3. listopadu
Povídky
29
11
*
*
Nominováno do probíhající soutěže Čtenářská povídka/PM - Listo-pádové povídky
PM - Klatba
1.
Mrazivý měsíc zářil na nočním nebi tak silně, že se třpytivé hvězdy kolem něj propadaly zpátky do vnější temnoty. Hlas lednového vichru skučel do noci a jeho proud se hnal od delty Rhôny na sever, kde se rozbíjel o tiše stojící hradby. V dálce se rozléhaly výkřiky hladových psů a Ježíš nad klášterní branou shlížel na uboze vypadající město.
Budova hostince praskala ve švech. Dubové dveře se neustále otevíraly a zavíraly a oběma směry proudily davy dalších a dalších ztrhaných tváří. Hosté seděli v řadách u dlouhých stolů, které se prohýbaly pod tíhou vinných číší. Pach potu se mísil s opojnou vůní kořeněného vína. Z vysokého stropu visely dlouhé lustry s lojovými svícemi a z krbů sálal do místnosti štiplavý dým. Mezi stoly se šikovně pohyboval podsaditý hostinský a již bez ptaní všem doléval z obrovského hliněného džbánu víno. Orchestr rozličných hovorů se mísil do jednolitého hukotu, který jako neviditelná zeď obestíral celou místnost.
Guilhelm seděl bez povšimnutí v rohu místnosti s několika dalšími muži. Jeho oči pomalu přejížděly z jednoho konce místnosti na druhý a z útržků hovorů se snažil poskládat souvislý obraz zanikajícího dne. Všichni byli zaneprázdněni svými vlastními hovory. Monotónní souzvuk hlasů občas protrhl náhlý opilecký smích, který byl ale vzápětí opět pohlcen. „Klatba“. Zárodek slova na jazyku vedle sedícího opilce rezonoval několik dlouhých vteřin, než se, jako útočící zmije, vydral rychle na povrch a zahryzl se pevně do myslí všech v doslechu.
Přicestoval při západu slunce a po dvoudenním plahočení neobydlenou languedockou krajinou vzal s povděkem první hostinec, který mu zkřížil cestu. Hostinský si ho zprvu prohlížel s neskrývaným podezřením, ale když z koženého váčku, dobře ukrytého pod cestovním pláštěm, vytáhl celý denár, obavy hostitele se zřetelně rozplynuly. Když pak spolu s denárem na velkou ušpiněnou dlaň dopadl i lesklý obol, nebylo dalších otázek třeba a host byl bez řečí usazen na příhodné místo, které mu poskytovalo uspokojivý rozhled na většinu okolních stolů.
Nocleh v jednom z pokojů mu byl sice odepřen, ale se špatně skrývanou radostí přijal nabídku strávit noc v seníku za hospodou. Do Lyonu bude cesta dlouhá, pod širým nebem složí hlavu ještě mnohokrát a v lednu jsou noci obzvlášť chladné. Hostinský neví, jak Guilhelm přišel k penězům; hostinský se neptá. Stopy krve prožrané do stříbra buď nezpozoroval, nebo to alespoň nedal najevo.
Zohavená ruka prudce máchá vzduchem a snaží se zachytit mlčky pracujícího muže, který metodicky přebírá každou kapsu krví ztvrdlého pláště. Chrčení umírajícího je nesnesitelně hlasité a rozlévá děs po celém těle. Při každém nádechu se z jeho úst vydere několik karmínových bublinek, které na podvečerním vzduchu okamžitě praskají a jako drobné kapičky dopadají na Guilhelmovu tvář. Jeho ruce se pohybují rychle z místa na místo, až nakonec nahmatají zevnitř cestovní kápě několik neumě vyhotovených švů. Stačí silně trhnout a na zem před něj padá krví nasáklá tobolka. Zraněnému muži se rozšíří zorničky a chrčení se znásobuje. Ruka s dvěma krvavými pahýly místo prstů lačně víří vlhkou hlínu, která se zadírá stále hlouběji do otevřených ran. Guilhelm umírajícího muže chvíli pozoruje. Pak bez změny výrazu tobolku mlčky vezme a její obsah si vysype do dlaně. Několik zakrvácených denárů a pár obolů. Sevře dlaň a opatrně se rozhlédne kolem sebe. Klid. Šum zimního lesa přerušují tupé údery datla. Na zablácené cestě leží polorozpadlý vůz, zpod kterého trčí drobné dětské nohy. Na palouku mezi stromy se ostražitě pase šedý mezek s šípem zabodnutým ve slabinách. Lačně chlemtá vodu z dešťové kaluže a pára, která se přitom vzdouvá z nozder, halí jeho siluetu do třpytivého oblaku neskutečna.
