Slovo muža

Do autobusu nastúpi mamina s chlapčekom, odhadujem mu niečo cez tri roky. Chce si ho usadiť na kolená. Odmieta. Spustí rev a stojí vedľa nej. Domýšľam si, že chce sedieť vedľa nej. Lenže sedadlá sú obsadené. Buď obe alebo jedno. Zlostne hučí, mama sa mu prihovára, vysvetľuje, márne. Skúša rôzne metódy, až po - budeme musieť vystúpiť. Vydrží bez prestávky po nasledujúcu zastávku. Autobus zastane, otvorí dvere, šofér vstane a blíži sa ku zdroju.

„Ja vám pomôžem,“ osloví najskôr ženu.

„Počúvaj ma!“ prihovorí sa dieťaťu. „Ak okamžite neprestaneš revať, lebo, ide mi to poriadne na nervy, tak pôjdeš peši. Si chlap! Tak to hádam zvládneš,“ povie rázne a odchádza za volant.

Chalan stíchne a potichu sa pýta: „Kedy si presadneme?“

Pani za nimi vstane, tvári sa, že ide vystúpiť: „Môžete si sadnúť sem.“

„Poď, teta nás pustila.“

Spokojne sa usalaší, pozerá z okna.

Pani vystúpi až o tri zastávky.

0
K K3 Před 3 měsíci Dítě může křičet, má stejná práva jako dospělí. Člověk jako člověk:).
gabi Před 3 měsíci ani som si neuvedomila...vážna kritika je na žlto? potom Benetka tu je najvážnejší kritik :)
K Kočkodan (pismak.cz) Před 3 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)
gabi Před 3 měsíci jo jo, Bene, život KOčkodan, verím ti, že tuplem ne, veď si to aj dvakrát zopakoval...ale snáď by si v autobuse zobral na klín ty mňa...úsmev áno, Phil, mali by sme byť k sebe ohľadupnejší, nikdy nevieme... stejná práva...aj ty nahlas rumázgaš v autobuse, Karle? :) milá návšteva, Jiří, ja poprosím šalviu verbenu miesto hašlerky :)
Philogyny Před 3 měsíci Jednou jela s maminkou v trolejbuse do nemocnice, bylo mi strašně špatně a ještě tam na mě někdo vyřvával, že holka, sedí si a nepustí starší. Na to nejde zapomenout. Pak po letech dojížděla do práce, v pět ráno tam a večer zpátky, když byly ve státní správě úřední dny. To už bylo malé společenství. Ale bývá mi, když stojím, špatně, tak než dojela, všechny síly pryč. Jednou i poblila autobus Těsně, než zastavil. Jo, život.
Benetka Před 3 měsíci A to je jenom prostě život... ;)
a a2a2a Před 3 měsíci Omylem jsem to označil jako vážnou kritiku, vážně myslím jen to, že jsi mne potěšila.
a a2a2a Před 3 měsíci Gábinko, tak jsem zase zavítal a zase se potěšil. Pokaždé mi udělá radost, když vypozoruju nebo prožiju nevyžádanou vstřícnost. Nedávnu ve frontě u pokladny si paní přede mnou s plným vozíkem všimla, že mám v ručním košíčku tři věci a nabídla mi, ať ji předeženu. Poděkoval jsem a dal ji hašlerku. Usmáli jsme se na sebe. Jindy zase seděl jsem v tramvaji na dvojsedadle. Přistoupila maminka, na místo vedle mne posadila asi 5 letého chlapečka a sama si sedla na volné místo před námi. Po krátké chvíli jsem ji oslovil a místa si vyměnili, a za odměnu jsem se mohl chviličku s tím chlapečkem bavit.

Miniatury prozaické

Komentáře