Někdy přemýšlím, kde začíná stáří ženy. Ztrátou muže? Miláčka? Jesení?
Děti ani vnuci neudrží žíněmi smyčce nad hladinou jesetera.
Jenom muž. Muž je slída.
Věřím vodě, žízní podrazí kotníky, naplní tělo nevírou ve smrt. Bojem. Rouháním se. Dálkou.
Věřím liškám hlad. Řev zajíce. Dere přes tuš rozpitým odstínem krev, instinkt nakonec probarví tenkou linkou noru, obtěžkanou mateřským mlékem.
Miláčku, prokousla jsem ti ret. Bez anestézie mrazu. Zoom: nevšiml sis. Koukáš mi do levého i pravého oka najednou, nemáš na výběr.

Zítra nebo pozítří zasadíš další strom do mých narozenin. Ta jáma je hluboká.
A řekou džbány moku s bílou pěnou kolem bradavek.
Chci podat hlášení: interpunkční znaménko místa činu.
Rádlem vykrojení havrani s vědoucím pohledem minulosti, přítomnosti, budoucnosti
zapisují věšteckou koulí příběh křídel na pokálenou hřídel času.
Asi spodní větev stromu. Podepřu ji vidlemi Emy. Ema mele maso, má na šatech lem.
Muže.
Nutíš mě psát Beatles, Beatles a krásná zrzka u pokladny, co po ní šílí všichni moji chlapi, všichni cizí chlapi, můj syn i já / cválá sama celý ten prostor s kleštěmi, šroubky, hřeby, maticemi lodních kýlů, všemi těmi demižóny s neznámou vůní nad hladinou / zvlášť odváží pihy / únik / až se chlap musí a musí vrátit /
sklopit zrak do retro kapesních rybiček u kasy za jedno sto devatenáct / opakovaný úhyn / Gavenda Krnov.
Říkám ji, „jste krásná,“ usmívám se a vzduchem pluje těhotná Noemova archa.
Může v člověku umřít archaický chroust? Pořád šustí v krabičce od zápalek. Je dětství lék? Arytmie srdce.
Jsem tu jen host, umyji si dezinfekčním ubrouskem ruce
a pak přitluču k posteli tvůj křik Živote