Krok sun krok jsem se dnes šinul po půl čtvrté ze zaměstnání skre zasra_ucpa_nou BřecLove autem k obchodnímu domu plného stesku. A bulil přitom...

Páč je to ještě horší než jsem si kdy dokázal pomyslet...

Dopoledne přišla ZLATOHNĚDÁ s tou novou a já... Doopravdy se vlastně ani neumím zlobit. A tedy vůbec ani nenávidět. Musíme si promluvit řikám Jí. Pokývne svou krásnou něžnou hlávkou na souhlas a řekne: Ale nejprve vás představím. Tohle je tvoje nová kolegyňka! Podáváme si ruce. Zdislava říká. Pane jo! To je ale jméno!! Neznám žádnou jinou ženu která by se tak jmenovala! Miroslav odpovídám. Jo... Je to docela hezká holka. A mnohem mladší než Martina. Tedy pokud jsem byl pro Ni otcem pak pro Zdi... už musím být dědečkem. Holt je to tak. Věk nezastavíš ani neoklameš. Zdislava. Zkouším si představit jakou zdrobnělinou ji oslovovat...? Ahoj Zdi!? Ne. To je praštěné. Zdis? This is Zdis. Ne. To je ještě blbější. Zdeni-Zdenko. Nejspíš. Hlavně teda musí holka vydržet. Což jí taky říkám. Není to jen tak tahle pozice. Vždy vyjít vstříc zákazníkům a zároveň být imuní vůči jejich tlakům. A někdy se toho nahrne... No jejda! Tu scénu kdy jsem byl se ZLATOHNĚDOU v jeden pátek do šesti v práci a kdy jsem Ji viděl poprvé plakat tu budu mít před očima do nejdelší smrti. Jasně že jsem se na Ni nemohl vykašlat když je to poslední láska mého života že. Protože kolikrát může mít člověk rád? Tak opravdu? Z lásky? Dvakrát třikrát... To ne. I jednou je dost...

https://www.youtube.com/watch?v=M4FxpNfXdas&ab_channel=tadas663

Potom jsme step by step šli bok to bok až úplně dozadu do nového skladu. ZLATOHNĚDÁ řekla Zdence ať na Ni počká. I stál jsem s Ní z voči oči circa 30 cm:

Měla jsi mi to říct. Proč se to dozvídám až jako poslední?

Myslíš že jsi poslední? Promiň. Měla jsem ti to říct. Mrzí ma to.

Kam odcházíš? Kdy končíš?

Víš... Můj přítel je slovák. A tak...

Vracíš se zpět na slovensko? Do Bánoviec?

Áno Miri. Teda... Je to kůsok inde. Len taká malá dedinka...

Víš přítel má dceru a... Jinak by přišel on sem. V čechách je líp.

A končím posledního června...

Tak. Ještě se uvidíme měsíc a pak už... Nikdy. Do očí mi vhrkly slzy. Přestaň řekla. Budu plakat. No právě odpovídám. Já už mám na krajíčku. Já to vidím kontruje a právě proto přestaň nebo budu taky. Otevřel jsem náruč a objal Ji. Dcera se schovala tátovi v náručí. Hebká voňavá něžná. Naposled.

No... V práci jsem to ještě vydržel. Ale po cestě prostě slzopád... A i teď doma...

Ale! Hlavně že je šťastná!!! Newim co víc bych jí mohl tak přát. A vzhledem k tomu že nemůže mít vlastní děti tak je pro Ni štěstím dvojnásobným že bude mít možnost vychovávat dítě svého milého. Přeju jí ať jsou spolu šťastni až do... No. Nebudu se opakovat. ;)

Howgh