Krevním řečištěm doputoval k hlavě,

ten zbloudilý gen, co nestojí za řeč.

Všude musí být a do všeho kafrá,

je jak svítiplyn, otravný až hanba.

Nutí mě s ním žít, spíš on žije se mnou,

nejde odbavit, můj malý pán temnot.

R: Hlavně, ať je to rychle,

a ať to nebolí,

Hlavně, ať je to rychle,

zaplatím cokoliv.

Jak se zbavit mám mé vlastní součásti,

snad, že se prodám někam na součástky.

Či mu doručím kulku do té hlavy,

to ho naučí, a to mě ho zbaví.

Druhou stranou ven, na kulce přilepen,

vylítne a mně bude fajn na světě.

R: Hlavně, ať je to rychle…

Navíc vyvětrám si tak svoji hlavu,

půjdu kam chci sám, a ne do ústavu.

Život plyne dál, z hlavy trčí zátky,

starosti čert vzal, už nevlezou zpátky.

R: Hlavně, ať je to rychle…

Zatím potají jeho dvojče plave,

směrem do hlavy, mně z toho snad hrábne!

Asi má to být tak a nikdy jinak:

nejsme úplní bez genových výbav.