Stát v obavě před šířením smrtelného čínského viru uzavřel kompletně všechny školy. Odborníci na dětskou duši okamžitě oponovali, že adolescenti, jimž byl proti jejich vůli odepřen přístup do škol, se stejně srocují v nákupních centrech a tato opatření se tudíž minou účinkem. A tak vláda nařídila, že podniky v obchodních centrech budou muset vypínat wi-fi, aby to mladistvé odradilo od jejich cesty do těchto zrádných míst.

V jednom městě v zapadlém okrese na samém okraji české kotliny ale po tomto nařízení mladí lidé, beznadějně ztraceni v prostředí otevřené přírody, zbaveni všech svých dosavadních životních jistot, začali hromadně páchat sebevraždy. Kolem obchoďáků ve městě se aktuálně válí desítky mrtvol, které pomalu začínají okusovat bezdomovci. Technické služby ani město samotné si s nastalým stavem v tuto chvíli neví rady a všichni toužebně očekávají nový metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví. S odklízením těl momentálně pomáhají ve školství jedenadvacátého století nevyužití a zbyteční učitelé, kteří jinak v reflexních vestách sociálních služeb obcházejí cikánská ghetta, squaty a vyloučené lokality, kde dětem kajícně rozdávají notebooky a tablety od Ministerstva školství.

           Ne, tohle není ukázka z nového hororu Stephena Kinga ani exkurze do postapokalyptické budoucnosti, nýbrž nahlédnutí do denního tisku během jednoho bizarního babího léta roku 2020 tady u nás doma v České republice.

           Je zarážející, že my už ani nevnímáme jako problém tu samotnou nepřirozenou závislost, to nesmyslné napojení na falešný virtuální svět, ta všechna bezobsažná lákadla, tu všeprostupující vyprázdněnost ducha. My zkrátka jen vypneme zdroj. Vyšroubujeme žárovky z dálkových světel, jež přivádí hloupou zvěř pod kola náklaďáků. Pobijeme světlušky, které v noci lákají duše do bažin. Utišíme zvonec, za nímž táhnou slepé ovce. Krysaři, jehož hudba vhání lidi do propasti, sebereme jeho píšťalu. Rezignovali jsme na nápravu příčin a řešíme jen důsledky všeobecného zmaru.

           V jihoamerických pralesech žije rod slepých mravenců. Orientují se tak, že vypouštějí feromony a v zástupech jeden za druhým pochodují po chemických cestičkách. Navenek se zdají být naprosto dokonalým přírodním organizmem. Jednou za čas se však stane, že narazí na vlastní starou pachovou stopu a začnou se točit v nekonečném kruhu. Říká se tomu spirála smrti. Miliony mravenčích vojáků se jednoduše uchodí k smrti. Biologové tento jev nedokážou racionálně vysvětlit a vykládají jej jako evoluční chybu, která nemá řešení.

           Ale netočíme se i my v kruhu? Není náš svět taky nějaká evoluční chyba? Všeobecná vzdělanost dnes přestala být hodnotou. Najednou nepotřebujeme zeměpisné znalosti, protože máme GPeSky. Pravopis za nás opravuje Word, výuku cizích jazyků nahradil google překladač. Dějepis jako obor stojí před zánikem, protože to už všechno bylo a my jsme moderní, dynamická společnost hledící jen kupředu. A přírodopis, ten je úplně pasé, protože v přírodě je nuda. V lese není wi-fi. Máme tisíc komunikačních kanálů a přitom není s kým mluvit. Nepovídáme si o hudbě, o umění, o literatuře. Voňavé papírové knihy nahradily čtečky. Hudba jako umění zemřela. Píšeme a není pro koho. Tísníme se v davu a přitom každý sám. Je tohle vůbec ještě evoluce? „Všechno, co se bylo kdysi možno dovědět o životě, bylo v Bratrech Karamazových Fjodora Michajloviče Dostojevského,“ říká jedna z postav knihy Kurta Vonneguta, „ale dneska už to nestačí.“ Je tedy lidstvo dnes jiné? Lepší?

V létě přišel kluk, že by se mnou chtěl vylézt na horu, co mám na obrázku na ploše počítače. Naložili jsme spacáky, sekeru, stan a vyrazili do hor. Neměli jsme s sebou žádnou techniku - ale měli jsme cíl. Ten pocit je k nezaplacení mít v dnešním světě zase jednou možnost se ztratit, zabloudit, rozplynout se v pustině. Muset se ptát na cestu, dát se do řeči s cizími lidmi, abyste po pár větách zjistili, že vůbec nejsou cizí.

           Před šestnácti lety, když jsem tam byl poprvé, měl jsem sen, že na tu horu jednou vyjdu společně se svým synem. A teď jsme byli na vrcholu. Neudělali jsme jedinou fotku, nenatočili jsme jediné video, neměli jediný videohovor. Jen jsme tam tak seděli. Seděli a poslouchali vítr. Ale jako by mi ty nekonečné poryvy horského vzduchu něco šeptaly, ale já pořád nemohl rozluštit, co mi chtějí říct. „Tati, vím, že to zní divně, já z toho větru cítím, že jsme tady správně,“ přeťal mé úvahy kluk.

Ano, všechno bylo, jak má být. Tohle je ten opravdový život. Děti vnímají svět čistěji než my. Jen je musíme osvobodit. Odpojit od zdroje. Jak říká jeden můj kamarád: „To byly časy, když na všechno stačil kyj a meč…“