BO

6. října

×1

Próza na pokračování

25

2

2

Příběhy z policejní brašny - kapitola třetí


„To si děláš srandu, že?“ hlesla Martina, když jsem jí vylíčil své prvotní studijní úspěchy. Právo pět, český jazyk – diktát dvakrát pět, německý jazyk tři.

„Nedělám, vážně máme češtinu, němčinu, právo… jako ve školičce,“ oponoval jsem její nedůvěře, když jsem po týdnu konečně za poslední peníze přijel domů na víkend.

Martina tehdy nepochybovala o pravdivosti mého oznámení, ale o mé celkové úrovni, když jsem obdržel dvě pětky z diktátu. Sama mi později řekla, že bylo fajn, že jsme spolu hned ze startu nevedli korespondenci, ale normálně se bavili. Nepomohl jsem tomu, když jsem oponoval, že mám aspoň trojku z němčiny. Posral jsem to definitivně, když jsem jí přiznal, že mi k tomu stačila základní zájmena. Jestli je vám to k smíchu, stejně jako to bylo tehdy Martině, která měla z němčiny maturitu, tak na mou obhajobu: Ladis neřekl ani der. Stál u tabule a zarytě mlčel.

Učitelka – kapitánka na něj postupně docela hrubě zvyšovala hlas. Možná ne hrubě, ale německá dikce nepotřebuje moc přehrávat, aby Slovanům zněla agresivně.

„Děda byl v koncentráku a říkal, že jestli někdy kváknu německy, zpřeráží mi obě nohy!“ vyhrkl na ni tehdy Ladis. „No nejsem chuj, abych si nechal lámat nohy, no ne?!“

Učitelka – kapitánka byla perplex a kategoricky prohlásila, že studenty bez elementární znalosti německého jazyka učit nebude. No a měli jsme dvě skupiny. Ty chytré učila paní kapitánka, my s Ladisem byli ta druhá parta.

Toto všechno ale Martina jako argument nepřijala. Film Blbý a blbější ještě nebyl v kinech, ale my už žili podle scénáře. Pochopil jsem, že musím jít do sebe. S lopatou by si nic nezačala. Ale zjevně jsem tehdy klamal tělem a zjištění, že ta lopata opravdu jsem, přišlo z její strany příliš pozdě na to, aby mě pustila jen tak k vodě. Vlastně mi ani tehdy moc hlava nebrala, proč to neudělala. Vídali jsme se jen o víkendech, ale o to intenzivněji.

Stará pravda o mužském životě praví, že mladý muž neví jak, nemá kde, nemá s kým, ale má čím. Jak zraje, už ví jak, má s kým, nemá kde, ale má čím. Postupně ví jak, má s kým, má i kde a dokonce i čím. Aby končil coby znalý, měl s kým, dokonce i kde, ale neměl čím. Vrchol degradace pak nastane, když už zase ani nemá s kým. No a já byl tenkrát skoro na začátku téhle osy. Chodili jsme proto hodně moc do kina a na dlouhé procházky, dokud nám nebyla zima. Nebo obráceně. Byly devadesátky.

Bohužel stejnou optikou se na mě nedíval starý pan ředitel školy. Nechal si mě zavolat do svého apartmá. Společně s dalšími asi dvěma desítkami výtečníků. Spojovalo nás jediné – podobný počet kulí napříč třídami. Pan ředitel působil jako bodrý starý císař pán František Josef I. Zeptal se klidným hlasem: „Studenti, vás škola nebaví? Nejste rádi, že jste byli vybráni k nové Policii ČR? Pokud do měsíce nezlepšíte své výsledky, pak policie nebude mít zájem mít ve svých řadách lajdáky a rozloučí se s vámi.“

To byla studená sprcha. Představa, jak jdu s prosíkem zpět do fabriky… Brr, otřásl jsem se při myšlence, jak ždímám v ruce čepici a všichni se na slévárně smějí, že jsem vyletěl i z Údolí dutých hlav.

Ve škole se mi prostě nepovedl start. Čeština, to byl starý problém zanedbaného studia ze základky. Jenže policejní škola byla přes všechny porevoluční nálepky přísná. Tři chyby v diktátu znamenaly jasnou kuli. Protože vedení školy myslelo proklamace o nové policii vážně, dbalo na disciplínu. Ředitel školy byl starý, rehabilitovaný plukovník. Po srpnu 68 nepochopil nové pořádky, a tak byl od sboru odejit. Rehabilitace se dočkal až na konci profesní i lidské kariéry. Ve škole přímo bydlel. V nejvyšším patře administrativní budovy shlížel na dění kolem přísným zrakem.

