BO

5. října

Próza na pokračování

23

2

2

Příběhy z policejní brašny - kapitola druhá


Sraz v pět ráno u Krajského ředitelství Policie ČR by se dal ohodnotit jako solidní iniciační test. Nebo taky jako humorná kapitola detektivky. A že o humorné kapitoly nebude nouze, jsem si začal uvědomovat hned na začátku. Vše bylo vlastně logicky zorganizováno, tedy pokud vezmeme do úvahy policejní logiku. Autobus byl proto vypraven přesně včas, abychom se všichni sešli v policejní škole se začátkem pracovní doby. Areál policejní školy bral dech na začátku devadesátek, podobně jako dnes. Městečko ve městě, paneláky a učební bloky zasazené do mírného údolí. Zlé jazyky jej překřtily na Údolí dutých hlav. Laskavý čtenář detektivek bude určitě souhlasit, že některá klišé nemá cenu popírat, jen je zvýrazníte. Na druhou stranu, není kouře bez ohně. O prvním konstatování jsem byl přesvědčen, o tom druhém jsem se začal přesvědčovat záhy.

„Vítejte ve Střední policejní škole ministerstva vnitra v Brně!“ hřímal důstojník. „Byli jste vybráni po náročném sítu a máte tu čest být prvními frekventanty nového vzdělávacího modelu policie. Budete zařazeni do jednotlivých tříd, kde se budete vzdělávat v policejních odbornostech, právu, ale i cizích jazycích. Máme tady širokou možnost vzdělávání: anglicky, francouzsky, italsky, německy a ruský jazyk se už neučí… Jazyk anglický budou mít třídy: 1F2 až 4F2, jazyk německý třídy 5F2 až 8F2, na zbylé předměty nemáme učitele. Najděte se podle jmen v seznamech, do které třídy jste byli zařazeni! Dotazy?“

„… prosím…“ hlásil se z davu blonďatý kolega frekventant. „Já mám šest semestrů angličtiny na vysoké škole a jsem zařazen do třídy s německým jazykem…“

„Jméno!?“ zařval důstojník.

„Kratochvíl!“ pohotově odpověděl kolega frekventant.

„Kratochvíl, Kratochvíl… už vás mám – 6F2! Tak ještě jednou, angličtina je 1F2 až 4F2, němčina je 5F2 až 8F2! Co jste nepochopil, Kratochvíl?!“

No a bylo to. Najednou jsem si začal uvědomovat, že můj velitel na vojně měl pravdu, když mi při posledním rozhovoru na téma, co budu dělat po vojně, řekl: „K policajtům? Ty? Se z toho osereš! Švagr je bengo, tam je ještě větší gumárna než tady!“ Jenomže můj plán měl jeden podstatný rozdíl. Byl můj. Nebyl to trest za trestný čin dospělost, bylo to mé rozhodnutí. Pravda, jsou v životě rozhodnutí dobrá a špatná, přepálit start takto, to smrdělo nepříjemným pocitem, že jsem se možná nerozhodl nejlépe, ale byl jsem mladý optimista.

Zařazením do tříd bez ladu a skladu to teprve začalo, postupně nám byly přidělovány ubikace, kam jsme se začali slézat jak švábi na pivo. Pokud jsem měl ze samotného procesu rozdělení smíšené pocity, pak ubytko bylo proti vojně luxus. Vlastně garsonka se třemi válendami. Ne vojenské postele, ne čtyři záchody na rotu, ale vlastní umakartová koupelka a pozor, s teplou vodou. No, byly devadesátky a byl jsem nadšen. Bylo mi zřejmé, že se o ten komfort budu muset podělit. Jako Sněhurka jsem si správně spočítal postele, ale nebylo jich sedm. Do mého veselí se rozrazily dveře a do garsonky vkráčel skinhead. Vyholená hlava, bombr, džíny s ohrnutými nohavicemi, kanady, námořnický vak přes rameno a velký kazeťák dvojče na rameni.

„Pičo, to tu jako budeme spolu, jo?!“ zahartusil místo pozdravu.

Když jsem jej ujistil, že na 100 % ano, a navíc je v naší garsonce ještě jedna postel, procedil jen mezi žvýkačkou a zuby: „No to mě pojeb.“ Ne, nemyslel to vážně. Byl to kluk milý a citlivý. Docela. Jmenoval se Ladis, hrabě Téleke z Teléke. Vyrůstal sám s dědečkem v Ostravě, spojovací učiliště vystudoval v Brně. O důvodech mi nikdy neřekl. Tedy o tom, proč jej vychoval dědeček. Důvody učňáku byly podobně prozaické jako ty mé.

