Ležela v klubíčku jako právě narozené kotě, pospávala a její tělo se pomalu vzrušeně rozepínalo jako knoflíčky bílé blůzky poslední módy. Otevřeným oknem vešla ona, přistoupila ke spící staré ženě a pomalu zaťala nehty do jejích vyschlých stehen. Povolila, nadechla se a znovu zaťala. Kolem pěstěných nehtů jí pomalu protékalo ticho. Zvedla ruce před sebe. Stará žena vzdychla.

„Dusíš mě,“ zašeptala a otevřela oči. Měly nádech titanové modře a v nich se zračila hloubka jižních moří. Na zarostlém dvorku pod rozmrzelým blahovičníkem rozkvétaly žluté růže. Léta nestříhané působily unaveně a staře.

„Bylo to naposled,“ řekla ona a vyšla oknem. Pokojem prostoupil klid a zmizela rez starých lamp. Rozplizly se výkřiky a šeptání z popraskaných zdí a stékaly na podlahu, slily se s lůžkem a starými stehny v jedno. Růže se venku lehce zachvěly pod dojmem tohoto okamžiku. Byl to poslední útok, který musela udělat, aby se sem nemusela nikdy vracet. Vracet tam, kde jí bylo vždy tak dobře.

Zvoní. Nechala všechny zvonit.

Lesklost a studenost stolu doplňovaly kolorit kanceláře. Sklo. Vyleštěné sklo. Stopy každého otisku prstu se vždy pečlivě setřou papírovým kapesníkem. Drhnou se, až sklo piští, jako Tefoutova krysa, co ráno sedává na okně a drze se pošklebuje, když paní Heart ráno u auta padají klíče a ona se pro ně sklání, deštníkem a s pomocí větru zavadí o špičky pupenů ohromného rododendronu. Paní Heart padá naznak do květin, v bílém baloňáku, s vyfoukanými, ráno pečlivě umytými a nažehlenými vlasy, svalí se do louže mezi statné stonky. Spěchá.

Paní Heart se zvedne, v krátké sukni poněkud nemotorně. Sama. Sama, protože všichni už odjeli se svačinou, v domě zůstal jen pes a ona. V okně vidí tu Tefoutovu opelichanou mrchu s vyceněnými zuby a po chvíli se objeví i starý pan Tefout, bez zubů, oba čenichem třou o sklo, mezi kapkami deště se smějí a piští. Sklo piští. Celý dvůr piští. Paní Heart si zacpe uši a utíká se domů převléct. Dnes jako jindy přijde stejně pozdě do práce. Telefon na skle zvoní do prázdné místnosti.

Dnes krysa utekla. Než se pan Tefout vymátožil ze svého bytu na dvorek, kde s opelichaným ničemou trávili každé slunné dopoledne na lavičce mezi společností podivné dámy, madam Vist a jejich pomatených koček, krysa byla v tahu a madam Vist s panem Tefoutem pak přes oběd a celé odpoledne lezli po špatně zameteném dvorku předměstského činžovního domu, malého a ospalého města, oba na kolenou, a volali:

„Š… ššššš, Lidbó, Lidbó, darebáku, kde jsi, Lidbó!!!!“

Paní Heart se vracela domů, táhla těžké nákupní tašky a pomalu překračovala dva staré blázny. Šlo to ztuha, protože měla krátkou sukni. Objemný nákup s funěním zvedala nad řídké vlasy dvou staroušků, jež volali: „Lidbó, Lidbó!!!!“ Nevěnovali jí pražádnou pozornost, paní Heart trochu posměšně pronesla: „A copak, miláček utekl?“

Pan Tefout vykroutil krk od země jako želva z krunýře a se žlutým bělmem zasyčel: „Jen aby vám neutekl ten váš miláček,“ a znovu se ponořil do trávy, opíraje se bokem do zástěry paní Vist, skoro osmdesátileté bývalé majitelky řeznictví na náměstí, která spíše vypadala, jako by si odskočila z pódia při tančení kankánu. Měla namalované sytě rty červení i teď, při hledání té zatracené potvory.