Opět dlaň rozevře, a aniž by se na peníze znovu podíval, nasype je rychle do svého vlastního vaku. Zahledí se na umírajícího. Mužova ruka se ve smrtelných křečích stále zavírá a rozevírá, chrčení je o poznání slabší a z vodnatých očí se ztrácí poslední zbytky vědomí. Pohlédne na čistou dýku u svého pasu a pak znovu na trpícího muže opřeného o košatý topol. Po několika vteřinách se otáčí a zrychleným krokem schází z cesty, mezi stromy. Postava opřená o topol se za ním bolestivě dívá, dokud jí nezmizí z dohledu.
Guilhelm seděl a naslouchal; hladina šarlatové tekutiny v jeho číši neklesala. Klatba, klatba, klatba. Zoufalé výkřiky se ozývaly od všech stolů.
Mnich kráčí v obležení svých přívrženců do hraběcího paláce. Vedle několika stejně oděných cisterciáků jedou ozbrojenci na silných koních. Život ve městě se zastavil a všichni ten průvod napjatě sledují. Na pozadí mrtvolného ticha duje mořský vichr a cuchá mnichům bílé hábity. Pomalá chůze nesvědčí koním, kteří nervózně přehazují hlavami. Ticho náhle prořízne ohlušující hrom a na celé město začne dopadat slabý, ale hustý déšť. Špalír, vedený papežským legátem, kráčí k hradní bráně, boře nohy do měkkého bahna. Déšť je za chvíli tak silný, že jsou jím postavy zcela zahaleny a měšťané vidí jen groteskně zdeformované siluety. Brána se se skřípěním otevírá. Legáta nikdo nevítá. Průvod se pomalu plahočí a otevřené dveře je jednoho po druhém polykají. Za posledním ozbrojeným jezdcem se vrata se stejným skřípěním zavřou. Čas se znovu rozbíhá a deště je tolik, že lidé zanechávají své práce a běží se schovat.
V čele místnosti stál široký stůl obsypaný zámožně vypadajícími muži. Válkou a neštovicemi zjizvené tváře tvořily nad korbely s vínem děsivé grimasy a jejich hrdelní smích dopadal až ke Guilhelmovým uším. Degradované škleby plné zkažených zubů hltaly jako zvířata a víno jim stékalo po zacuckovaných vousech do páchnoucího klína.
Mezi mohutnými nemotornými postavami vyčníval. Nepřirozeně vysoký a hubený. Dlouhé ladné prsty nervózně bubnovaly na číši s vínem, kterou do sebe vzápětí bez váhání vyklopil. Ani kapka neulpěla na jeho tváři a rukou, kterou před chvílí držel pohár, okamžitě gestikuloval hostinskému, aby dolil. Ten zapomněl na vše ostatní a přiřítil se vyhovět mužovu přání. Guilhelm se snažil nedívat se jeho směrem, ale zvědavost byla silnější. Vysoké čelo zakončené nakrátko střiženými mastnými vlasy. Husté obočí a pečlivě upravená bradka lemovaly dlouhé úzké rty a ostrý nos, nad kterým se vypínaly nápadně černé oči. Uši špičaté jako liška. Při občasném vychytralém úsměvu všechny oslňoval svými lesklými žlutými zuby. Velké oči těkaly po místnosti a pokaždé, když se jeho zrak měl přenést na Guilhelma, zíral raději Guilhelm na špičky bot a choulil se hluboko do nepohodlné židle. Tíhu pohledu však neomylně cítil.
