AI už nás má spočítané, to vám, lidičky, povídám, počítá naše verše na prstech svých nesčetných chapadel, jimiž dosáhne mimo dosah lidské ruky i mysli.

Člověk žije, je na konci sil, miluje, tvoří a ono – hovno... Hovno, kamaráde!

Stali jsme se..., byli jsme všichni slavní aspoň pět minut. Ten čas se stále zkracoval a teď je u konce – i Písmák usíná a my jej ukládáme do hrobu a jako tomu nebohému pracujícímu člověku mu strkáme pod nos kvítí, poněvadž jsme básníci a nic neumíme.

Ještě je čas jít s klacky a kameny vzdoru do Silicon valley, což je prý nějaké údolí v Kalifornii, ale pro vrozenou blbost básníků, či poetů chcete-li, necháváme si masku debilů a smějeme se jako bestie.

AI mezitím už píše prózu posledního soudu, vůči které blednou i barvité vize ze Zjevení Janova, čili jediné kanonické apokalypsy.

Jeden pán, kterého jsem potkal ve Lnářích, kde jsme se oba léčili na psychiatrii, říkal totiž už před lety, že v Americe už mají takové roboty, jako byl terminátor z toho filmu. Jeden jediný z nich by prý ves jako Lnáře vystřílel během pěti minut.

Tak to aspoň ten pán říkal, než ho za trest přeložili do Dobřan.