Když jsem byl malý, dlouho jsem se v noci počurával… Ne, to není ten správný moment začátku detektivky. Řekněme, že jste pubescent v osmdesátých letech na malém městě a kolem vás je všechno šedé. A vy absolutně netušíte, co budete dělat dál. Vlastně tušíte, máte to předurčeno. Žijete v malém průmyslovém městě, kolem jsou jen fabriky a železnice, rodiče pracují v jedné z nich. Kolem domu, který fabrice patří, teče oranžová řeka. Nemáte ani magič, zíráte na černobílou televizi, když zrovna hraje, chodíte do školy, nikde jste pořádně nebyli. Nic kromě pravidelných cest k rodině na Slovensko jste nezažili. Chodíte do školy, která vás bytostně nebaví, kde vás dvojkou z českého jazyka už v první třídě správně identifikovali a zařadili – kluk z dělnické rodiny, dělník. No řekněte sami, měli byste za zlé otci, že žije svůj idealizovaný svět, ve kterém z vás bude důstojník v čisté armádní uniformě?

Kde to vlastně začíná, ten správný úvod detektivky? Taková detektivka by měla začít šokem, nebo pomalým a klidným rozpitváním postav, u kterých nejdříve ani nevíte, která bude ta hlavní. Vlastně to víte. Když vám příběh začne někdo vyprávět a postupně jde do detailů v popisu, rýpe se v charakteristice jedné, dvou, tří postav, je vám přece jasné, že hlavní anebo jednou z hlavních postav bude vypravěč. No ne? Jenže co by to bylo za detektivku, kdybyste hned znali klaďase a záporáky?

Máte vůbec rádi detektivky? Milujete akční hrdiny? Milujete drsňáky, správné chlapy, kteří se vždy rozhodnou správně, čestně a tvrdě hájí pravdu, právo a spravedlnost? Pak zvažte, jestli chcete číst dál, a hlavně, jestli chcete další příběhy. Těm, kteří chtějí, tak těm budu vyprávět. Detektivku, kterou píše život. O správných chlapech, křivácích, hrdinech a podrazácích. Detektivku, která vlastně pokračuje a neskončí happy endem. Protože, možná jste o tom už slyšeli, všichni umřeme…

„Já ale nechci být voják!“ prohlásil jsem rezolutně před náborářem do armády v místním kulturáku.

„Čo si to povedal?!“ vyhrkl směsí šoku a zoufalství můj otec.

„No ale toto… toto jsme si nedomluvili…“ zabil rozpravu náborář.

Bylo to jako v grotesce, ne v detektivce. Otec se nebetyčně urazil. Vlastně se neurazil, byl zoufalý. „Pozri sa, pozri na mňa, budeš jako ja! Ale rob si, čo chceš!“ Chápal jsem ho, rozuměl jsem, co mi říká, co mi chce říct. Byl zoufalý, protože už věděl. Věděl, že jedno blbé rozhodnutí a v životě poserete všechno. Jedna blbá věta, jako když se on v roce 1969 bezelstně zeptal na schůzi KSČ: „Ako dlho tu budú Rusi?“ Nepomohlo vysvětlování, že je to internacionální pomoc. Trval si na svém, že tady nemají co dělat. A když svůj postoj neuměl vysvětlit, uměl ho aspoň vyřešit. „Tak to tu nebudem!“ prohlásil na konec debaty. „Soudruhu, dobře si to rozmysli!“ Mělo ho asi napadnout, že to soudruzi myslí vážně, možná ho to i napadlo, jenže můj otec byl vždycky geroj. „Čo mi možete, ja robím na slévarni.“ To říkal vždycky. Jenže mohli, oni fakt mohli…

Když jsem měl jít do první třídy, šla moje ségra do prvního ročníku. Chtěla na pedagogickou školu. V trochu naivní představě, že jsme pro to nějak geneticky předurčeni. Mamka byla vychovatelka v jeslích, ségra byla školní premiantka. Takže její nepřijetí na prestižní školu byl šok. Pro všechny. Do chvíle, než ředitel školy ukázal mamce, co do posudku napsala ségře její třídní učitelka: „Otec v době, kdy se strana čistila od podvratných živlů, ze strany demonstrativně vystoupil! Není žádoucí, aby někdo z takové rodiny vychovával a vzdělával mlázež, naši budoucnost!“ Mamka byla tenkrát zhroucená. Měl jsem šest, přesto mě zapřísahala: „Pamatuj si, nikdy, rozumíš, nikdy nesmíš nikomu říct, že taťka vystoupil z komunistické strany!“

Řekněme si to na rovinu, nebyl jsem nejostřejší tužka v penálu. Nebo zrovna studijní typ. Dneska bych se možná napasoval do nějaké diagnózy, možná by se dalo říct, že jsem pocházel ze znevýhodněného prostředí, ale byly osmdesátky a rodiče mě učili jednoduché pravdy do života: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Bez práce nejsou koláče. Nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. Mamka pocházela z rodiny slovenských reemigrantů, jako pětiletá přišla po válce osidlovat vysídlené české pohraničí z rumunského Sedmihradska a ústrků si užila dost. Věděla, že kdo se neohne, bude zlomen.

