Jamal seděl na terase

svého vlastnoručně postaveného domu

z bláta, slámy a kamení.

Hleděl do dáli a vychutnával ticho

a svěžest zelených kopců kolem něj.

V dálce smířlivě bučela kráva.

Vtom před ním na stole přistál dopis.

Jamal uviděl razítko na obálce

a v jeho hlavě něco explodovalo.

Nedal to navenek znát,

jen mlčky dál koukal na protější stráň porostlou olivovníky,

ale koutky mu začaly padat dolů.

V jeho očích náhle vyhasl plamen.

Zbyl v nich jen popel,

který začal pomalu odnášet vítr.

„Váš pozemek musí ustoupit plánované výstavbě vysokorychlostní železnice.

Škoda na majetku bude finančně nahrazena.“

Podepsán Jones.

Pro Jonese je to jen další lejstro k podepsání,

jenže ten nikdy nebude muset sledovat,

jak monstrózní plechové mašiny

rozbagrují Jamalovo pohádkové údolí

na druhý Verdun.

Příroda se možná zregeneruje,

ale jizev z pražců a elektrických drátů

se už nezbaví.

Lidstvo je jako brutální chirurg,

který každý den řeže nové rány

a vytváří naší planetě nové jizvy.

Je to stále to samé.

Kucháme živé,

abychom to pro peníze nahradili mrtvým.