Jednoho dne postihlo našeho psa Brita průjmové onemocnění. Dieta nestačila a došlo i na tabletky.

První den ji maminka vložila mezi zbytek rýže, ale když ji vyndal a položil vedle misky, přešla to slovy, že rýže byla sypká a tabletka vyklouzla.

Druhý den dostal bramborovou kaši. Tentokrát byla obalená dokonale. Jenže Brit ji perfektně olízal a opět položil vedle prázdné misky.

„Tak to néé“, zařvala maminka a zabalila ji do kousku rohlíku. „Brite, pojď sem!“

Brit, který byl v obýváku, ztuhl a udělal krok vzad.

„Neřvi, ten pes se tě bojí“, řekla babička.

„Bojí? Jak se mně může bát, já řeknu pojď sem a on jde opačně! Dělá si co chce.“ „Když mu to strkám do jídla, dávám najevo, aby to spolknul. Nebo si myslí, že si s ním hraju?“

„Někdo má prostě problém spolknout tabletu. Alespoň vidíš, že je nás víc,“ řekla babička.

Mezitím byl strachem zkoprnělý Brit uchopen a odnesen do kuchyně, kde stál s ocasem sklopeným, ale hlavou odvrácenou tak, aby neviděl rohlík s tabletou.

„Je celý po vás!“ Tím myslela babičku a mě.

„Nechápu, co s tím děláte. Když polykám, tak nechutnám. Mně stačí vytvořit si sliny a polknu, vy si to balíte, já jsem se snažila podle vás a ani to nestačí!“

„To je těžké. Tabletku musím mít dobře zabalenou v chlebu, jinak se mi zadrhne na jazyku,“ řekla babička.

Asi jsem vypadala pobaveně, i když bych spíše řekla, že moje pocity byly smíšené.

„A ty se nesměj! Nikdo se nebude smát, on musí vědět, že to myslím vážně!“

„Já se vůbec nesměju, to bych se neodvážila,“ ozvala se babička

Maminčina trpělivost byla u konce.  Dala Britovi ruku do tlamy a donutila tabletu polknout.

Další dny se pak už jen opakovala akce s rukou.

A nejveselejší bylo, když se objevila první tuhá stolice.