Prázdnota moderního věku – katastrofu ohně, která byla katalyzátorem evolučního nesouladu člověka a zhoršování v neolitu oddělují statisíce až miliony let, zatímco mezi neolitem a prázdnotou moderního věku už to jsou jen vyšší tisíce, či nižší desítky tisíc let. Rychlost změn narůstá, aniž by se dostatečně zrychlovala evoluce naší fyziologie a neurobiologie. Tato pasáž se primárně týká západního civilizačního okruhu, ale v nějaké míře postihuje všechny okruhy, některé více, jiné méně.

Prázdnota moderního věku započala s nástupem fenoménů industrializace, urbanizace a sekularizace. Masivní informační, technická, společenská a kulturní revoluce v extrémně krátkém období několika století, která rozbila to málo, co ještě zůstalo z období naší primitivnosti, ty poslední prvky našeho pravěkého fungování, aby pozvedla svět, který je pro nás nevhodný.

Až do nástupu industrializace a urbanizace byla velká městská centra vzácnou výjimkou. Základní společenskou jednotkou byla obec o desítkách, maximálně nižších stovkách jedinců. Řím, Damašek, Konstantinopol, Paříž, Londýn, Bagdád. To byla naprosto unikátní centra se statisíci obyvateli, anomálie v běžné rurální demografii světa. Demografii, která byla pozůstatkem tlup lovců a sběračů. Pořád ještě šlo o skupiny, které dokázal člověk začlenit do svého osobního světa, skupiny, v jejichž sociální síti mohl fungovat, kde mohl dosáhnout funkční interakce, vztahů dobrých i špatných, ale hlavně nějakých, sociální ochrany bez zásahů státu a očištění od frustrace.

Tyto skupiny fungovaly v Dunbarovu číslu. 150. Toto číslo označuje počet příslušníků svého živočišného druhu, se kterými je živočich schopen udržovat intenzitou kvalitní vztahy. Stanovení vychází z fungování neokortexu. U člověka je číslo zhruba 150, byť rozmezí se může lišit a není na něm úplná shoda. U šimpanzů je asi osmdesát. U slonů může být i okolo tisícovky. Vesnice desítek, až nižších stovek jedinců propojená osobami stařešinů či vesnických kněží, dokázala fungovat v rámci tohoto čísla a naplnit psychosociální potřeby člověka skrze přímou sociální interakci. Dnes žijeme v milionových komunitách izolovaných jedinců s omezenými sociálními vztahy žijícími v samostatných bytových jednotkách s minimální interakcí s okolím oproti předchozím dobám.

Když jste ve středověku nakupovali na trhu, povídali jste si s trhovcem, interagovali jste se sousedy. Mohli jste se s nimi hádat, mohli jste si přátelsky povídat, mohlo to dopadnout dobře, nebo i dost špatně, ale interakce proběhla, ať už dobrá, či špatná, sociální vztah existoval. Kdy naposledy jste si povídali s pokladní v obchodě? Kdy naposledy jste si někde přisedli k někomu a dali se do řeči? Zrovna nedávno jsem šel do obchodu a všiml si muže, který si sedl na lavičku a něco si přerovnával. Přemýšlel jsem, že bych si k němu sedl a popovídal si s ním, zeptal se ho, jak se má, co dělá, jak žije, ale měl by mě za blázna, nebo možná i zloděje. Člověk je sociální druh, který má potřebu interagovat a vytvořil svět, kde je navázání interakce bráno s obavami, předsudky a nejistotou. Asociální svět pro sociální druh. Další pokrok do propasti nesouladu.

V západním prostoru se k tomu přidala sekularizace. Ač ateista, nebudu popírat, že západní civilizace měla k dispozici relativně funkční a rozšířenou, i když odbornou úrovní primitivní síť psychoterapeutů, kterými byli vesničtí kněží s jejich freudovskými pohovkami v podobě zpovědnic. I tito kněží přinášeli patologie, i tito kněží často fungovali prostřednictvím strachu a falešné a prázdné dichotomie. Nebyli to odborníci, studovaní psychoterapeuti, kteří vědí, co s Vámi je, ale šlo o místo, kde mohla pravidelně proběhnout Vaše mentální hygiena, dnes tak vzácná či nákladná.

To padlo se sekularizací, ale zatímco duševní problémy, frustrace a potřeba mentální hygieny přetrvávají, či dokonce rostou vzhledem k výše uvedenému, funkční alternativa nevznikla. Při vší úctě k práci psychoterapeutů, růst populace byl exponenciální, zatímco růst psychoterapeutů byl mnohem menší a výsledkem je přepracovanost, nedostatečné kapacity, extrémně rychlé vyhoření (známý je vyhořelým třicetiletým psychoterapeutem) a nenalezení alternativy pro mentální hygienu jednotlivce. Jen v Česku chybí nejméně tisíc psychologů a poptávka masivně převyšuje nabídku.

To přispívá k dalším frustracím, duševním problémům, šíření úzkostí a jiných poruch, společně s hektickým, stresovým, nezdravým způsobem života. Kromě zhroucení sítě vesnických kněží přinesla urbanizace a sekularizace taky vnitřní prázdnotu, což je primárně problém materialistického Západu spíše než spirituálněji orientovanějších národů, které mohou být i bohaté (východní Asie). Vyprázdněnost a spirituální úpadek nejsou nutně vázané na materiální úroveň, ale často korelují, jak můžeme vidět u západní civilizace.

Člověk stvořil Boha, člověk zabil Boha, ale nestvořil náhradu, neboť byl ovládán naivní představou, že se o sebe lidé postarají a najdou náplň svých životů. Při hledání náhrady na jeho místo našel člověk různé doktríny, ideologie, případně esoteriku, astrologii a jiné bludy, ale i kmenovitost všemožných klubů, fotbalových i jiných či zbožnou víru v politické strany a hnutí, které mají vyplnit prázdnotu. Nemluvě o navazování vztahů mezi lidmi a umělou inteligencí, jak se v poslední době děje. Máloco je smutnějším dokladem zhroucení mezilidských vztahů, než přátelství či láska mezi člověkem a strojovým kódem.

Vyprázdněnost, sociální problémy, frustrace a zoufalství jsou pak využívány diktátory a politiky zneužívajícími nešťastné lidi. Politici všech směrů mobilizují ve jménu hodnot, které sami porušují a lidé je radostně následují do propasti předsudků a falešných nadějí. Člověk si přivodil otevřenou zlomeninu prázdnoty a ošetřuje ji těmito náplastmi.

Na závěr této části je nutné říci, že z tohoto světa již není návratu. Do minulosti se nelze vrátit. Procesy změn nám to neumožňují, protože by to znamenalo ztratit životní úroveň, to, na co jsme zvyklí. Životní úroveň je dnes jednoznačně vyšší, než v době lovců a sběračů, žijeme ve velkém bohatství a podařilo se nám vymanit z mnohých smrtících strádání minulosti, ale nahrazujeme je strádáním budoucnosti. Zároveň neprohlašuji pravěk za morálně správný a současnost za morálně špatnou, protože morálka je subjektivní a nemůže být obecným soudcem ničeho.