Někdy mě přepadl zčistajasna smutek
orámovaný zlatou barvou dnešního odpoledne
a zapadající slunce za domy schováme
si do výhřevných omítek den co den
a přitom doma potají a trapně chlastá


Někdy mě přepadl krindapána smutek
ten divný lodivod kapitán Mandragora a Leviatan zároveň
co překouše lana nasáklá solí
a v trupu má zabodaných snad milion harpun
že vypadá jako legrační směšný jehelníček


Někdy mě přepadne smutek
a já na to nejsem příliš připravený
koukám pak do prázdna za okny láme vítr holuby
v pase a oni se mi klaní
a já ještě pořád nemůžu se rozhodnout
jestli radši déšť - zimu - déšť a nebo déšť
když pak vidím jejich zobáky se v dešti choulit

A pak je mi líto toho všeho co dávno poslal jsem do háje a do hajan
a tehdy obzvlášť převaluji se a smutek
chrastí klíči a tluče na mé dveře
pak se probouzím s úzkostí ale tak rád a rád
že konečně jsem pohlédl do tváře svému obvyklému strachu


Jenže co naplat dnes donrvetr přihnal se zas smutek
a smutná hudba ladí
a smutný lidi potkávají se na ulici znaj se a je jim to jedno
i smutná zvířata očuchají se a jdou zase dál
dál a dál
a nemůžou si upomenout
vzpomenout
kde nechali si svůj vlastní strach
aby jemu a pouze jemu mohli
si do očí pohlédnout