Sedadlo 58, pomalu usedám.

Lidé kolem mě se smějí

a někteří se smějí mně,

mýmu účesu a výrazu a možná,

že i mé vybledlé košili.

Úsměv jim oplácím

a jejich životy jsou barevné jako jejich vesnice

s modrou vodou, zelenými lesy

a rudou hlínou.

Tyhle postavičky jedí celé dny rýži s příchutí bazalky

a chilli

a pak se mnou nastupují do vlaku

a společně nás to unáší na jih.

Mají dobrou náladu, protože míří k cíli.

Zatímco já od něj,

abych se dostal blíže k peklu,

kde to sype,

duše hoří, okovy chrastí

a hajzly se splachují přesně v osm.

Tam doma na západě,

kde se sedí zpříma,

ale hledí dolů,

kde se sní o lepších autech

a domech s plotem,

který nás má chránit před bolestnou

realitou všedních dnů.

Nefunguje to.

Jedeme rychle,

voda je ještě stále modrá,

vlak má zelenou

nebe se pomalu barví do ruda

a moje tvář

i duše

blednou, jako ta košile.