dadozdienka
Byli jsme v tom lese sami a nic není podložené pravdou
ale oči oči dokořán co do nich vítr foukal ráno zachmuřeným obočím
ano
deštěm promočení ptáci zpívali z kůru výšky to své kukuruků
svleč se svleč se
a déšť to všechno smýval školní houbou z tabule
zbyly jen bílé šmouhy ticha
… vsakuje po kapkách tělo obličej kamennou sůl v pařezu
to ticho dýchá hlad nevěř mu
zapaluje doutníky o knot srdce a
když dohoří má v ruce další
pálí černé díry do oblohy
a někde v dáli starých básní pořád prší
nebyl to únor s mordou u nor
hlad smíchaný se skousnutím kamenné soli zůstal na zápraží lesa a když se hodně snažím
pošle mi svou chuť sevře chtíčem bránici až nemůžu dýchat
v tom tichu je kat
každý jsme sám
Komentáře
(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Alegno, děkuju za nakouknutí a slovo, vždycky mě uklidní, když tě vidím. Nevím, proč to tak je. Law, prší... už se tu taky směju, ale tehdá jsem se lekla... to víš, stará paní, dneska že máme sraz, nějak mi to uteklo, umřel další spolužák... Marci, strach je vždycky. Ten o někoho. Včera o malinkatého srnečka v trávě, co ho nesměla najít Frýda. Vždycky mě to vyčerpá. Janino, já ji dopsala a název...najednou mi naskočilo, dadozdienka. Kde se vzalo, nevím. Hledala ho po netu a nenašla. A tak mám svoje slovo. A svůj deník... Děkuju ti, moc a moc. |
l lawenderr_ (pismak.cz)
Před měsícem (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
A Alegna (pismak.cz)
Před měsícem (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
l lawenderr_ (pismak.cz)
Před měsícem (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Před měsícem