Jeho děda byl zjevný svéráz. Coby adolescent se zapletl do odboje. Ale nic významného, jinak by nedostal Mauthausen, ale gilotinu v Breslau. Měl štěstí, koncentrák přežil včetně tyfu. V poloviční váze se proto hned po návratu do Ostravy přihlásil k novému Sboru národní bezpečnosti. No a protože je u nás taková hezká tradice plýtvat mladými nadšenci, oblékl jej nový sbor spolu s ostatními do jeté uniformy Afrikakorps a poslal jej běhat po Malé i Velké Fatře s Burlakovými ostrými hochy. Oni tedy neběhali s nimi, spíše za nimi, často před nimi, a ti, co běhali špatně, to šeredně odskákali. Aspoň tak nějak to ten bodrý muž líčil svému vnukovi. Každopádně to bylo dědičné stigma, takže když měl na vojně Ladis taky svou rekapitulační chvilku, přišlo mu jako dobrý nápad dát se do služeb taktéž nového sboru.

„Máš rád aspoň hudbu?“ zeptal se po chvíli vyrovnávání se s realitou Ladis. Když jsem přitakal, řekl: „No proto, něco ti pustím.“ Zmáčkl dvojče a začal nářez: „Satan sedí na pískovišti a líže zmrzlinu… rozžhav radiátor do červena, ty kryple, budeš se smažit jak hranolky na pekelnym voleji…“ hřímal na nekvalitní nahrávce „zpěvák“ tělesa N.V.Ú. – ano, milý čtenáři detektivek, i takové perly přelomu osmdesátých a devadesátých let byly. A já pochopil, že Ladis není skin, ale spíše pankáč nebo tak něco.

Když konečně usoudil, že budu odolný, zeptal se zase: „Chlastáš aspoň pivo?“ Když jsem přitakal, že nejsem vůbec vybíravý, ulevil si: „No, aspoň něco. Jdeme ven, ukážu ti Brno, já tady chodil do školy.“

Takovou výzvu jsem nemohl odmítnout. Brno jsem znal leda z letmých návštěv veletrhů, naráz jsem měl průvodce jak Nick Carter, akorát můj komisař Ledvina byl strážmistr Ladis – hrabě Téleke z Teléke. Když se narodilo i Starobrno a zažili jsme v pivovaru legendární „vláček přátelství“, kde v jedné řadě na pivo do sebe něžně naráželi opilci a zoufalé existence z celého Brna tak dlouho, dokud nevykolejili, byl čas jít zpět do Údolí dutých hlav, našich luxusních kasáren. Pořád jsme byli sami dva, takže jsme měli separé. Přišli jsme akorát, abychom se umyli, trochu prospali a svěží jak zvadlé kytky jeli nepochopitelně pro nové krásné uniformy až do velkoskladu u Kolína. Logiku a hlavně logistiku tohoto počinu jsem nepochopil dodnes, ale třeba tam nějaká byla. Jestli ne, zapadla do plejády šílenějších nápadů, které měly teprve přijít.

Týden s Ladisem utíkal jako voda, po týdnu bylo jasné, že nemáme finance na další pokračování. Začali jsme raději chodit do školního fitka. Ve škole nás to shodně nebavilo, dokonce předem připravený zasedací pořádek taky počítal s tím, že sedíme vedle sebe. To ale logiku mělo. Při představování vyšlo najevo, že naše spolužačky – ano, vážené čtenářky, měli jsme dokonce čtyři kolegyně frekventantky – a spolužáci jsou kromě běžných gymnazistů v hojné míře i zkrachovalí studenti různých vysokých škol. Jen v první oslí lavici byli usazeni jediní dva absolventi SOU – Ladis a já. Šou mohla začít.


Komentáře

BO

17. října, 21:01

@deli: Čtivé osobité vyprávění. Máš cit pro pointu a líbí se mi jazykové nadsázky a hlavně, ze nedělá...

Děkuji za recenzi. Zachovejte mi přízeň. Budou další kapitoly, píšu jen autentické příběhy.


deli

17. října, 16:21

Čtivé osobité vyprávění. Máš cit pro

pointu a líbí se mi jazykové nadsázky  a hlavně, ze neděláš ze svérázných lidí karikatury.

Údolí dutých hlav“ a hrabě Téleke z Teléke. Člověk se těší na policejní školu a nakonec mu největší školu života udělá pankáč s kazeťákem.🙂

Líbí se mi to, i když téma je mi vzdálenější.*



Došlo k chybě při načítání. To se může přihodit při potížích s internetovým spojením či při nahrání nové verze. Zkuste znovu načíst stránku 🗙

Připojení k serveru bylo přerušeno. Probíhá obnova připojení...

Připojení k serveru se zatím nepodařilo navázat... Zkusíme to znovu za s.

Připojení k serveru se nepodařilo navázat.
Zkontrolujte své internetové připojení a zkuste to znovu nebo načtěte celou stránku (F5). Pokud se jedná o výpadek na straně serveru, měl by být vyřešen zhruba do 30 minut.