Strašidlo

Věnováno neodolatelnému vypravěči Pepíčkovi Deyssigovi, po jeho vtipném vyprávění mezi přáteli v hospodě „U Staré malostranské radnice.“

Smuten plouží se, hladný,

sešlý trhan ulicí,

tu a tam optá se

chodců, jde dál v chladný

den, na stranu čepici.

Kulhá, ruce se mu třesou,

zády shrbený k zemi,

zdá se, že spadne již,

kolena sotva ho nesou,

kašel trhá mu plícemi.

Obličej vráskami rytý,

svěšený ret a bílý vlas,

slina mu visí z brady,

slizké oči, jak pes zbitý,

šedé bělmo, křivý vaz.

Bloudí ulicemi, ptá se,

větší bídu snad hledá,

s vypětím jde dál,

na čele přibývá vrásek,

však rumění tvář bledá.

Málo lásky prožil,

spíše běd a strastí,

s životem se rval,

a jeho bídu množil,

kosti jen tak chrastí.

A přec jeho sídlo

zde blízko, již tam,

ano, zde rodný dům,

otvírá dveře strašidlo,

a spouští hrůzu, mam.

Slyšíte jeho huhňavý hlas,

bezzubá ústa ševelí,

na paní Gůzovou ptá se,

odpověď dostal a jas

vidět v očích, jež se tetelí.

Skřípou schody pod ním,

hrají to pochod vítací?

Zde tedy, - - - ta doba,

mazlí se místem rodným,

div se neskácí.

U dveří zvoní, němě čeká,

otvírá stará sešlá paní.

„Prosím vás, bydlí tu paní Gůzová?“

Ta se ho příšerně leká,

nemohla mluvit ani.

„Bydlí?“ – huhňá dále,

tu svitne babě v hlavě,

strašidlo, - - - ne, jen žebrák.

„Ano, to jsem já,“ řekne kale,

co na mně chce právě.

On nyní, celý se klátí,

rozechvěn, ústa němá.

„A prosím, měla jste

před třiceti léty, v mládí

potrat?“ Paměť nemá.

„Měla, nebo neměla!“

Zoufale sliny stříkajíce,

Huhňá, oči vystouplé.

„Tak tehdy jsem měla.“

„Hodila jste to do popelnice?“

Ticho, jen sípavý dech,

slyšet z úst malinko,

až ozve se tiché „Ano!“

Tu unikl z úst mu vzdech

a vysvobozující: „Maminko!“

                                                Praha Hradčany, listopad 1956