„Ať vás vezme čert,“ přehodila si v hlavě tolikrát povídanou větu obstarožníků maloměšťáckých paní Heart, rychle vystoupala schody a vpadla do bytu. Tentokrát ještě nikdo nebyl doma, takže nemusela předstírat radost. V prádelníku si našla svoje věci, otevřela okno a položila se na postel. Z ulice se ozývalo cinkání a zvonění, uchrchlané všední odpoledne. Někdo zvonil. Vytáhla klíče, tak ať si odemknou. Nečistou hlavou polykala ten kašel, auta, troubení, lidi, co se dohadují před kavárnami, smích… a znovu ji vyrušilo zvonění.

„Do prdele,“ vstala a klopýtala přes přezůvky ke vchodovým dveřím. Otevřela s otevřenou pusou přichystanou na nadávky o zapomnětlivosti, lajdáctví, nezodpovědnosti a nemožném bordelu, čekajíc, že tam bude jedna z dcer anebo nedej bože manžel.

Ne, stála tam, drobounká, skoro by se vešla do dlaně, paní z jednoho bytu na chodbě, nastěhovala se nedávno s takovým ramenatým mladíkem, zřejmě synem. Skoro vůbec z bytu nevycházela, vlastně ani ji nikdo pořádně neviděl. Stála tam, v ruce držela tenkou dlouhou cigaretu, a teňounce se zasmála:

„Promiňte, já, víte, je to k vzteku, ale když jsem přemýšlela, za kým půjdu, protože tady ty lidi ještě neznám, jenom sem tam někoho vidím z okna na dvůr, tak…“ Přešlapovala.

Paní Heart pozvedla obočí a čekala, že chce sůl anebo tak něco, vajíčka, ocet, hořčici na párek… vyměnit žárovku anebo neví, jak naladit televizi, protože tady je tak pitomý signál příjmu, stejně tak jako je pitomý majitel celého baráku.

„Prostě, muž se vrátí až večer, pozdě večer, a já nemám čím si zapálit a vlastně ani nemám cigarety, jen tuhle,“ pořád se usmívala, trochu nahrbená, s růžovým přelivem a úzkými rty, působila žoviálním dojmem malého domečku s roztomile rozcuchaným komínem v tomhle ztraceném domě.

„Ale my nekouříme,“ řekla pobaveně paní Heart.

Pozorovala upřeně stárnoucí ženu, avšak s pěknou pletí a půvabným chováním, jako by právě seskočila s parapletem z nějakého přemodřelého nebe či nedbale odklepávala popel u stolíku vídeňské kavárny. Chyběl jí jen pléd přes růžový svetřík a úzké černé kalhoty zakončené jemným kotníkem v taktéž černých nazouvácích neladily do interiéru Heartova bytu vůbec.

Zvláštní paní Boa.

„Dala bych Vám peníze, zlomila jsem si před měsícem nohu a špatně to srůstá, tak nedojdu dál, jen po bytě, víte, já jsem potom strašně nervózní a nemůžu psát, a do tří dnů mám vše odevzdat vydavateli, je to moje hloupost, promiňte, jinak bych neobtěžovala, ale kvůli… je to strašný zlozvyk… nemůžete mi zapálit alespoň tuhle?“ A cigaretu si vložila do úst.

„No, pojďte,“ paní Heart otevřela více dveře a vpustila starou paní dovnitř. Paní kulhala jako raněná srna.

„Posaďte se,“ až teď si Nicol Heart všimla, že ze stolu neuklidila polorozpitou láhev portského. No, už bylo stejně pozdě na omluvné žvatlání, tak se rovnou zeptala, jestli má nalít také skleničku.

„Ne, já jen hodně kouřím,“ odpověděla dáma a posadila se do křesla. Nicol vzala z krbové římsy ohromné sirky. Vypadalo to komicky, když připalovala maloulinké ženě ještě menší cigáro.

„A Vy, Vy hodně pijete,“ vyfoukla kouř a podívala se na Nicol.

„Ne, jen když jsem unavená a nevím kudy kam,“ sedla naproti nezvané návštěvě.

