Stmívá se. Zabouchání lžící do železné mísy. Znamení pro zasvěcené. Přicházejí ze vzdálených strání, opouštějí kočičí stezku, vyšlapanou ve vysoké vysušené trávě.

Rváč... Celý týden dostává do jídla antibiotika. Zvedá podezíravě, dříve zanícené, oči od misky, bílou hlavu má samý jarní šrám. Syčí. Raději vycouvám.

Na řadě jsou Čičíkovy vousky. Před časem mu je někdo nejspíš upálil. Prý to pro zvíře znamená konec prostorového vidění, píše se v moudrých knihách.

Zgumovělá pokroucená vlákna postupně vypadávají - rostou mu nová, naštěstí. Snad si dá příště pozor na zloduchy, je příliš důvěřivý.

Misky se s příchodem tmy vyprazdňují. Přemítám, kdo tu ještě nebyl...

Kdepak je modrokočka, šedá kráska Korat? Právě takhle na jaře ji před časem hasiči s pomocí plošiny sundavali z vzrostlého stromu. Netrčí někde ve výšce na nepřístupné větvi? Ne, loudá se sem jakoby nic a s veškerou elegancí zaboří čumák do pekáče s granulemi. Má je v oblibě.

Poslední strávník, kotě František nikde. Letím s baterkou do slepičí boudy. Otevírám pokud možno tiše závoru na dveřích. Slepice mě poznaly, ani nehnuly brvou… tedy hřebínkem.

Spodní patro příbytku, podlaha plná sena. František, přitulený k nejmladšímu kropenatému kohoutovi, tvrdě spí. Zlehounka pohladím kohouta. Venku pak s úlevou zakloním hlavu. Baterka není třeba. Svítí půlměsíc, hvězdy se zahákly do větví jabloněk. A František? Blaženě mi přede v náruči...