Desetiletý Jakub se svými kamarády se jen tak poflakovali po ulici u své bytovky. Neměli do čeho píchnout. V rozestavěném kolínském sídlišti roku 1963 nešlo moc co dělat. Malý prostor před garážemi za opačnou stranou silnice byl již obsazený. Čtyři kluci na něm hráli hokej s tenisákem.

„Kdo ví, jak dlouho tu budou tyhle větrolamy?“ zeptal se Jakuba jeden z jeho party a ukázal na řadu vysokých štíhlých topolů, za nimiž byla zeď panelárny.

„Až budou zaclánět, zmizí,“ odpověděl Jakub pohotově.

„Byla by jich škoda… A jak dlouho tady budeme my?“ zeptal se ho znovu s pitoreskním úsměvem.

„No to je otázka. Až budeme zaclánět, zmizíme spolu s nimi.“

Ozval se smích.

Horší místo na klukovské hry než špinavý chodník by se snad nenašlo. Zatímco ostatní bloky bytovek měly mezi sebou alespoň dvůr s trávníkem, oni bydleli v jednom ze dvou samostatných domů stojících hned vedle topolů přímo před panelárnou. Byly to poslední dva bytové domy vyrobené z cihel, které kolem sebe ale jako naschvál neměly žádné volné místo.

Čas plynul a hoši se nudili.

-

A přece se v tom nudném dni mělo něco málo přihodit.

Ze sousedství přiběhl jeden jejich kamarád.

„Na poli jsou kluci od vedle,“ hlásil jim horlivě, „a rozbíjejí sklepní okýnka u panelárny. Máme se přidat.“

Neváhali ani vteřinu. To si nemohou nechat ujít.

Všeho nechali a doprovázeli ho.

Panelárna byl prostorný objekt ohraničený zdí, sestavenou z betonových panelů, jehož hranici s polem částečně tvořila dlouhá nízká budova.

Celý areál obešli ze západní strany a ocitli se na velikém zoraném poli.

V budoucnu na něm mělo stát nové sídliště postavené právě ze zde vyrobených panelů. Jakub si ho nedokázal dost dobře představit. Pole s hejny koroptví mu bylo milejší.

Za panelárnou bylo pět dalších kluků, v čele s nejstarším Michalem.

Jednalo se o řadu špinavých okének 30x30 cm těsně nad zemí. Táhla se po celé délce budovy. Většina z nich byla rozbitá už z dřívějška. Nikdo je už nezasklíval. Nejspíš se počítalo s tím, že až bude sídliště stát, panelárna s výrobou skončí.

Jakub okna nerozbíjel, ale když viděl v jakém stavu tyhle jsou, řekl si žádná škoda a přidal se k ostatním. Sebral pár oblázků a pokoušel se strefovat. Okna byla z vnější strany chráněna mřížemi proti zlodějům, takže většina kamenů odskočila od mříží zpátky. Z pěti ran se strefil pouze jednou.

Zrovna se chystal sebrat další kameny. Sehnul se a vtom se tam někde mezi řadou kluků rozrazila vrátka a z nich vyběhl muž v holinkách.

„Já vám dám, ničit okna, parchanti!“ láteřil. „Padejte pryč, nebo uvidíte!“

Chlapci se rozprchli do všech stran.

Začal je pronásledovat, jenže v holinách mu to moc dobře nešlo.

Jakub se nebál, byl na tom běžecky dobře. Odběhl celkem daleko a proto mu bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Chvíli je pozoroval. Muž se mu zdál poměrně neohrabaný a bez rozmyslu provokativně vykřikl: „Toho se nebojte, ten vás nechytí.“

Vykřikl to ale příliš nahlas a vzteklý chlapík to slyšel.

„Tebe dostanu, smrkáči jeden!“ zařval rozezleně. „I kdybych měl vypustit duši.“

Okamžitě se na něho zaměřil a zamířil přímo k němu.

Jakub se lekl, ale byl si svýma rychlýma nohama jistý. Začal se od ostatních vzdalovat. Když už si myslel, že uběhl do bezpečné vzdálenosti, zastavil, aby zkontroloval situaci. S hrůzou zjistil, že se od muže moc nevzdálil, a dal se znovu na úprk. Byl již zadýchaný a v oranici už nebyl nijak rychlejší. Pronásledovatel se k němu naopak kriticky přibližoval. Jakub si uvědomil, že to tentokrát přehnal, ale už bylo pozdě. Stále však běžel dál. Už se ani neohlížel, snažil se zaměřit na hroudy, aby měl jistotu v došlapu. Tím pádem ale trochu zpomalil a zaslechl za sebou supící dech. Udělal zoufale kličku a zakopl...

Nestačil ani vstát a uchopila ho mohutná ruka za paži a vyzdvihla před sebe.

„Máš smůlu chlapečku,“ uslyšel, když ho muž začal táhnout zpátky k panelárně.

V tu chvíli jakoby pro Jakuba všechno ostatní skončilo. Vnímal jenom jeho a sebe.

Rozčílený muž žádné ohledy neměl. Vtáhl ho docela surově do provozní haly a dvířka za sebou s námahou zavřel. Zamkl a klíč uschoval do kapsy. Přešel na druhou stranu a zamkl i druhý vchod. Potom Jakubovi rukou pokynul, aby ho následoval do malé kanceláře. Ukázal na židli a sám se posadil proti němu.