Někdo zazvonil. Syn paní Boa.

„Dobrý den, je tu prosím vás Rút?“ zeptal se a ukázal bílé zuby, mohl mít tak sotva čtyřicet, usoudila Nicol podle těch zubů. Měl široký úsměv, trochu takovou přidřeplou figuru, o hodně menší než Nicol, ale příjemně vyhlížející syn paní Rút.

„Ano, počkejte, já Vám ji zavolám,“ otočila se a přivedla paní ke dveřím. „To je Rút,“ řekla paní Boa, jako by právě odložila své druhé jméno. Paní objala mladého muže, políbila jej na ústa a pronesla s patřičnou domýšlivostí: „To je můj manžel, Luc, a to je paní Heart,“ ukázala na překvapenou Nicol. „Ó, jak se mohou na první i druhý pohled lidé mýlit!!“ řekla si Nicol a podala mladému muži ruku. Měl pevný stisk.

Mezi tmou a tichem překážela ve vyhlídce jen lavička. Posadila se na ni. V novinách zabaleny svoje věci. Vytáhla je. V jejím okně svítilo, stínohra cigarety a sklánějící se hlavy nad psacím strojem ji uklidnila. Žije, vydechla si. Prohlížela si ještě zkrvavené konečky prstů od bušení do stroje s bůhvíjak starými klapkami. Vybalila noviny. Ulevilo se jí. Ty růže by potřebovaly už sestříhat, vypadají divně. Celý dvůr vypadá podezřele. Krátká sukně se jí vysoukala nahoru, škrtila na stehnech. Stoupla si a servala ji ze sebe. Konečně mohla volně dýchat.

Po přečtení vešla po úzkých schodech nahoru. Nesvítila tam ani jedna lampa. Nefungoval ani jeden vypínač. Sesunula se po zádech na studenou zem. Někdo rozsvítil cigaretou, malá postava, usmívala se.

Podávala se studená večeře, protože Nicol Heart opět přišla pozdě. V kuchyni s vyleštěným sklem v kredenci se jí manžel zeptal, zdali je potřeba trávit veškerý čas u té poblázněné spisovatelky, když je všude tolik práce a: „Není do prdele zase normální večeře!“

„Copak sejra, šunka, vejce a rajčátko není normálně večeře?“ zeptala se Nicol úzkostně, když předtím nemohla ve skříni za krabičkou kávy najít své věci.

„Není! A tu babu sem už netahej!“ zařval manžel a vyrazil jí z ruky talíř. Odešel za dcerami do obývacího pokoje a usedl před televizi.

Nicol znovu zkusila hledat, odsunula krabičku od kávy víc, stoupla si na špičky a vyjekla. Přímo na ni zírala Tefoutova Lidbó a bez zubů. Starší dcera se zvedla. Někdo zazvonil. Tefout.

„Slyšel jsem křik vaší maminky, to asi bude miláček u vás,“ řekl prosebně Tefout, žmoulal si v pravé dlani dlouhý plnovous a v očích se mu leskly slzy. Starší dcera vytáhla ustrašenou krysu a vhodila ji Tefoutovi do náruče.

„Příště si ji líp hlídejte.“ A zavřela pomalu dveře.

Tolik času, každý den, odcházet s bolestí. Když se za ní pokaždé zavíraly dveře, prohlížela si zkrvavené konečky prstů a zvuk, jako by se někdo sesunul po zdi na studenou zem.

„Co si dáme? Dortíček, viďte?“ řekla paní Boa a přistrčila před Nicol dort s dost dobře udělanou polevou.

„Hehe, takovou já neumím,“ ukazováčkem dloubla do červené želatinové polevy, z něhož vykukovaly kousky jahod jako kusy ker v Ledovém oceánu.

„To se naučíte. Budete mě dneska poslouchat? Kolik máte času?“ Na stole ležel rozepsaný rukopis. Na první stránce Nicol zahlédla jméno. Rút. Pod ní něco přeškrtnutého. Boa.