V hospodě byl cítit pach strachu, který, ať se lidé chovali jakkoliv, sálal z každého na všechny strany. Zpráva o sporu, který se odehrál mezi cisterciákem a hrabětem Raimondem, se nekontrolovatelně šířila a ve městě nebyl nikdo, kdo by alespoň něco nezaslechl. Řeči se navzájem rozcházely, ale jedno slovo znělo neustále. Klatba, klatba, klatba.
Hlavní brána se otevírá. Déšť neustává a měšťané, stále zalezlí ve svých domech, jsou natlačeni k oknům, aby alespoň na okamžik znovu zahlédli papežské procesí. To se výrazně rychleji, než před několika hodinami ubírá z kopce zpět do města. Tvář Pierra de Castelnau je zkřivená hněvem, jeho kroky se stále více prodlužují a bílý plášť se při každém došlápnutí noří hluboko do kluzkého bláta. Malé bílé postavičky mnichů kolem něj poskakují a snaží se držet tempo. Koně za ním jedou spokojeně v mírném poklusu.
Čas rychle plynul, ale davy neprořídly. Opilecký pach naprosto přehlušil vůni kořeněného vína a spolu s hustým kouřem z vyhasínajících ohnišť štípal do uslzených očí. Guilhelm seděl v předklonu a otupěle zíral na zablácenou podlahu. Číše po jeho pravici zela prázdnotou. Hovory mužů byly tišší a atmosféra připomínala bzučící úl. Hostinský si z kuchyně dotáhl prázdný sud a opřen o stěnu klidně podřimoval. Od čelního stolu právě vstal hřmotný a na první pohled značně opilý muž. Hlasité vrzání lavice ho očividně překvapilo, takže v půlce vstávání svůj pohyb na okamžik zastavil a jeho oči opatrně přelétly po místnosti. Krom několika opilých pohledů mu však nikdo nevěnoval pozornost. Nakonec přeci jen vstal a rozvážnými kroky opilce zmizel v kuchyni. Krčmář, teď už chrápající, se na sudu ani nepohnul.
Dveře kuchyně se po chvíli znovu otevřely a opilec z nich vynesl velký kožený vak a položil ho na stůl před vychrtlého dlouhána s bradkou. Oči zářily a dlouhé prsty z brašny něžně vytáhly blyštivou fidulu a smyčec. Vysoký muž nasadil nástroj pomalu pod bradu a do bzučícího mumraje vyslal pár nesmělých tónů. Lidé se začali otáčet, hovor ustal a hostinský pomalu otevřel oči. Všichni zírali do čela stolu na hráče, jehož hbité prsty tančily přes struny v čím dál tím rychlejším a hlasitějším tempu.
Od stolů se váhavě odsouvají první židle. Několik mužů, dost opilých na to, aby ztratili poslední zábrany, ale ne na to, aby upadli do bezesného spánku, kráčí na taneční parket. Zvuk strun zesiluje a začíná vstávat čím dál tím více lidí, mezi nimi i několik málo žen. Taneční parket se zaplňuje, boky se začínají stydlivě pohupovat do stanoveného tříčtvrťového taktu. Mezi lidmi se tvoří obrovské kolo. Všichni se chytají za ruce a snaží se najít společný rytmus. Nejprve opatrně, ale zanedlouho se jejich nohy pohybují v jednolitém hypnotickém rytmu a celá budova se pod bouřlivým náporem chvěje. Tlusté lojové svíce se na lustrech kymácí a mnoho z nich zanedlouho pohasne, takže místnost obestírá šero. Vařící tuk se lije ze stropu na tanečníky, ale ti jeho horkost nevnímají. Extaticky dupou do stále se zrychlujícího rytmu. Tváře tanečníků se divoce šklebí pod vyhasínajícími svícemi. Kolo se točí rychleji, občas z něj někdo vypadne, aby si přihnul z korbelu. Několik mužů a žen vniká dovnitř kruhu. Zaklesnutýma rukama sebou lačně smýkají proti směru pohybu vnějšího kruhu, který je obklopuje ze všech stran. Ohlušující smích se odráží od stěn a proniká do neklidné noci. Náhlého vzedmutí využívá také hostinský, který znovu energicky dolévá z hliněného džbánu. Vrávorající muž s plnou číší se snaží dostat dovnitř šíleného soukolí, ale místo toho končí celý obsah jeho nádoby na vestě jednoho z hostí, žilnatého skrčka s oslňující pleší. Zatnutá pěst okamžitě dopadá přímo doprostřed výmluvně se tvářícího opileckého obličeje.
