Minibus zastavuje v punském přístavu. Pracovní odpoledne úderníků turistického průmyslu právě začíná. Všichni mají siestu. To je opravdu hezká tradice. Stojíme na konci hlavního mola a nevěřícně hledíme na kalnou, zelenohnědou hladinu pokrytou žabincem, smetím a rezavými vraky lodí. Tedy zpočátku to opravdu vypadalo, jako vrakoviště plavidel, ale po chvilce zjišťuji, že do zchátralých kocábek neohroženě nastupují lidé, pravděpodobně turisté. Fouká ledový vítr. Pocit chladu je pohledem na jezero ještě umocňován. Lodě a loďky se svými pasažéry odplouvají, jen my zevlujeme na molu a čekáme. Ve vchodu do jednoho z posledních plavidel se náhle objevuje veliký transparent s nápisem INCA'S PARADISE TRAVEL AGENCY, následovaný dvěma domorodými průvodci. Vítá nás vysoká štíhlá Adriana a drobný zavalitý Pablo. Obsazujeme klasický turistický člun s dvaceti sedadly v podpalubí a několika místy na střeše, určenými pro vichru odolné otužilce. Vyplouváme.

Pablo, jako zkušený tour operátor, odpoutává naši pozornost od pohledu na žalostný stav jezera tím, že přes okno rozvinuje plakát s ručně malovanou mapou tohoto jezera. Pak, drže v jedné ruce ukazovátko a v druhé mikrofon, zahajuje odborný výklad: „Titicaca je unikátní v tom, že s nadmořskou výškou 3 812 metrů je nejvýše položeným komerčně splavným jezerem na celé naší planetě. Je natolik rozlehlé, že částečně sahá až do Bolívie, ale nám, Peruáncům, to nevadí. Bolivijci sem touto cestou na oplátku pašují levný benzín. Jezero, jak asi tušíte, má tvar pumy, ostatně jen máloco v Peru má jiný tvar, a co víc – je plné vody.“

„Hele vole, to je vody vole, co?“ šťouchá do mě potměšile Pavel cestou na lodní toaletu.

„No jo, vážně, toho bych si bez upozornění ani nevšiml.“

„A nedosti na tom,“ nedbá ironických poznámek Pablo, „uvědomte si, že vlastně vidíte jen tu vodu nahoře. Dno se nachází až v hloubce 283 metrů, pročež objem tohoto přírodního rezervoáru dosahuje závratných 893 km³. Celková vodní plocha 8 562 km² odpovídá jedenácti procentům rozlohy České republiky, nebo devíti milionům plaveckých bazénů. Poskytuje domov pěti stům třiceti druhům vodních živočichů. Vlastně pěti stům dvaceti devíti druhům. Vodnice posvátné, ano, ony endemické a velmi chutné žáby, jak se na ně ptal Květoň, tak ty už místní obyvatelé snědli. Všechny. Do jedné.“

Po referátu plném superlativů s poněkud tragikomickým koncem, jak už je zde zvykem, protože v Peru všechny nadějné události berou tragikomické konce, vylézám na střechu lodě nad kapitánský můstek, abych se bičován větrem nechal oslnit krásou okolí. Nejprve proplouváme jakousi vodní magistrálou, koridorem vysekaným v hustém porostu rákosu totora. Trošku to vypadá, jako když si loď razí cestu lánem kukuřice. Míjíme ukázkovou repliku typického plovoucího ostrova, se skanzenem národa Uros. Poznávám to podle gigantického nápisu UROS, upleteného ze snopů totorové slámy, hned vedle slaměného přístavního mola a slaměné strážní budky s pokladnou. Jedná se o takzvaný „vstupní“ ostrov, protože se na něj platí vstupné. Za jízdy je také možno zahlédnout slaměný hotel, slaměné domky, rozhlednu, satelitní anténu a les solárních panelů. Dlouhé řady stolků se suvenýry jsou ještě překryté igelitem, protože pracovní doba herců, ztvárňujících místní obyvatele, začíná vždy až s příjezdem turistického škuneru. Na některých vzdálených ostrovech možná stále žijí lidé národa Uros tradičním způsobem, ale tady, tady to určitě není. Za čerpací stanicí, která snad jediná je opravdová a funkční, protože u ní kotví několik loděk s naloženými kanystry, prales totory řídne a otvírá se volná vodní plocha. K našemu cíli, ostrovu Amantani, zbývá ještě půldruhé hodiny nudné cesty. Pravda, před zavedením plavidel s motorovým pohonem trvala cesta tři dny. A veslaři se tenkrát cestou určitě nenudili.