Země nepotřebuje nové kontinenty, ale nové lidi. - Jules Verne

Třílůžkový pokoj na chirurgii. Z postele u okna namáhavě vstává malinká kulatá žena. Pravý loket má zavěšený v šátku. Kachní chůzí došmajdá k umyvadlu a nabírá vodu zdravou dlaní. Hltavě pije. Oslovují ji tu "bábka".

Má potlučenou tu polovinu těla, na kterou upadla. Mračí se na svůj obraz v zrcadle, nespokojeně cosi brblá a ze šedivého kohouta na hlavě tvoří levou rukou účes. Mladší žena z lůžka u dveří, která se mi představila jako Olena se vyhoupne a kulhá směrem ke staré, aby jí pomohla. Zapřádají živý hovor jazykem, kterému rozumím jen zpola. Kdyby bylo možné dát si klapky na uši, udělám to. Ležím totiž na prostřední posteli. Sousedky vlevo nebo vpravo v jednom kuse telefonují, baví se až příliš nahlas, slova létají jako ping-pong nad mojí hlavou - a já bych si tak ráda po operaci zdřímla. Nejspíš nemá smysl něco říkat. Přesto to zkusím, a i když na chvíli zmlkly, ozývá se některé z nich telefon a cirkus začíná nanovo. Je možné, že mají tolik příbuzných?

Pacientka vlevo, babka se u sestřičky dožaduje injekce proti bolesti. „Nestačil by prášek? Až budete cestovat domů, nikdo vám v autobuse injekci nepíchne, zkoušejte raději prášky.“

Ta však vyděračsky a velmi hlasitě nabírá k pláči, a tak si tu injekci nakonec vydyndá. Také vím, že přijede vnučka a svoji „bábušku“ odveze na revers domů - prý má už koupený lístek. Čeká je den a půl cesty autobusem, vyslechla jsem už včera nechtěně z jejího rozhovoru.

Při vizitě doktorka naznačuje, co bylo příčinou babčina pádu z kola. A proč je tady tak nespokojená. Chybí jí alkohol, na který je navyklá, ukazuje primáři gestem "panák". Babka rozhořčeně zakroutí hlavou. Ještě jsem neviděla alkoholika, který by přiznal, že je alkoholik, napadá mě.

Vnučka stojí ve dveřích, babka se loučí s Olenou. Vnučka si ji odvádí. Najednou je na pokoji ticho.

Když si konečně zdřímnu, podáváme si přes uličku mezi postelemi s Olenou navzájem své mobily a prstem listujeme fotkami.

„S vnoučaty na kolotočích. V cirkuse. Naše kočky. Pes. Besídka ve školce. Domek. Synovy narozeniny, ten dort mu udělala snacha, je šikovná.“

„Náš domek v Charkově. Moja mať, ta tam zůstala, stará o naše zvířata. Ubytovna, kde sejčás žijeme s manželem. Oba rabótajem v Kaplici a ta místnost nám stačí. Kuchyně je společná. Vasyl zděs rabótal už deset let před válkou a my s dcerou měly kam utéct. Jsme vám tak vděčný... A naš syn. Luhanský les, linie, zákopy.“

Vidím kluka v uniformě s krumpáčem. Za ním ručně vyhloubená jáma velká skoro jako základy domu. Další vojáci roztroušeni mezi stromy se usmívají.

Přichází sestra s tlakoměrem. Ode dne, kdy syn odešel do války se Olenin krevní tlak nevyzpytatelně šplhá směrem vzhůru. A to není pro zítřejší operaci dobré.

Pokládám svůj "život" zdokumentovaný v telefonu do šuplíku. Ona zas ten její. Poté, co jsme si vyměnily čísla. Naše světy jsou odlišné jen zdánlivě...