Jak jsem se nenaučila...
vázat knihy ;)

Už jako malá jsem chtěla vydat vlastní knihu. V devíti letech jsem sepsala první “Paměti” a radovala se z toho, jak jednoduché je napsat pár stránek textu a hned se stát spisovatelkou! V tu dobu mi také poprvé otiskli povídku v novinách! Bohužel i se všemi chybami, a že jich bylo! Nechtěla jsem si to dlouho přiznat, ale právě množství chyb bylo mou vstupenkou na stránky váženého učitelského časopisu, který se v tomto čísle věnoval dětem s dyslexií a dysgrafií.

Přeskočím kapitolu “slavná písničkářka”, “cirkusová krasojezdkyně” a “femme fatale výtvarnice” a rovnou přejdu k hlavnímu bodu tohoto vyprávění - ke studentce Ateliéru umělecké knižní vazby.

Znělo to dobře a navíc mne po letech opět přepadla touha držet v ruce svou vlastní knihu! Když mne doteď v Kujavách neobjevilo žádné nakladatelství (nechápu, jak je to možné), budu si knihy dělat sama.

Bohužel, nejsem moc trpělivá. Nikdy mi nešly ruční práce. Nejsem pečlivá. Ale důležité je umět si poradit - Hornbach!

To místo je plné knih. Na začátku každého semestru jsem proto navštívila tento stánek inspirace a tvořila knihy z igelitu, z vlnité lepenky, z molitanu, ze styčníkové desky s hroty  ( https://www.hornbach.cz/shop/Stavebni-kovani/Stycnikove-desky/S12019/seznam-zbozi.html ) ...

Neumím vyrobit vlastní papír, ani ušít složitou knižní vazbu jako jiní absolventi, ale myslím si, že to nevadí. Ostatně každoroční akce Kniha Roku dokázala i toto ocenit. Vedoucí ateliéru pro mne měla pochopení a já proplula vysokoškolským studiem jako loďka po proudu.

Před každou klauzurní zkouškou jsem se však pro jistotu pomodlila slovy:

Sláva Otci i Synu
i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky
a na věky věků.
Hornbach!