Taková detektivka, to nemůže být kvapík. Spíše tango, paso doble. Čtete, takže detektivky máte rádi. Než jste si v devadesátkách mohli obléknout tu novou uniformu, museli jste projít výběrem. Splnit kritéria, a já je neplnil. Neuměl jsem prostě plavat. Zaplavat za dvě minuty sto metrů, to byl možná malý úkol pro spoustu lidstva, ale velký pro mě. Byl jsem na vojně, četl jsem noviny, smrděl laciným tabákem a to všechno, celá ta rekapitulace – dneska bychom to třeba nazvali SWOT analýza – mi šrotovalo v hlavě. Jak to udělat za měsíc, až budu v civilu? Představa, že se topím v policejním bazénu a spolu se mnou i malé světlo na konci tunelu, které mi jako vzdálený maják v mlze dýmu ze startek ozářilo temnou budoucnost, ta byla děsivá. Jenže já se už rozhodl, měl jsem plán, který neměl chybu. Ta uniforma nebyla jen modrá, byla to vstupenka do jiného světa, do mého snu. Chodit v ní kolem Odry, na hranici, v klidu, sám, v míru kolem řek a jezer, nikoho nepotkat, být příslušníkem nové, pohraniční policie, nebýt zavřený za plotem fabriky, ve špíně provozu slévárny. Všechno to znělo dokonale, jen jsem neuměl plavat.

Tonoucí se stébla chytá, to není fráze, to je fakt. Mé stéblo bylo v podobě mých kamarádů, plavců a plaveckého bazénu v Kralupech nad Vltavou. Zlomit kluky, aby se místo kumpánů do hospod v okolí kasáren stali na měsíc mými instruktory, bylo snazší, než se mohlo na první pohled zdát. Jednak vstupenka pro vojsko vycházela levněji než útrata v hospodě, a čas to zabilo podobně dobře, ale hlavně to byla lákavá šance, jak se po dlouhé době, vlastně poprvé v zeleném, pořádně vysprchovat v teplé vodě a hodinu se v příjemném teple koupat. To byl argument, na který všichni slyšeli. Vlastně jsem se díky tomu i sám na lekce těšil. Byli jsme takový Tucet špinavců. Dobře, půltucet.

Z vojny jsem tedy na první kolo přijímaček k policii šel skoro jako plavec. Jako. Po klicích, leh-sedech, gymnastice, člunkovém běhu a vytrvalostním běhu jsem byl rád, že jsem svůj čas dostal v bazénu pod 2:30 a neutopil se. Instruktor na startovacím bloku se stopkami v ruce přísně procedil: „Co s tebou? Plaveš mizerně, ale kliků jsi udělal o třicet víc?… Máš to za 1:59, ale nechoď na poříční oddělení.“ To jsem rád slíbil. Měl jsem přece svůj záměr. A zapřísáhl jsem se, že do Odry neskočím, kdyby se cokoliv dělo. Proč taky, budu se flákat, bude mi hej.

V porovnání s plaváním byly psychotesty vlastně taková kusovka. Pijete? Jasně, občas. Lhát se nemá… Červené skvrny Rorschachova testu mi sice připomínaly použité menstruační potřeby nebo vraždu, ale byly to jasné květy vlčích máků. Myslím, že něco takového jsem tam plodil. Zvláštní, že i tím jsem prošel. Závěrečný průklep ve vojenské nemocnici v Olomouci byla jen oslava mého triumfu, korunovaná lékařem hodnotitelem. Toho chlapa bylo pro vojenskou nemocnici škoda, dneska by se určitě živil coby motivátor – kouč. „No, vy nemít ty amalgámové plomby, nemusel byste aspirovat na policistu, ale kosmonauta.“ Mladý a euforický člověk, který v životě dokázal hovno, je tak moc náchylný nepoznat sarkasmus… Byl jsem mladý, byl jsem euforický, byl jsem policista. Skoro. Zbývalo to poslední, složit přísahu. A pak, pak už jen světlé zítřky, pozitiva a sociální jistoty. Vždyť jsem šel spoluutvářet nový, lepší sbor.

Že mladý člověk dokáže naráz více věcí, dokáže dělat divy, to je prostě fakt. Nebo pokud jste to tak neměli, já ano. Byl jsem našlehaný dopaminem z úspěchu, ale i testosteronem mládí. Udělal jsem si inventuru ve vztazích a postojích. S novou vizí a nadějí jsem poslal k vodě vdanou milenku a nabrnknul si svou stejně mladou sousedku. Nebo obráceně. Ani nevím, proč jsme se od školky míjeli. Vlastně vím, Martina mi říkala, že jsem se jí nelíbil. Nosil jsem stále modré tepláky s gumičkou přes chodidlo, nepoddajné vlasy mi stříhali na Helmuta a před pubertou mě česká strava ve školní jídelně pomohla vytvarovat. Bohužel do kulata. Když jsem se pak v pubertě zformoval zpět, byla Martina na intru. Tam měla jiné podněty a já se snažil zdůraznit svou nepoddajnou povahu. Zkrátka, byl jsem debil.

Teď ale byla situace jiná. Vrátil jsem se jako muž a vítěz, s vizí a tahem na bránu. Stále ale bez peněz a jistot. Přesto zajímavější než kluk v teplácích na gumičku přes chodidlo. Něžně jsem ji hladil a šeptal do ouška: „Neboj se, půjdu zas pryč jen na pár měsíců. Prý to dělají tak, že týden sloužíš, týden škola. Vydržíš to? Pak už budu zpátky, budu se flákat kolem Odry v nové slušivé uniformě, sociální jistoty atd. atd.“ No, tomu nešlo nevěřit.

„… a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.“ Pamatuji si závěr policejní přísahy. A pak: „Zítra v pět ráno u krajského ředitelství, pojedete do školy do Brna!“

„Zítra?“ hlesla Martina. „To je nějak brzo, ne? Na jak dlouho? Kdy přijedeš?“ Nevěděl jsem. Nevěděli jsme oba. Ani to, jestli to vydržím já, nebo jestli ona vydrží čekat. A už vůbec ne to, že se stane manželkou policajta.