U jedné ze stanových podpěr na dvorku
se zastavil pes.
Byl mladý, silný a hrál barvami.
Černá, krémově béžová i bílá.
Měl rozum a důstojnost.
Málokdy štěkal.
Vždycky uměl potěšit
a někdy i rozesmát.
A jak tam tak stál
a civěl do dálky,
najednou vyskočil z kůže
a utekl pryč.

Zbyl tam z něj jen ten krásný barevný převlek,
který nehnutě ležel v červeném prachu
a čekal, až jej někdo sebere, opráší
a navleče na další tělo,
které budou moci lidé obdivovat.

A to bylo všechno.
Ani jsem se tomu psovi moc nedivil.
Někdy je toho na nás prostě až moc.