Vánoční pozdrav z bojiště

Před 4 lety

Povídky

Vánoční pozdrav z bojiště

Den svobody - humorné podobenství

„Jo, šťastné a veselé. Zasílám přímo z bojiště a oznamuji vám, že tuhle válku kromě vás nikdo jiný neprohraje. Pořád máte šanci s tím skončit. Chápu, že sedíte u štědrovečerní hostiny, a já vám ji nechci kazit, ale vždyť právě při jídle tyhle vaše radosti a starosti, kterým říkáte válka, vznikají. Ještě celý týden můžete všechno zastavit a Silvestra slavit.

Víte, býval jsem dobrý v baseballu, ale byla to nuda. O nic nešlo. Tohle je lepší hra. Moje lapačka dokáže zachytit všechny kulky, co jsou ve vzduchu, a moje pálka je umí stejně tak dobře odpálkovat tam, odkud přišly. A nejenom kulky. Pusťte si video, které posílám v příloze, jestliže mi nevěříte, a možná pochopíte, že v hrsti tentokrát držíte vlastní život. Nikoliv náš, jak jste si zvykli, ale svůj. Stále je ve vaší moci to změnit.

Tyhle dvě hračky jsem dostal na konci tunelu. Když už jsem viděl to světlo, ale On mě poslal zpátky. A tak jsem tu. Živ a zdráv a se mnou ty hračky. A znovu říkám, tenhle Silvestr může být veselý. Stačí stisknout tlačítko nebo zvednout telefon. Stačí jeden rozkaz a budete slavit, tak jako my v první linii ho slavíme už teď...“

„Vidíte ho, jak tam stojí, pane generále? Nahoře na kopci. Vypadá jako spasitel. V jedné ruce pálku, v druhé lapačku. A kolem dokola tisíce vojáků. Zbožně k němu hledí, někteří z nich dokonce klečí a modlí se. Přibližte obraz; zkuste to; zjistíte, že tam jsou promíchaní vojáci z obou znepřátelených stran. Nebojují spolu, zbraně jsou na jedné hromadě, nikde nejsou vidět mrtví.“

„Zkoušeli jste, co jsem říkal?“

„Nejednou, ale bez úspěchu.“

„Co se stalo?“

„Žádný z nich se nevrátil. Každá kulka, každý granát, každá raketa, všechno se vrátilo. Kulka zabila střelce, granát celou posádku i s dělem a raketa celý pluk. Zkoušíme různé kličky smyčky a lsti, ale automaticky se to vrací původnímu majiteli.“

„Ale my si přece nemůžeme dovolit, aby nám kdejaký moula kecal do válek.“

„Já vím, jenže co chcete dělat?“

„Vyšlete speciální jednotku. Tolikrát se osvědčila. Nevidím důvod, proč by se neměla osvědčit i tentokrát. Ať ho zajmou a přivedou sem, přímo ke mně.“

O týden později:

„Přivedli jsme toho odvážlivce, pane. Vůbec se nezdráhal, přišel dobrovolně.“

„Sem s ním!“

„Rozkaz!“

Velitel jednotky vešel se spoutaným mladíčkem.

„Zde jsou jeho zbraně. Je to obyčejná basebalová pálka s lapačkou.“

„Počkejte venku, kapitáne.“

Generál se otočil ke spoutanému vojákovi.

„Co je na vás tak strašného, vojíne, že se vás všichni tak bojí? Máte docela upřímný pohled. Žádná hrůza z vás nevyzařuje.“

„Proč by ze mě měla vyzařovat hrůza?“ vojín se podíval směrem ke stolu. „Vidím, že válku berete jen jako hru.“

„To je pravda, tahle dokáže ospravedlnit všechny války.“

„Samozřejmě. Sám za stolem hrajete jenom hru. Zatímco venku za vás umírají lidé.“

„Umírali by i bez války. Je lepší zemřít čestně v boji, než doma v posteli.“

„Mladí obvykle v posteli neumírají, prosím vás,“ rozhořčil se voják. „Tohle neomluvíte.“

„Ale,“ odbyl ho ledabyle rukou. „Je to jejich povinnost a poslání. Každý je hrdý, má-li v rodině válečného hrdinu. Je to pro ni veliká čest a je přenosná i na potomky. Posaďte se, dáme si partii.“

Generál mu rozřízl pouta.