Hoch dostal veliký strach. Netušil, co ho čeká. Ve škole i doma je varovali před zlými lidmi...

Všechno bylo jinak.

„Co s tebou, kluku?“

„Nevěděl jsem, že jste tak rychlej,“ pokusil se Jakub ospravedlnit.

„No, dal jsi mi zabrat, jen co je pravda. Teď ale nevím, co s tebou. Měl bys dostat výprask. Mám to povědět tvému tátovi, aby to udělal za mě? Nebo mám poslat zprávu do školy? Žalovat se mi ale příčí.“

„Mohl bych vám tady uklidit.“

„Tak na to by ti nestačil ani týden,“ musel se tomu muž zasmát.

„Něco zamést.“

„Cement je jemný a hrozně víří ve vzduchu. Na to máme speciální vysavače...“

Chvilku přemýšlel.

„Víš co? Napadlo mě něco jiného. Ukážu ti, jak to tu chodí, a potom tě pustím zpátky ven. Snad z toho v tobě něco zůstane.“

Nelenil a začal ho seznamovat s celým provozem.

Jakub se docela uklidnil.

Začali kanceláří v hale. Tam se rozdělovala a plánovala práce a sbíraly se podklady pro výplaty zaměstnanců, které se donášely do hlavní kanceláře u nich v bytovce.

Pak postupovali od jednoho místa k druhému a muž Jakuba seznamoval s celou výrobou panelů. S hladkými kovovými formami ve kterých byly připraveny různě silné železné pruty s oky či mřížemi, do nichž se vléval či sypal zatuhlý nebo řídký beton a jež se daly šrouby a maticemi postupně stlačit. Se zásobníky na cement, jenž se míchal s pískem a drobným štěrkem. S vlečkou, kovovými vozíky a kolejničkami, po nichž se přepravovaly suroviny. S drtičkou na zbytky ztvrdlého betonu. Se sušičkou, kde se panely dosoušely.

Potom vyšli ven až k jeřábu, jenž hotové panely přenášel ke skladovacím místům, odkud se expedovaly k různým stavbám.

„Když jsme se sem přistěhovali,“ prohodil Jakub, „dokázal jsem na něj koukat celé dny.“

„To věřím. Jeřáb zajímá každého kluka. Není jen tak ledajakým strojem a je náročné a zodpovědné ho obsluhovat,“ souhlasil muž.

Postupovali z jedné strany objektu na druhou a nevynechali nic. Prohlídka trvala dobrou hodinu.

Po tom, co konečně zamířili ke vchodovým dveřím, otočil se muž k chlapci.

„Bydlíte tam v těch oknech až ve třetím patře vpravo nahoře, znám tvého tátu i tebe. Jsi Jakub Kryšpín. Tenkrát sis vymkl kotník a někdo tě odnesl až do třetího patra v náruči, vzpomínáš?“

„To jste byl vy?“

„Samozřejmě, kdo jinej, šel jsem si právě pro výplatu,“ usmál se muž znovu, „asi na sebe máme štěstí.“

Hned nato zvážněl: „Teď mě dobře poslouchej. Dám ti tip. Na Zálabí v Borkách je atletický stadion. S dětmi tam pracuje mladá trenérka Táňa Metelková. Je mezi nimi velmi oblíbená. Každou sobotu v devět ráno a ve středu od čtyř hodin odpoledne mají trénink. Řekni tátovi, ať tě tam přihlásí. Určitě by se ti tam líbilo. Tam by ses vyřádil dle libosti.“

„Nevím, jestli bych na to byl dost dobrej.“

„Toho se nemusíš bát. Měl jsem s tebou co dělat, a to jsem vytrvalec. Ve skutečnosti je to tak, že na začátku není dobrej nikdo. Záleží na každým, jak se postaví k tréninku. Sebevětší talent ti nemusí být nic platný. Rozhodující je osobní přístup. Teprve ten ukáže, co v tobě je. Chodí tam i můj syn a několik dalších dětí ze sídliště. Můžete chodit spolu.“

„Je mi z toho divně od žaludku,“ přiznal se Jakub. „Měl jsem strach, že tu špatně dopadnu, a místo toho…“

„S tím si nelam hlavu. Taky jsem vyrostl na ulici. Vím, co to je. Jak jsem říkal, máš jenom štěstí, že jsi narazil zrovna na mě.“

„Dřív jsme mohli hrát hokej a fotbal na silnici, ale to už nejde, začíná jezdit hodně aut.“

„A bude jich přibývat čím dál víc.“

Nakonec zamířili přímo k hlavnímu vchodu. Muž odemkl a otevřel dveře na ulici.

„Podívej, máš tu uvítací procesí...“

-

Před panelárnou se za tu dobu, co si Jakub prošel poznávací akcí, shromáždil početný dav dětí různého věku. Nejen ty, které se zúčastnily rozbíjení oken. Ke skupině se přidávaly další a další děti z ulice. Vzrušeně se spolu bavily. Byl s nimi i jeden dospělý a ke všemu mladý příslušník Veřejné bezpečnosti, jenž byl přímo v čele. Zdálo se, že se chystají vzít panelárnu útokem…

Ihned, co se k nim Jakub přidal, začali se ho vyptávat. Jemu ale nebylo do řeči. Radši by zalezl jen tak sám někam pod strom, aby mohl v klidu přemýšlet.

Vchod do objektu se mezitím uzavřel.