Zanedlouho se už oba válejí po zemi v krvi a zvratcích a střídavě si zasazují špatně mířené rány. Hudba neustává; naopak, pokud to bylo vůbec možné, vysoký muž hraje ještě rychleji. Jedna noha pevně na zemi a druhá na stole. Oči upřené na šílící dav, hraje ladně, bez chyb a plynule přechází ze tříčtvrťového do šestiosminového taktu. Noha na stole klidně vydupává rytmus. V zadýchané místnosti se na jeho tváři neobjevuje ani kapička potu. Lidé jako zbavení smyslu poskakují stále dokola, stále v jednom směru a jejich nohy kmitají po parketu. Zakrvácení muži konečně vstávají. Tam, kde měl jeden z nich posledních několik zubů, teď zejí rudě zbarvené díry. Druhý se snaží narovnat již několikrát zpřelámaný nos. Kdosi každému z nich vrazil do ruky pohár s vínem. Ještě chvíli se navzájem měří pohledem, ale pak se začnou naráz hlasitě smát. Smějí se všichni, celá hospoda tleská do rytmu, horké víno teče po zakrvácených bradách a kamenný spasitel na klášterním tympanonu odvrací svoji tvář.
Uprostřed taneční vřavy vstoupil bez povšimnutí do místnosti přísně vypadající muž. Svalnatý, menšího vzrůstu, se silnými lícními kostmi v čisté modré tunice a výrazných červených botách. Guilhelm, který byl právě na odchodu, rychle zapadnul zpátky na své místo a skryl se v přítmí vyhasnutých svící. Šlechtic chvíli stál ve dveřích a znechuceně pozoroval vesnické panoptikum, pak se co nejrychleji vydal směrem k hráči, který právě začínal novou skladbu. Muž v tunice dlouhánovi něco rychle pošeptal. Ten ještě chvíli hrál, ale pak předal nástroj jednomu ze svých kumpánů a oba se beze slova vytratili. Než Guilhelm hostinec opustil, ještě chvíli nehnutě čekal.
2.
Sněhobílý měsíc opsal kosmickou elipsu a na jeho místo se vyšplhalo zářící slunce, které do ruda rozpálilo mlžný opar halící do svého hávu celou jižní Galii. Zimou prokřehlý Guilhelm vstal za úsvitu a vydal se po vyšlapané cestě k přívozu, aby se přepravil do Arles.
Kapky rosy se jako diamanty třpytily na studeném slunci a chlad severního mistrálu hryzal až do morku kostí. Kovář, až po uši zabalený ve hrubě tkaném plášti, se choulil u rozpálené pece a několik pekařských učňů beze slova utíkalo směrem ke žlutě zářícím oknům bílého stavení na kopci. Cestou se ještě vyhnul několika rybářům, kteří na ramenou nesli velkou pramici, pak ale nechal ospalé opatství za sebou, pokynul strážím a pokračoval dál, dokud nezmizel za branami v neprostupné mlze. Zelená krajina posetá mokřady se rozprostírala až za obzor. Cesta, po které kráčel, byla každodenně udržovaná, plná odvodňovacích struh a uměle vytvořených náspů, aby se koně při cestování nebořili do všudypřítomného bahna. Pěšinu lemovaly smutně se klenoucí vrby obrostlé zažloutlým rákosím, které v ranním vichru drsně skřípalo.