„Vy chcete hrát? Teď?“

„Samozřejmě. Proto tu ta hra je.“

Kdesi v dálce se ozval hluk a pomalu se blížil.

„Co to zase je?“

Do místnosti se spěšně vrátil kapitán, velitel zvláštní jednotky.

„Pane, ze všech stran se na nás hrne vojsko.“

„Jak to tak.., nerozumím.“

„Přišli beze zbraně, nechtějí válčit.“

„Nechtějí válčit? Co je tohle za vtip? Co tedy chtějí.“

„Nikdo už nechce válčit. I moje jednotka složila zbraně a odmítá bojovat. Všichni toho mají plné zuby.“

„Proč tedy přišli?“

Teď se do hry vrátil vojín, který byl na tahu: „Přišli si pro jednoho hazardního hráče. Pro vás. Jen pro vás,“ zdůraznil. „Podívejte se z okna a přesvědčte se sám. Nemáte šanci.“

Teprve teď si generál uvědomil souvislosti a zbledl. Vzápětí vyskočil od stolu tak rychle, že ho převrátil a spolu s ním i celou hru:

Člověče, nezlob se.

Komentáře

0
K K3 Před 4 lety Dík, Ireno. To mě tak jednou napadlo a teď jsem to použil.
K K3 Před 4 lety Samozřejmě i generál musí čekat na rozkaz, ale svým vojákům rozkazuje on. Já ti ale rozumím.
a annnie (pismak.cz) Před 4 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)
b bixley (pismak.cz) Před 4 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)
K K3 Před 4 lety Matesi, máš pravdu. I v tom psaní, mám rád pestrost a změnu. Děkuju za čtení.
K K3 Před 4 lety annnie, překvapila jsi mě svou další návštěvou. Naprosto se s tebou ztotožňuji, ale je to křehká stavba. Děkuju.
M Mates Straba (pismak.cz) Před 4 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)
K K3 Před 4 lety Renato, děkuuju ti za přečtení.
K K3 Před 4 lety ivi, děkuju za čtení. A jsem rád, že tě to zaujalo.
a annnie (pismak.cz) Před 4 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)
b blacksabbath (pismak.cz) Před 4 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)
K K3 Před 4 lety To máš pravdu, Jardo, ale někdo musí dát ten rozkaz:). Dík za čtení.
K K3 Před 4 lety Bohužel to tak asi je, Přemku, ale je to smutné. Dík.
kvaj Před 4 lety Pokud jde o rozkaz k zahájení války, tak ten rozhodně nedávají generálové. A vzhledem k tomu, že už existovaly války (boje) mezi tlupami lovců-sběračů, je otázka válek a nesvárů složitější a má to co dělat s pretendencí člověka k agresivitě. Člověk ví, že jsou spolupráce a přátelství prospěšné, ale zároveň ví, že někdy agrese a násilí mohou přinést zisk, kromě toho v tom hrají roli emoce a z nich vzešlé předpojatosti atd.
kvaj Před 4 lety Já ti také rozumím.
kvaj Před 4 lety Napsal jsi to dobře, za což ti dávám tip. Avšak tvá alegorie stojí na zcela naivních představách o příčinách válek a nesvárů. Připomnělo mi to pohádku Šíleně smutná princezna, kde byla vina za válku přiřknuta jen generálům, ale v té pohádce mi to přišlo o něco sofistikovanější.
Gora Před 4 lety Zajímavé, Karle, a zase něco zcela odlišného od ostatních autorů TD... tvé dialogy se mi zamlouvají, dávají textu švih. Je to dílko o svobodě jednotlivce i celku, fantaskní a protiválečné, což se hodí připomínat v každé době, i v té naší.
lastgasp Před 4 lety Alegorický příběh připomíná Kantův spis "K věčnému míru". Závěr sice vyznívá komicky, ale ve svém pacifismu zde jde jen o zbožné přání. Již od doby Sumérů a Mezopotamie není počet dní, kdy se neválčilo, v součtu ani jeden rok. Zpracování této problematiky tip zaslouží.