Ležel jsem na posteli v psychiatrické léčebně a tělem mi probíhaly proudy energie. Duchovně-bláznivou interakcí s ostatními pacienty jsem nabyl spousty zajímavých náhledů, pohledů, inspirací: a konečně to snad mám!

Neřešitelná situace ve vztazích. Neřešitelná situace v práci. To obojí půjde do kytek.

Tenhle paradox: to je ono. Stačí vypálit tenhle paradox do Matrixu reality a ta pozře sama sebe... a nebude Nic. Konečně.

Náhle se přede mnou zjevila postava archanděla, který mohutným hlasem zaburácel:

"Co si myslíš, že děláš?"

"No... ničím realitu," usmál jsem se, jako by to byla nejnormálnější věc na světě.

"Chyba lávky: zničil bys jenom sám sebe. Nemáš přístupová práva k ostatním lidem a k celému Zdroji: rozhodně ne v té míře, jak si myslíš. Ten paradox by požral jen tebe samotného a ostatní by ani neškrtnul."

"Hmmm..." nevěřil jsem mu.

"I kdyby se ti to povedlo: víš, co by to znamenalo? Co bychom potom všichni dělali? Jenom Nic, samotné Nic: nebylo by to trochu nuda? Proto je Něco: nejsi pak sám, nikdo není sám a dá se dělat, na co jen pomyslíš: samozřejmě když uděláš něco se špatným úmyslem, vrátí se to. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Postupně to posouváme, takže každý se vyvíjí. Má to být zábava, poučení, výměna zkušeností s ostatními: nu, třeba i láska."

"A proč se člověk nestvoří už vyvinutý?" zeptal jsem se.

"Jak může jednat moudře a vyvinutě, když neví, jaká zkušenost leží za zrovna tímto vyvinutým a moudrým jednáním? To nejde... a to ještě vysvětluji věci jenom tak, jak je jsi schopen pochopit."

"A neřešitelná situace ve vztahu a v práci..."

"Máš přejít na jiný vztah a jinou práci: jen nemáš odvahu: tak jsi řekl, že lepší bude zničit celý svět. Opravdu to není zrovna moudré... to bys i s vaničkou vylil všechny děti: a to nikdo z nás nechce. Poslechni si trochu hudby, jdi spát a uvidíš, že se všechno nejí tak horké, jak se uvaří."

Anděl se rozloučil a zmizel. Ten paradox se mi úplně vykouřil z hlavy. Zapnul jsem přehrávač hudby: "the show must go on..."