Rozepínáš svá sokolí křídla do daleka. V té touze ježí se makedonská falanga jako ježek. Chceš sjednotit Řeky, porazit Peršany a dobýt svět. Chceš být nový Achilles, ale zůstaneš nadosmrti barbarem zpoza hor. Tobě je sotva dvacet, ale víš stále jen o bodlinách a o lásce sníš.

Vidím tě a nedám za tebe ani zlomenou ruku, s touhou daleko nedojdeš, romantiku! Chceš chytit holou pazourou čas, tu zmiji růžkatou, jež se ti plazí pod nohama.

Možná jsi Achilles, ale želvu nedoženeš.

Zmije utíká a nemá nohy, silou vůle vedeš svou armádu, ale sobě poručit nedovedeš. Mince se kutálejí jak o život, chtěl bys je sbírat do tobolky, ale nemáš ji zač koupit.

Vidíš dědu, pod stromem sbírá přezrálé hrušky, kolem létají vosy. Děd vyžene všechny vosy do černých děr plných hniloby a odchází do své knihovny řešit kvadraturu touhy.

Divíš se, kde se tu vzal, vždyť už skoro třicet let odpočívá v hrobě.

Mávám na tebe, ale ty vidíš jen tělo krásné dívky. Máš oči na krajíčku, když ji rozepínáš pohledem.

Ona ale není, nemáš už žádný čas, ani ty už nejsi, cos býval. Už nenapíšeš Březen ani Máj, už nebudeš snít, že práce s perem vyrovná se těžké dřině na poli. Nepomačkáš více její kozičky. Už nikdy nespatříš zapadat slunce za makedonské hory.

Zbývám tu jen já s košíkem plným shnilých padavčat, jsem děda a roním slzy nad tvým hrobem.