To s sebou neslo i komediální situace. Byl březen, netypicky chladný na Brno, ale ranní zubaté sluníčko svítilo panu plukovníkovi přímo do oken apartmá. „Jaro je tady!“ zvolal pan plukovník a vydal denní rozkaz: „Ústroj košile, vázanka!“

Cestou ze školy, zmrzlí jak dvě sobolí hovna, jsme s Ladisem debatovali nad tím, jestli to byl vůbec super nápad, dát se ke sboru. Přihrbený, s rukama vraženýma co nejhlouběji do kapes a hledající argumenty pro, málem jsem na ulici vrazil do chlapa v kožené bundě.

„Strážmistřééé, vám je zima na rucééé??!“ řval ten chlap, až mu bylo vidět do krku.

„Jo,“ přiznal jsem se bezelstně.

„Jméno, hodnost, zařazení!“ zařval ten divný paňác.

„Novotný. Hodnost jste poznal, třída 7F3!“ zameldoval jsem pohotově.

„Novotný… Píšu si. V 15.00 na hlášení k řediteli! Odchod!“

Byl jsem jako opařený. Staré pocity, které jsem chtěl nechat za sebou, byly vteřinou zpět.

„Ty vole, ty ses posral! Co to vykládáš? Máš tři pětky, hrozí ti vyhazov, a teď ještě lžeš, že jsi Novotný z úplně jiné třídy? No ty nejsi normální!“ bědoval Ladis, když jsme popošli.

„No a co jsem měl asi dělat? Vidíš, že je to nějaká blbá guma!“ snažil jsem se oponovat.

„No právě, nevíš, co to bylo za gumu!“ správně zhodnotil situaci Ladis.

Bylo po náladě. Nebavilo nás ten den ani fitko. Samozřejmě že jsem v patnáct hodin nikam nešel, ale zlá předtucha mi říkala, že to nebyla jen tak obyčejná guma. Podplukovník Musil vážně nebyl jen tak obyčejný panák. Byla to neobyčejně vytrvalá guma. Zástupce starého pána.

Druhý den ráno přišel na ranní nástup, kdy se stovky frekventantů pravidelně musely seřadit na buzerplace. Vystoupil na stupínek a zařval do ticha: „Novotný, krok vpřed!“

Vystoupilo sedm Novotných. Po bedlivé kontrole dokladů pan podplukovník seznal, že ani jeden neodpovídá jeho včerejší paměťové stopě.

„Třída 7F3, krok vpřed!“

Ale ani při kontrole třicítky obličejů nebyl úspěšný.

„No, jak chcete, Novotný, jak chcete!“ zaburácel mocným hlasem a jal se osobně obcházet všechny vyrovnané šiky na celém place.

Krve by se ve mně nedořezal, když stanul tváří v tvář mně. Ladis vedle mě málem omdlel. Ale uniforma naštěstí opravdu krade tvář – podplukovník se mi podíval do očí a prošel dál.

„Dneska vám to vyšlo, Novotný!“ ulevil si ještě pan podplukovník do mikrofonu ze stupínku, než rozpustil nástup.

Věděl jsem, že to dám a že ty známky zlepším. Vždyť ta trojka z němčiny byla taková naše malá první vlaštovka.


Komentáře

BO

23. října, 22:56

1

@deli: Je to čtivé, s přirozeným vypravěčským talentem a smyslem pro situační humor. Příběhu prospív...

Děkuji. Zkuste mi zachovat přízeň. Zveřejnil jsem další pokračování. Snad budou čtivé.


deli

23. října, 20:14

Je to čtivé, s přirozeným vypravěčským talentem a smyslem pro situační humor. Příběhu prospívá lehkost, s níž autor líčí i méně lichotivé okamžiky. Bezva.*



Došlo k chybě při načítání. To se může přihodit při potížích s internetovým spojením či při nahrání nové verze. Zkuste znovu načíst stránku 🗙

Připojení k serveru bylo přerušeno. Probíhá obnova připojení...

Připojení k serveru se zatím nepodařilo navázat... Zkusíme to znovu za s.

Připojení k serveru se nepodařilo navázat.
Zkontrolujte své internetové připojení a zkuste to znovu nebo načtěte celou stránku (F5). Pokud se jedná o výpadek na straně serveru, měl by být vyřešen zhruba do 30 minut.