Muž, co se denně opíjí v baru si koutkem oka všímá v TV, že je válka.

Na stěně se pohybuje stín ocelových pout.

Barmanka má od nich klíč.

Ručička falešného kompasu se roztáčí jak ruleta.

„Potíž světa je, že dneska chtějí všichni dělat všechno a nikdo nic neumí,“ řekl-

Podíval se jí do výstřihu a šel se vymočit-

      Jsou dny, které jsou hodně cítit zavírací hodinou.

  Vždy je kam jít, když člověk skutečně chce.

  Vždy je možnost výběru.

  „Opravdu?“ dívá se na mě chlápek v pruhovaném šatstvu s našitou žlutou hvězdou z mlhy cizích vzpomínek.

Užíváme si pouťových atrakcí.

Spasitele, co nám nepatří.

„Ježíši! To je lidí,“ řekl zbojník Jan Grasel, když stál na popravišti.

Jsme replikanti na biologické úrovni?

  „Nejvyšší církevní hodnostáři římskokatolické církve v Austrálii odmítli pustit k přijímání skupinu homosexuálů a lesbiček protestujících proti diskriminaci jejich menšiny církví. Co tomu říkáš?“ vyhrkl na mě chlap, který se vracel ze záchoda.

  „Von je asi problém, že to někteří křesťané špatně pochopili a nenastavují tvář ale nohu,“ řekl jsem a posunul si hrnec s pivem, aby mi do něj neprskal.

Některé odpovědi se vyhrknou tak snadno.

  Okolo našeho stolu se přepotácel opilý mladík s náušnicí.

  Cítil se jako vítěz.

  Přišel oklikou přes odvrácenou stranu měsíce.

  Ještě z něj čišela mimozemská kořalka.

PS.

Vyběhneme do deště vytvářet dešťové anděly.

V bahně čistého svědomí.