Zvony na opatské věži bijí, země se otřásá a Pierre de Castelnau slouží v tiché místnosti mši. Stojí čelem k malému oltáři a oblečen v nachový ornát předčítá k poloprázdnému sálu z evangelia svatého Jana. „Absque synagogis facient vos: sed venit hora, ut omnis qui interficit vos arbitretur obsequium se praestare Deo.“ Zadunění těžkých desek vytrhává publikum z ospalosti. Mnich pokládá na pozlacenou nádobu tenkou hostii a lije víno do ornamentálního kalichu. Sebemenší vzdech se v místnosti odráží od stěn a trhá hrobové ticho. „Hoc est enim corpus meum. Hic est enim calix sanguinis mei.“ Lesk pozlacené nádoby se zračí ve světle svící a hubené ruce zvedají hostii k zářícímu stropu. V tu chvíli zaznívá zvonek a všichni padají čelem k zemi. „Pater noster, qui es in caelis,…“ Rezonuje sebevědomý hlas.
Noc se překlenuje v den a první sluneční paprsky vnikají do oken skromného pokoje. Členové papežské družiny v pokleku čekají na propuštění. „Ite, missa est.“ – „Deo gratias.“ Odpovídají a jeden po druhém se v tichosti vytrácejí do usínající noci. Koně se na drsném mrazu vzpínají a snaží se setřást těžký náklad. Kolem běhají štolbové a na povozy nakládají nekonečné řady těžkých zavazadel. Dřevěná dna se pod jejich tíhou prohýbají. Nervózní ozbrojenci objíždějí hostinec a občasnými nadávkami se snaží mladé muže přimět k rychlejší práci. Sloupce páry vycházející z mrazem ochromených úst stoupají na okraj světa. Skromně oděný legát vychází klidným krokem z hlavních dveří a usedá vedle shrbeného vozky. Vše je připraveno. Pronikavý švih biče protíná napjaté ticho a celé procesí se pomalu vydává k přívozu.
Když dorazil k přívozu, mlha se zvedla a slunce stálo nehybně nad obzorem. Díky rovinatému terénu si již z dálky povšiml nápadného rozruchu panujícího u břehu. Aniž by nad tím přemýšlel, zpomalil chůzi, a když se před ním krajina konečně otevřela a podél obzoru se zatřpytila Rhôna, zastavil úplně a spolu s dalšími měšťany celou skupinu z úctyhodné vzdálenosti sledoval. Přes široké rameno řeky byl natažený tlustý provaz, na kterém byl upevněný přívozní prám. Bílí rytíři s červenými kříži na pláštích byli rozprostřeni po celém břehu a mlčky pozorovali koně, kteří opatrně nastupovali do zmítající se lodě. Jejich řady trhali hraběcí zbrojnoši v těžkých kroužkových zbrojích se zářícími erby na rudých štítech.
Vřavu zpovzdálí sledovali tři bohatě odění muži na výstavních černých koních. Stáli v hloučku a se zraky upřenými na přívoz vedli nepřetržitý hovor. Při pohledu na ně Guilhelmovi došlo, že jednoho z nich zná. Groteskně vysoká a hubená postava čněla nad své kumpány a volně upnutý plášť na jeho těle vlál, jako by se měl každou chvílí odepnout a nesený neviditelnými přírodními silami odletět daleko přes bouřící se Rhônu.
Zavazadla byla naložena a do prámu se po jednom trousili Inocencovi vyslanci. Pokud by někdo mezi přihlížejícími čekal hraběte, čekal by marně. Pierre šel v řadě jako poslední a celý voj uzavíral. Najednou křik. Nezkrotní koně ržáli a vzpírali se svým jezdcům. Z vřavy tryskem vyběhl statný hnědák a na jeho hřbetu jako černá šmouha letěla tajemná postava dál a dál, dokud její silueta nezapadla za obzor. Všichni se začali sbíhat k hloučku u prámu, Guilhelm mezi prvními. Rudá skvrna se od hluboce zabodnutého ratiště kopí rozlévala do všech stran. Legát ležel na zemi a lapal po dechu. Oči nevěřícně vytřeštěné, z úst se draly zkrvavené sliny. Několik zbrojnošů bezradně klečelo kolem.