A tak jsem si vlastně racionálně zhodnotil své šance. Do dolů jsem jít nemohl, cítil jsem, že k mým vadám se mírná klaustrofobie dá počítat jako reálná determinace. Na gymnázium jsem svými studijními výsledky neměl. Vlastně na jedno mě chtěli, na to Jana Žižky. Ne, že bych měl něco proti českému vojevůdci, v té době se navíc nic neříkalo o jeho řekněme zvláštní minulosti. Měl jsem problém s autoritami, měl jsem problém s nemyslícími stroji, gumami, řádem. Měl jsem problém s armádou. Fabrika se mi hnusila taky, ale méně než armáda. Takže racionálním zhodnocením jsem věděl, že udělám všechno pro to, abych se obloukem vyhnul jakékoliv uniformě… No, bylo mi třináct.

Když mi bylo čtrnáct, zapojil jsem se. Byl jsem tam, kam jsem patřil. Na odborném učilišti – strojírenském. Tedy, já cítil od začátku, že tam tak úplně patřit nebudu, ale mými studijními výsledky, předpoklady a kádrovým profilem jsem tam sedl „jak řiť na hajzl“, říkalo se. Mimochodem při první návštěvě oné místnosti jsem pochopil, že to zas tak zlé nebude. Kromě toho, že jsem si prosadil svůj vzdor a nešel do uniformy, jsem se ocitl v dobré společnosti básníků, kteří zřejmě z nedostatku materiálních statků psali své verše na zdi oné místnosti: „Tady se tak krásně sere, vítr fouká do prdele, do koulí mě štípe mráz, přijdu se tu vysrat zas,“ bylo jedno z děl napsáno velmi dobrou češtinou. Báseň vedle mě pravda trochu znejistila: „Už ďábel do třídy míří, je to on, Kühller Jiří.“ Sice mě tenkrát nenapadla fonetická podobnost s anglickým výrazem pro vraha, ale pokud se někdo s takovým jménem narodil pro roli učitele technologie, pak to byl on.

Obecně mám pocit, že lidé mají tendenci přeceňovat první dojem. Podobně to bylo s učitelem „Zabijákem“. Kdybych dal na první pocit – přišel do třídy v umaštěném indigu, s rozcuchanými vlasy a výrazem po náročné noci si sedl za katedru, pak se krví podlitým pohledem podíval na spolužáka v první lavici a zařval: „Co čumíš!? Kurvy, cigarety, chlast, to je vaše!!“ – tak bych asi odpískal i snahu vzdělat se aspoň na učňáku. Ale první dojem bývá někdy zavádějící. Přes různé eskapády, které čtenáře detektivek nezajímají, jsem se nakonec přece jen k maturitě dostal, dokonce jsem dostal i ji. A s pocitem naplnění jsem vyrazil do života. A skončil na slévárně. Tam, kde jsem patřil. Kde mi to sedlo jak „řiť na hajzl“.

Moment! Kde je ta zápletka detektivky? Mám v tom příběhu okno, ale kdo by to četl. Tak moc jsem se snažil armádě a uniformě vyhnout, až mě nakonec dostali. Bylo po sametu. Byl jsem optimista. Byl jsem voják základní vojenské služby. Protože mě poslali na opačný konec republiky, měl jsem čas přemýšlet. Za trestný čin dospělost jsem měl čas přemýšlet osmnáct měsíců. První měsíce jsou ve výkonu trestu nejhorší. Staří kamarádi mi radili: „Nebraň se tomu.“ Měli pravdu. Jak dlouho budete vzdorovat, tak dlouho navíc to bude trvat. Armáda je úžasná instituce v tom, jak dokáže zkrotit i velmi neposlušné jedince. Zkrotit a vychovat. Když už jsem byl dovychován, zjistil jsem, že stoupat na pomyslném žebříčku hodnot – protože v ozbrojených sborech se hodnota měří velikostí epolet – je vlastně snazší sport, než by se zdálo. Navíc po tréninku na učňáku a na slévárně to šlo snadno. A tak jsem poslední měsíce trestu za dospělost vlastně proležel na kavalci a četl noviny. Jednou jsem v nich přes oblaka dýmu z nekvalitního tabáku uviděl velký inzerát. Nešlo jej nespatřit i přes chabé osvětlení a hustý dým. „Gól do sítě zločinu! Určitě vám padne!“ hlásal do šera cimry. Pod ním byla na němém sluhovi vystavena nová, modrá, vlastně krásná uniforma – uniforma nové, lepší, krásné policie, nového demokratického státu! Aspoň jsem o tom byl tenkrát přesvědčen.

No, a tak začala celá detektivka.