ochomýtal se mi kocour
až k nebi provolával slávu haleluja mňoukal
a vřeštěl a ta má oběť za pár okamžiků
vepsala se mu slastně do tváře
Vousy a brada od krve a tak hlasitě vrněl
že to bylo až k zbláznění
Inu vždy člověk tak trochu šílí když blíží se supi

A pak jsem si představil jak se celá rodina sejdeme
u nedělního oběda tehdy kdy je tak lehké spočinout
a s tou vervou zakousneme se každý do své pečínky
Spousta česneku a piva a česneku
a děda bude vysávat morek svým táhlým ssssrrrrk
Ostatně tak jak mu velí od pradávna zákon

Možná je to déle než můžeme si vůbec vzpomenout
Myslím na dnešní podvečerní psychoanalýzu
že tohle je tohle a tamto zas tamto
A zdá se mi život krapítek se poslední dobou trochu přeceňuje
a přitom poslední spojení předků pomalu mizí
Alespoň že to maso nám zůstává
člověk jako by krmil divou zvěř a sám sebe
Kdejaká vzpomínka na tebe a tebe
na prsou krev a v duši poloviční zmatek
Vykoukl jsem z okna ven a stihl jsem uzřít
ještě jak Měsíc byl sežrán svým vlastním
obzorem
A napadlo mě že vlastně už hodně dlouho
nedíval jsem se na hvězdy
Jsou tam ještě vůbec?
Tisickrát marná otázka když člověk ptá se pořád dokola pouze sám sebe