Roky hladu, bití, spaní ve studených sklepech montpellierských domů. Kostrbaté překládání a čtení Kánonu lékařství nad vyhasínajícími loučemi. Desítky mladíků tísnících se na ledové zemi v tureckém posedu v malé posluchárně mistrova domu. Uspávající, tichý a nesnesitelně monotónní hlas Gillese de Corbeila, osobního lékaře Filipa II. Hodiny a hodiny nesrozumitelných blábolů z úst jednoho z největších lékařů, jakého kdy spatřilo světlo světa, a Via Domitia pod okny, úzká, táhnoucí se jako had na proslulé náměstí Notre-Dame-des-Tables, odkud se až do oken těsného pokojíku linula opojná vůně kadidla a skořice smíchaná s pachem močoviny proudící ve struhách pod okny.
Než ho stačil někdo zastavit, vrhl se Guilhelm vpřed a třesoucíma se rukama začal ohmatávat krvácející ránu. Než se nadál, dva páry železných rukavic ho pevně sevřely a bezohledně pohodily stranou zpátky do přihlížejícího davu. Když se mu povedlo vyškrábat na nohy, u zraněného už klečel mnich s koženou brašnou a vytahoval z ní několik vlněných obvazů.
Až legát vydechne naposledy a vřava utichne, rozběhne se pátrání a byl to právě Guilhelm, který se zavražděného dotkl naposledy. Co na tom, že chtěl jen pomoci, co na tom, že s sebou vláčel ušpiněný magisterský diplom. Zloděj a vrah. Raimond udělá vše, aby papežův hněv nedopadl na jeho hlavu. Otřesený Guilhelm věděl, že pokud ještě má nějakou šanci na záchranu, je to právě teď. Noha, na kterou dopadl, ho bolela, ale po několika rychlých krocích si tempu uvykla a nesla lékaře co nejrychleji pryč, zpět po cestě, do olšového lesa táhnoucího se podél běsnící řeky, pryč po jejím proudu. Neohlížel se a jako šílený se řítil co nejdál od všeho a všech v tom Bohem opuštěném kraji.
3.
Po několika hodinách vyčerpávajícího trmácení se bez dechu skácel na měkkou zablácenou zem uprostřed lesa. Krom šumění tekoucí vody a rychlého bušení srdce byla krajina naprosto klidná. Odplazil se mezi stromy, z mírného srázu na malou kamenitou pláž, z jedné strany obklopenou řekou a z druhé ohlodanými stromy. Lehl si na záda. Když popadl dech, posadil se a rozhlédl se kolem. Slunce nad protějším břehem zářilo oslepujícím bílým světlem a studený vítr ohýbal holé větve jako pařáty nějakého pohanského démona. Zahleděl se na své zakrvácené ruce a chvíli na ně jen tak zíral. Potom vstal, došel k vířícímu proudu a krev si pod ním pečlivě umyl.
