Dlouhá léta chodila okolo mě jako se při rozhovoru chodí kolem horké kaše, její řeč byla plná dvojsmyslných narážek, básnických obratů a obrazů tvoření i ničení. Po celou tu dobu jsem ji obcházel, podobala se hluboké jámě, propastné tůni. Byla příchutí a příslibem dnů příštích.

Pak ale přišla jako nevyžádaná nápověda a její první jasná slova po sérii vytáček a výzev zněla: „Čemu dáváš přednost?“ Od té doby jsem si musel stále vybírat, co upřednostním. Život už nebyl přehledný jako geometrický výkres ze třetí třídy, přibývalo rýh, čar a kouzel.

Stal jsem se slepcem a používal po hmatu nalezený klacek jako slepeckou hůl v hlubokém pubertálním lese. Chodila kolem ve stále užších kruzích, byla nahá jako čtyřka z fyziky na vysvědčení v pololetí sedmé třídy, křičela a hrozila a byla tak žádoucí, že jsem kvůli ní nespal, hákoval ve škole a bloudil po cizích polích.

Moje samota se v její přítomnosti jen stupňovala a já zůstával panicem, když jsem s panikou otevíral u kotle katalogy dámského prádla vynesené sem na spálení.

Jako by sem vynesli moji touhu a chtěli ji nechat zpopelnit, ale ona se nedala.

Ani já však od ní nedostal nic zadarmo, platil jsem pak už celý život. Volal jsem marně a beznadějně: „Nauč mě milovat!“

A tak se ke mně ještě po letech vrací a já stále nevím, čemu dávám přednost, ale kdyby ke mně přišel sám Bůh s nebeskými zástupy asexuálních andělů, já stejně budu věřit spíš své touze než víře.