Všechno se ztratilo

(1. 4. - 10. 5. 2008)

(…)

Byl v knihovně. „Rozmarné léto“ od Vančury.

Dočetl „Rozmarné léto“ (ráno v buse).

„Vyznání“ od Augustina. „Dějiny Chorvatska“. Wikipedie. Začal psát záznam o „Rozmarném létě“ do čtenářského deníku.

„Dějiny Chorvatska“.

Vycházka: Chrasná, Mlať, Nišovice, Volyně, škola v přírodě, za Ostrý vrch (591,2 m. n. m.), kopec severně od Ostrého vrchu (výhled na Strakonice), jižně od Nihošovic, k Lesním Chalupám, lesem (starý traktor), přes potok, pastviny (ovce), minul Zbudov /?/, přes silnici k Peklovu, Počátky, minul Altán (571,4 m. n. m.), východně od Čestic úvozovými cestami, minul Litovec (634,2 m. n. m.), křížek u cesty: „Pane, žehnej naší vlasti,“ kopec nad Krušlovem, minul Nahořany (výhled na Svatou Máří, na Věnec, na Boubín), podél Nahořanského potoka, severně od Čkyně, přes silnici č. 4, kolem lčovických kravínů, minul Lčovice, k chatám, přes lávku na druhý břeh Volyňky, minul Zálezly a Straňovice, Sekyra, minul Úlehli, Předslavice a Marčovice, Kakovník. Doma před čtvrtou odpolední (vyšel asi v půl deváté nebo tak nějak).

V neděli „Dějiny Chorvatska“.

Ve čtvrtek v Praze: Brumlovka, jednání s Passerem, prohlídka pátrání v archivu.

Dnes v Budějovicích: Eurorébus, U Toncarů.

Čtu knihu „Kafka na pobřeží“ + dostal nějaký kýč od Passera.

Dnes jsem dočetl „Kafku na pobřeží“, myslím, že je to moc dobrá kniha. Byl jsem v knihovně a půjčil si od Haruki Murakamiho ještě jeden titul: „Afterdark“.

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého... Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

(„Kafka na pobřeží“)

„Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nedojdeš až úplně nakonec.“

(tamtéž)

„Čirá přítomnost je nezachytitelným postupem minulosti pohlcujícím budoucnost. Veškeré vnímání je vpravdě již pamětí samotnou.“

(Henri Bergson, „Hmota a paměť“)

„Já je současně obsahem vztahu a zároveň i vztahováním samotným.“

(G. W. F. Hegel)

V úterý a ve středu jsem četl „Afterdark“. Včera večer jsem jej dočetl. Nyní čtu knihu „Člověk a náboženství“ od Jana Sokola.

Četba: „Člověk a náboženství“. Bolest hlavy + nejistota + úzkost.

Během týdne jsem dočetl knihu „Člověk a náboženství“ + vypisoval jsem si z té knihy různé poznámky, latinská a řecká slova; přepsal jsem si z ní část textu „Eposu o Gilgamešovi“ a všelijaké citáty z Bible. Vrátil jsem se ke čtení knihy Milana Machovce „Filosofie tváří v tvář zániku“.

–

Dnes jsem dočetl Machovcovu knihu a vypsal jsem si z ní nějaké poznámky. Také jsem se byl projít. (…)

Vycházka: Hora – Bičoňovec (vysílač) – okolí Vlachova Březí. (…)

Celý den déšť. Bolest hlavy.

Film: „Síla lidskosti“.

Odpoledne na kole: Kakovice – Bohunice – Tvrzice – Újezdec – Vlachovo Březí – Chlumany – Pěčňov – Husinec – Husinecká přehrada – Husinec – Budkov – Chocholatá Lhota – Vlachovo Březí – Újezdec – Tvrzice – Bohunice – Kakovice.

Krásné počasí.

Večer četba Havlových projevů z roku 1990.

Četba Havlových projevů z roku 1990. Četba „Stepního vlka“.

(…)

Četba Havlových projevů z let 1990 – 1992.

Vycházka: Kakovice – rybník Lipno – Brodec – Čepřovické Čihadlo – les Duškovec – pastviny na druhé straně lesa – údolí mezi Nedělištěm a Ovčárky – zpátky domů.

„Počátky Přemyslovců“.

Četba „Stepního vlka“.

Potom na kole: Kakovice – Jiřetice – Koječín – Štětín – Bavorov – Velký Bor – Netolice – Kratochvíle – Obora – Hracholusky – památník setkání pěti armád u Vitějovic – Svojnice – Strunkovice nad Blanicí – Chocholatá Lhota – Vlachovo Březí – Újezdec – Předslavice – Všechlapy – Kamenná – Kakovice.

Četba Stepního vlka. Udělal jsem prezentaci na chemii (o LSD). Dělal jsem pořádek ve svých krabicích s papírama, se starými sešity a jinými nezbytnými nez zbytečnostmi.

Po dlouhé době (vlastně asi po tři čtvrtě roce) se mi podařilo napsat nějakou povídku. Psal jsem to v jednom zátahu. Jsou to tři stránky. Jmenuje se to „Atakdáleatakdál“.

