Za oprýskaným plaňkovým plotem stojí uprostřed lesa starej barák. Možná spíš usedlost. Přední štít je tak pokrytej břečťanem, že skoro nejsou poznat dveře dovnitř. Nakonec jsem je našel a vstoupil do tmavé místnosti obložené dřevem a starými kovovými cedulemi. Jedna oznamovala: “Žebrota nemá šanci", tak jsem rychle přepočítal drobný v kapse a mrknul na výčepního, jestli můžu dostat pivo. Kejvl na mě, že jasný.

Zvuk v místnosti ovládal sedmdesátiletý děda v klobouku s kytarou. Měl dlouhý šedý vousy, ze kterých mu do strun padal popel z cigaret, na triku měl nápis Harley-Davidson a hrál pořád dokola tóny Knockin' on heaven's door.  Na tuto melodii zpíval texty sta jiných songů dohromady. Kombinoval sloky od Guns'n'roses, Kiss, The Doors i Velvet underground a pořád hrál čtyři stejný akordy dokola. Bylo to skvělý. Žádný podobný medley jsem nikdy dřív neslyšel. Všichni v místnosti si to hrozně užívali. Unikátní nálada.

Odnesl jsem si načepovaný pivo ven na zahrádku a poslouchal dál přes okno. Byl krásný slunečný večer, konec června. Vtom kytarista najednou přestal, mlčky sklidil potlesk, zapálil si Marlborku a pak do ticha vydechl:

"Do prdele s Amerikou.”