Babička začíná být popletená.

Nejdřív jen trochu.

Začne doma příliš topit. V zimě sedí v pokoji v tričku, okno dokořán, radiátor žhne jako pec. Dcera s manželem jí tedy na ventil namontují plombu, aby s ním nemohla otáčet.

Babička ji druhý den odstraní.

Nikdo pořádně nechápe jak. Byla to bytelná plomba a babička už tou dobou sotva unesla nákupní tašku. Jenže když se jí něco nelíbilo, dokázala zabrat silou, kterou by v ní nikdo nehledal.

„To jsem přece nezničila,“ tvrdí.

„Tak kdo?“

Babička pokrčí rameny.

Později už ji dcera musí vzít k sobě. Začíná být čím dál víc popletená. Plete si dny, vrací se k dávno zapomenutým příhodám, občas neví, kde je. Někdy hledá věci, které má celou dobu před sebou. Jindy vypráví o lidech, kteří už dávno nežijí, jako by s nimi včera mluvila.

Zpočátku se ještě jakžtakž orientuje.

Pak už méně.

Hlídají ji, jak to jde.

Jenže babička má psy.

A má les.

Několikrát se stane, že se psí smečkou rozplete plot a zmizí. Dcera ji hledá po okolí, volá, nadává, pláče. Babička se mezitím vydá na houby, jako by jí bylo padesát a ne přes osmdesát.

Jednou ji najdou až v lese.

Sedí na pařezu, kolem ní psi, v košíku pár hřibů.

„Co tady děláš?“

Babička se na dceru podívá skoro překvapeně.

„Na houbách.“

Jindy se ztratí úplně.

A pak se jednoho večera ozve od lesa zvonička.

Psi se vracejí sami.

Babička ne.

Najdou ji až později.

Časem už na houby nechodí. Už nechodí skoro nikam.

Většinu dne leží, v lepších chvílích sedí na invalidním vozíku. Aby nespadla, musí ji připoutat. Dcera z toho nemá dobrý pocit, ale jinak to nejde.

Babička sedí na terase, dcera vaří v kuchyni.

Babička něco vykládá.

O někom, kdo už dávno nežije. O nějakém domě, který už dávno nestojí. O psovi, který byl možná její, možná někoho jiného. Věty se rozbíhají různými směry a zase se vracejí.

A přitom zkoumá vozík.

Neustále.

Prsty přejíždí po šroubcích, páčkách, spojích. Zkouší, co povolí.

„Babi, nech to.“

Babička chvíli poslouchá.

Pak začne znovu.

Jednou musí dcera rychle do Kaufu. Jen na hodinu.

Pustí babičce televizi. Nějaký seriál, aby měla společnost. Zkontroluje brzdy, připoutání, zavře dveře.

„Hned jsem zpátky.“

Babička kývne.

Když se dcera vrátí, je doma ticho.

Televize běží.

Na obrazovce někdo pláče.

A před ní, na místě, kde před hodinou seděla babička, leží invalidní vozík.

Rozebraný na kusy.

Sedák zvlášť. Kola opřená o skříň. Jedna opěrka pod stolem. Šroubky pečlivě srovnané vedle sebe.

A babička?

Sedí na zemi.

Opřená zády o pohovku.

Dívá se na televizi.

Dcera zůstane stát ve dveřích.

„Babi…“

Babička otočí hlavu.

Chvíli se na ni dívá.

Pak ukáže na hromádku součástek před sebou.

„Tohle,“ řekne, „bylo nějak špatně udělaný.“

Dcera se rozesměje.

A hned nato se rozbrečí.

Babička už nechápe proč.

Jen se natáhne po šroubku, který jí vypadl z ruky, a začne ho znovu zkoumat mezi prsty.

Jako by na něm záleželo.

Jako by se v tom malém kovovém válečku ještě dal najít nějaký řád.