Byl jsem si koupit 100 zlotých.

Odpoledne šel k mlýnu, do lesa Mláka, pod Křížovou, kolem Krajníčka, pod Ovčárky, minul Útěšov, k /?/ severně od Bavorova. V dálce JETE. Zase zpátky. Doma po půl deváté večer.

Dvakrát vycházka.

Četba „Stepního vlka“.

K večeru na kole: Kakovice – Kamenná – Marčovice – Předslavice – Černětice – Malenice – Zálezly – Beneda – Bušanovice – Tvrzice – Bohunice – Kakovice.

Dočetl jsem „Stepního vlka“.

Vyjížďka na kole: Kakovice – Kamenná – Marčovice – Předslavice – Černětice – zastávka Nišovice – Nišovice (most) – Volyně – Volyně (nádraží) – Volyně (průmka) – Volyně (Hradčany) – Zechovice (okraj) – Starov – Nahořany – Krušlov – Vacovice – Chvalšovice – Dobrš – Zálesí – Vrbice – Vacov – Miřetice – Nespice – Žár – Dolany – Čkyně – Malenice – Černětice – Předslavice – Marčovice – Kakovice. Počasí nádherné. Skvělé výhledy. Totální vysílení.

O „Stepním vlku“ do čtenářského deníku.

Večer návrat ke knize „Slabost pro každou jinou pláž“ od Davida Zábranského. Moc se mi to nelíbí. Zdá se to strašně sofistikované a přitom je to o ničem.

Četba: Zábranský a Jan Rejžek („Z mého deníčku“).

Vyjížďka: Kakovice – Čepřovice – Ovčín – Skály – Kváskovice – Paračov – Třešovice – Jinín – silnice I/22 – Nebřehovice – rozcestí u Vajaxu – Kapsova Lhota – Sudkovice – Kuřimany – Paračov – Kváskovice – Skály – Čepřovice – Kakovice.