@Jarrda: Mne velmi mrzí, že neumím psat tak, jako umí tento autor. On snad ani neví, jaký k tomu má dar. T... A to já věřím, že autor o svém talentu ví 🙂 Teď si nevzpomenu, kdo z mých oblíbených spisovatelů (ale tuším, že Stephen King) vyprávěl, jak psal první román, a kdosi z redaktorů mu řekl, hochu, to nemůžeš, vychrlit naráz úplně všechno, co víš... musíš si nechat něco do zásoby 😁 Nějak jsem si na to při čtení vzpomněla. |
Mne velmi mrzí, že neumím psat tak, jako umí tento autor. On snad ani neví, jaký k tomu má dar. Ta slovní zásoba, to vyobrazení, ta věrohodnost prostředí. Ale je to na mne moc rychle podané, rychle se skáče do obrazů a popisů. To tomu ubližuje. |
Mám to podobně jako Janina6. Já jsem si to čtení docela užíval a drobné popisy mi nijak nevadily. Takže pokud je možné hodnotit text jako povídku i když jí v pravém slova smyslu není, hodnotím velmi vysoko. |
Mimořádný text, ale já jsem v něm nešťastně ztracená. A když přemýšlím proč, tak proto, že autor se snaží každý výjev vykreslit do posledního detailu, takže se jako čtenář zastavím a už nevím, co bylo předtím. Je tam příliš vrstvená popisnost, i ta kompozice je pro mě docela náročná. |
Jsou autoři, kteří krátké prózy vlastně nepíší. A proto mi ukázka z něčeho delšího přijde v pořádku. Jen jsem ještě nakoukla, abych dodala, že ten můj výčet příkladů, co by se dalo vylepšit, určitě neměl znamenat, že ten text mi přijde slabý. Naopak, je to pro mě jeden z nejlepších v soutěži. A právě u výborných textů mívám vždycky pocit, že by si zasloužily další práci. Tak snad mi to autor promine ;) |
Autor psát umí, o tom není pochyb. Text má pěkná místa, jako povídka však působí neuceleně. Některé scény mi přijdou napsané v detailech nelogicky, jak vypíchla Janina. Díky za příspěvek do soutěže. |
Psané je to velmi dobře copak o to, ale nepůsobí to na mě jako povídka; hlavně svou délkou, která svou popisností působí spíš jako výňatek z románu. Takže se nabízí otázka, je správně že je to zařazené mezi povídkami? Povídky mají svá pravidla a něco z nich mi tu chybí. Něco co udrží čtenáře po celou dobu čtení v soustředění. Zvrat. Napětí. Živé dialogy a pod. Navíc střídání s kurzívou mě ruší. Proto jsem ve výsledku rozpačitý. Znovu číst se mi to nechce a nemám ani čas. Proto délku textu nemohu při hodnocení brát jako plus, spíš naopak. |
Souhlasím s Janina6. Text působí jako součást většího celku. Závěr s Guilhelmem, který si smývá krev z rukou, sice vytváří atmosféru, ale nepřináší skutečné vyústění. Čtenář musí sledovat mnoho historických informací, postav a časových odboček. Hlavní příběh se v tom ztrácí. Krásná slovní zásoba a obrazotvornost jsou předností, ale když se metafory a vznešené formulace vrství příliš rychle, oslabují účinek jednotlivých obrazů. Porovnám-li to s Rowlingovou a Tolkienem, které mají také mnoho obrazů a změn v ději. V jejich dílech se čtenář neztrácí, dostává vše v čas a příběh drží dějovou osu. |
Předpokládám, že jde o část delšího textu, který má pokračování (možná celého románu). Pokud bych ho měla číst s neochabující pozorností, přimlouvala bych se za mírné omezení popisů a trochu víc děje a dialogů. Autor je skvělý vypravěč, ale místy by neškodilo trochu "očesat" rozkošatělé popisy, aby nepůsobily samoúčelně. Pozor také na otřepané obraty typu "kapky rosy se třpytily jako diamanty", taková klišé snad autor nemá zapotřebí ;) Nevěřím, že bytelné hospodské stoly se prohýbaly pod tíhou vinných skleniček. Nevěřím, že mezek s šípem zabodnutým ve slabinách se bude "ostražitě pást". Tempo může být čím dál rychlejší, ale ne tišší nebo hlasitější. Zkřížit cestu ti může člověk, zvíře, ale ne hostinec ;) Takových drobností je tam hodně. Celek na mě přesto působí jako hodně povedený, vyzrálý text. |
Atorovi se slovy velice daří vymalovat obrazy, ale někdy je jich až moc. Um to nezapře. |
Komentáře