„Peču maso, skopové, podařilo se mi dnes koupit čerstvé, aby se manžel nezlobil, jsem tu často.“

„Jasně. Vždyť jste tu jen na skok a na želé, ne.“

„Ano, to je pravda.“

„A napíšete mi něco?“

„Ano, velice ráda.“

„Jste velice milá.“

„Vy také. Jste velice milá.“

Obě si vzaly své věci. Omračovalo je světlo monitoru. Mluvily spolu až do upečení čerstvého skopového masa. Převalovalo se s kopou česneku a rozmarýnu a těšilo se, že bude na tak skvěle vyleštěném stole večer servírováno.

Nicol se tentokrát vrátila včas. V domě bylo teplo a za krabicí kávy nikdo. A tam prsty drobné ženy přejížděly po hřbetech knih básníků jedné slavné pařížské kavárny a hledaly kuchařku pro nové recepty dortíků v nejvyšší polici. Kuchařka se zlobila nahoře mezi Baudelairem a zatoulaným Steinbeckem a jeho Myšmi, jo Lidbó, ten ukrajovatel smutku starého Tefouta, ten by tu zabloudil. Kuchařka odrbaným hřbetem se ošívala, co já tady, a čekala, bylo to vysoko, že spadne brzy dolů. Paní Boa si přistrčila sesli po otci, zapomněla, že je stará.

Na dvorku dnes podivně a ticho. Takové potichounku, že kapky do uší jsou učiněný vodopád. Lavička zrána, orosená, kapky ze džbánu piva U Moruše připomínají, rozverno, ale to nepatří do toho dvorku, ten nezvyk vyhnat metlou pryč. Ráno přišel pan Tefout a paní rozmilá Vist tentokrát bez rtěnky, sedli na lavičku, ranní noviny na stehnech, a mlčeli, nerozbalili. Paní Heart jako vždy spěchající a hledající klíče, šmátrala po kapsách, tentokrát při podzimku tolik slunečno, spěchala, jako vždy ohlížela se, nikde Lidbó, jen Tefout seděl zimomřivě, pleskal koleny o sebe, a paní Vist opřená o jeho rameno… hm… paní Heart pohlédla nahoru do okna, žaluzie ušklebené dolů. Zapípala si svým novým autem, vlezla dovnitř, strčila klíčky do startéru, sousoší staroušků hledělo přímo do jejího předního skla. Vytáhla klíče, zapípala znovu a vystoupala schody ke svému bytu. Pak šla dál, vlevo, dveře byly otevřené, vešla dovnitř… to ticho protknulo celý byt. Rozuzlení.

Ležela v klubíčku jako právě narozené kotě, pospávala a její tělo se pomalu vzrušeně rozepínalo jako knoflíčky bílé blůzky poslední módy. Otevřeným oknem vešla ona, přistoupila ke spící staré ženě a pomalu zaťala nehty do jejích vyschlých stehen. Povolila, nadechla se a znovu zaťala. Kolem pěstěných nehtů jí pomalu protékalo ticho. Zvedla ruce před sebe. Stará žena vzdychla.

„Dusíš mě,“ zašeptala a otevřela oči. Měly nádech titanové modře a v nich se zračila hloubka jižních moří. Na zarostlém dvorku pod rozmrzelým blahovičníkem rozkvétaly žluté růže. Léta nestříhané působily unaveně a staře.

„Bylo to naposled,“ řekla ona a vyšla oknem. Pokojem prostoupil klid a zmizela rez starých lamp. Rozplizly se popraskané zdi a stékaly na podlahu, slily se s lůžkem a starými stehny v jedno. Růže se venku lehce zachvěly pod dojmem tohoto okamžiku. Byl to poslední útok, který musela udělat, aby se sem nemusela nikdy vracet. Vracet tam, kde jí bylo vždy tak dobře.

Zvoní. Nechala všechny zvonit. Opřela se o zeď a… rozpustila se. Paní Boa dnes zemřela.

Nicol Heartová si ráno před odchodem do práce zapnula bílou blůzku. V zrcadle si prohlédla svůj obličej. Chvíli se jí zdálo, že se na ni dívá někdo jiný.

Pak zazvonil telefon.

Nezvedla ho.