Bohumil Sochor se posadil na posteli. Obul si nazouváky a došoural probuzené tělo k oknu.

Bohumil. To je ale hloupé jméno. Tak obyčejné, že nosit bradu nahoru by bylo poněkud troufalé. Leda až bude bradou vzhůru ležet a bez duše. To pak truchlící řeknou: To byl nějaký vážený pán. Nějaký vědec asi.

S takovým jménem.

Jenže Bohumil Sochor byl výrobce a prodavač rakví.

V malém obchodě jich měl několik. Překlínováno. Dubové, smrkové, hladké i s ozdobnou hranou. Stály kolem stěn a čekaly na své zákazníky. Bohumil mezi nimi každé ráno procházel a kontroloval, zda je všechno na svém místě.

Teď promnul spánky a dýchl na okno oštemplované ranní jinovatkou.

Utvořil se kruh.

Bohumil do něj vplul.

Na chvíli se ztratil.

Pak už zase šel. Škobrtal mezi klíny šumivou ulicí. Klopýtal nekonečnými seriály nákupů, doškolování, zeškolování, lidských těl a lidských povinností. Občas také potkal ženu.

To bývalo něžné setkání.

Přinejmenším ze začátku.

Bohumil měl rád ženy, které věděly, co chtějí. Jejich podpatky. Pevnou chůzi. Rozhodné ruce. Jednou mu jedna taková přišlápla botu k chodníku a on si málem zlomil vaz. Moc se mu to líbilo.

Doma byl na podobné věci zvyklý.

Když se vrátil kruhem zpátky do místnosti, odkopl nazouvák pod postel.

Nikdo mu nic neřekne.

S úlevou klesl na matraci.

Neřekne.

Jupíííí.

Točil košilí nad hlavou, až mu málem vyrazila lampu. Potom si stáhl kalhoty ke kolenům a chvíli tančil po pokoji.

Bez ženy.

To bylo důležité.

Pak se oblékl, posnídal a zamkl svůj jednopokojový byt.

Vykročil do centrály.

Omotal si šálu kolem krku pevněji. Ráno bylo studené a před podnikem se válela nízká mlha.

Vešel dovnitř, mezi klíny rakví, směsici parfémů a nikdy nekončící švitoření kolegyň. Ze skříňky vytáhl plášť.

Vystrčil pevný zadek do uličky a nevšímal si procházejících žen.

Ty už procházely bez zájmu.

„Ahoj, Bohumile.“

„Ahoj.“

„Dobré ráno.“

„Ahoj.“

Odpovídal pořád stejně. A bez otáčení se před otevřenými dveřmi převlékl.

Někdo zaklepal.

Leknul se.

Jsem přece majitel, připomněl si.

Vyhrnul límec, pečlivě jej urovnal zase zpátky a promnul si ruce.

Jsem vedoucí.

To už bylo lepší.

„Co je?“ zamručel.

„Promiňte, pane šéf, ale je tu ten dodavatel dřeva z Lipníku,“ řekla Marie.

Hlavní účetní. Žena zralého věku, se třemi vnoučaty, spolehlivá a tichá. Každé ráno mu vařila bylinkový čaj.

Neodvažovala se zvyšovat hlas. Plnila úkoly pokorně a bez remcání.

Taková maminkovská.

Bohumilovi voněla chlebem.

Jinak než pracovně si jí nevšímal.

„Ano. Pozvěte jej dále. Děkuji.“

Uhladil si vlasy a posadil se za velký dubový stůl s ošoupanou hranou.

Vešel muž s knírem, pozdravil a nabídl si místo.

Marie přinesla čaj a zavřela dveře.

Bohumil mluvil tichým hlasem podnikatele, který ví, že peníze jsou nejhezčí, když zůstávají u něj. Snažil se cenu dřeva srazit co nejníže. Majitel pily ji šrouboval výše.

Nakonec si po posledních locích bylinkového čaje plácli.

Když muž odešel, Bohumil se postavil a zadíval se do zasněžených polí.

Jaké by to bylo mít doma ženu?

Každé ráno se probouzet vedle jiného tepla. Vedle jiného těla.

Hm.

Jak dlouho bych to snesl?

Z chodby se ozval chichot.

Bohumil se otočil.

Hana. Mzdová účetní a fakturantka. Černovláska, vdaná, dětná a příliš hlučná.

Plašila jeho rozjímání.

Bohumil si ji nedokázal představit v posteli. Ani nikde jinde, kde by bylo potřeba být k ženě něžný.

Zakašlal, zamkl kancelář a vešel do provozních dílen.

Bylo tam teplo.

Čtyři muži a zbytek ženy.

Bohumil je znal všechny.

Některé až příliš dobře.

Uviděl Janu.

Přestupní uzel k Monice, v krajinách jeho přání. Tam, kde si po čaji lehá pod peřinu a představuje si japonskou zahradu, kámen, tůňku, misky, zimní jídlo a bylinný kalendář.

Několik přeskočení jeho domácího tanečku k exotice.

Bohumil otevřel noviny.

„Teplá šunka se skryla…“

Za zády skousl smích.

Dvě starší ženy něco řešily nad salátem z tuňáka se slevou. Pípaly jedna přes druhou a občas přišly za Bohumilem s nějakou zprávou.

Neměl rád zprávy.

Chtěl dobré zprávy.

Chtěl se nezlobit.

Jenže Libuše byla silnější.

Libuše měla zprávy vždycky.

Bohumil při nich jihl a vadl.

Tolikrát už mu někdo něco řekl a on pak musel rozhodovat, koho napomenout, koho vyhodit, komu strhnout prémie.

Libuše vítězila.

Někdy měl pocit, že mu z ní něco odtéká.

Krev.

Něha.

Něco, co ještě včera bylo uvnitř.

A přitom ji sledoval.

Bylo jí čtyřicet. Měla jemná ramena a celkem hezkou tvář.

Kdyby tolik nežalovala…

Bohumil se odvrátil.

Petra přišla blíž.

„Pane Sochore, můžu se zeptat?“

Rozdal úkoly.

A potom řval jak tur. Nikdo přesně nevěděl proč.

Petra měla tenká lýtka. Byla rozvedená a jednou ho pozvala na školní besídku. Její syn tam zpíval prvního anděla. Ty Vánoce byly hezké. Bohumil si vzal foťák. Až teď si všiml, že Petra má celkem hezké nohy.

Vtom jedna z žen začala usilovně kašlat. Kašlala dlouho. Bohumil odešel z dílny. Vyšel na ulici. Vykročil do další frekventované silnice.

A tehdy ji uviděl.

Přijížděla ona.

Libuše.

Bohumil zůstal stát.

Na loktech měla šupiny.