Atakdáleatakdál

Večer. Ležím v posteli. Snad i usnu. Zatím spíš ne. Bolest již není taková. Oči mám zavřené. Už v nich necítím tlak. Hlava se také zklidnila. Ostrá bolest přestala. Zůstala tupá a vytrvalá. Jde to však vydržet. Zítra bude zase ráno. Zítra bude zase den. Stejný jako byl ten dnešní. Den jako den. Zlořečeně. Snad by byla lepší noc. Noc, co by neskončila s ránem. Hluboká noc. Nepomíjející. Utopit se v té hloubce. Pominout v té stálosti. Snad se mi povede usnout. Snad jo. Bude to chvilku trvat. To určitě. Další den je ztracený. Sedm tisíc dnů. A kde teď jsem? Pořád tady. Klepu se strachem. S nikým nemluvím. Bojím se lidí i světa i sebe. Cítím se jak nějaké monstrum. Jako něco vyvrhnutého. Zbytečného. Omylem počatého. Marného. Prokletého. Zavrhnutého. Jak nějaký hmyz. Jako Řehoř Samsa. Zítra vstanu. Vyprázdním útroby. Ulevím měchýři. Přiměřeně se zakryji konvenčním textilem z Číny. Natankuji čaj. Pozřu chléb s máslem. Vyčistím požírací mechanismus. Uspořádám epidermis. Opevním chodidla. Odejdu na autobus. Sednu si dozadu. Budu sedět. Vystoupím. Půjdu městem. Zadívám se z mostu na řeku. Minu kostel. Přejdu pár křižovatek. Zajdu do potravin. Koupím nějaké to pečivo. Přezuji se u skříňky. Půjdu do třídy. Atakdáleatakdál… Zítra je pondělí. To bych ji měl vidět na obědě. Aspoň vidět. Nemám nijak zvlášť moc možností. Ale mohu si za to sám. Částečně. Z větší části. Já si ji teď ani moc dobře nevybavím. Vím, že má hnědé dlouhé vlasy. Modré oči. Umím si představit její nos… Pamatuji si kdejakou jednotlivost. Ale celek je nad moje schopnosti. Fakt si ji nevybavím. Kdybych o ní něco psal, asi bych čtenáři sdělil, že každý pokus o vystižení podoby subjektu A je z hlediska subjektu B svatokrádeží, a proto má C smůlu. Ono do toho taky C nic není. Mohl bych o tom něco napsat. Teda já už vlastně napsal. Nějaké básničky. Ale to všechno zavání. Asi je zničím. Tak je to správné. Koneckonců to není nic výjimečného. Není to ani zvlášť zajímavé, že se někdo někomu líbí. Nikoho to nezajímá. Proč by taky mělo. Co vlastně? Už to ani já sám nevím, nad čím si tu celou dobu lámu svoji bolavou hlavu. Jo, už vím. No jasně, proč bych o ní psal? Když o ní nic nevím? Když si ani nevybavím její podobu. Je to směšný. Básníku. Nemáš vůbec žádnou představivost. Nebo jí máš až příliš. Zítra je pondělí. To abych zašel do knihovny. Prodloužit si výpůjčku. Potom vyrazím rychlostí 6 km/h na autobus. Sednu si dozadu. Pojedu domů a budu myslet na to, jak by bylo vše jednodušší. Kdybych já nebyl já. K čertu s lítostí. Raduj se. Člověče. Bolest dává životu rozměr. Drží tě při zemi. Nechá tě trpět. Podpoří růst. Zapustíš kořeny hluboko. Bude to trvat dlouho. Ale základy budou pevné. Nebude to lehké. Naopak: nesmírně těžké. Tak obtížné, že si to teď ještě ani nedovedeš představit. Nebude to trvalé. Jen předpoklad. Bude to marné. Z hlediska věčnosti. Z hlediska člověka dílo. Dík. Dík za tu bolest. Dík za tíhu. Dík za absurdnost. Teprve v konfrontaci s ní se rodí smysl. Doma si pak pustíš rádio. Na síti. Poslechneš zprávy. Potom pustíš hudbu. Z Nového světa. Allegro con fuoco. Lehneš si na postel. Budeš na ni myslet. Však tě znám. Budeš mít hlad a budeš se shánět po něčem k snědku. Mezitím už zazní Largo. Tak jak je to v tvém playlistu. Most Played. Zkonzumuješ nějakou tu poživatinu. Vypneš hudbu. Obuješ si lehké sportovní boty. Půjdeš do sadu a proběhneš se ke kříži u potoka. Přeskočíš a zmizíš mezi stromy. Až budeš zase doma. Pustíš si nějakou sentimentální hudbu. Polituješ se. Potom se budeš přesvědčovat, že bys měl být osudu naopak vděčný. Pak popřeš, že by něco jako osud vůbec bylo. Zapneš si vyhledávač. Podíváš se na přišlé maily. Zjistíš, že žádné nejsou. Podíváš se na diskusi. Přidáš nějaký ten příspěvek. Nejspíš, že všechno je nahodilost. A život nesmyslný. Dál budeš nasávat sentiment. Možná si i popláčeš. Pak se podíváš po učení. Připravíš si nějakou tu večeři. Pustíš rock. Umyješ nádobí. Napustíš vanu. Svlíkneš se. Díváš se na svůj obraz v zrcadle. Jsi sám sobě trochu k smíchu. Pustíš studenou. Pažemi promícháš masy. Zastavíš vodu. Lehneš si do té lázně. Zavřeš oči. Zase na ni myslíš… Asi tak vypadá. Ale není to dokonalé. Pořád něco chybí. Proklínáš se. Toužíš po slovech. Víš, že jim nesmíš věřit. Že je to jak zeď. Ostnatý drát napuštěný 9 000 volty. Dravá horská řeka. Žár lávy. Rozbouřený Atlantik drtící kocábky odvážných mořeplavců. Nekonečný vesmír. Vábící. Volající. Bez citu. Pustý. Prázdný. Bez přístavu. Bez druhého břehu. Druhý břeh! Tam bys rád. Ale jak se tam asi tak dostaneš? Z toho ostrova. Na kterém dřepíš. Žiješ v jeskyni. Piješ vodu z pramenů. Lovíš zvěř. A do vrší ryby. Jsi divoch. Neznáš lidskou řeč. Máš z lidí strach. Oni na druhém břehu a ty zde. Enkidu. Není zájem tě zcivilizovat. Nechali tě být. Jsi svobodný. Máš své lesy. Máš své stepi. Prérie i hory. Svá údolí. Stáda laní. Všeho dostatek. Žiješ si jak první člověk. Bez Evy. Nechali tě. Myslel sis, že na tebe vezmou vidle. Že se zvednou. Půjdou zkrotit živočicha. A zatím jsi jim ukradený. Bojíš se jich. A přeci po nich toužíš. Nejsi ochoten žít věčně ve svém Edenu. Ale sám se neodhodláš. Nemáš tolik odvahy. Přejít po velikém mostě. Zničit se a znovuzrodit. A tak budeš toužit. Dál. Sentimentálně a hloupě. Totiž bez konečného efektu. Zítra tak jako dneska půjdeš spát. Bude tě bolet hlava. A taky oči. Celý rozlítostněný usínat. Myslet na další den. Na úterý. Na rozvrh její třídy. Jestli ji někde potkáš. Zda jí uvidíš do tváře. Věčně se dívá do země. To je škoda. Pořád má v uších sluchátka. To ti nevadí. To bude zítra. Ale co dnes? Co teď? Už vím. Chci usnout. Bolest hlavy? Mírná. Oči? OK. Stav duše? Rozervanecký. Vidíš krásné bílé městečko mezi lány zlátnoucí pšenice. Vidíš poušť za hranicí oikumeny. Muž na koni. Blíží se k oáze. Oba jsou žízniví. Muž i jeho zvíře. Nesmírně unavený. Zbědovaný. Ztrápený. Potrhaný od zvěře. Jdou mu vstříc. V dlouhém zástupu. Všichni bíle oděni. Antický hadry. Nesou vodu. Tamní pramen je bohatý. Všichni z něho pijí. Voda je chladná. Hltá ji z džbánu. Ten položí zpátky dívce oděné jako všichni ostatní do bílého hábitu. Potom nějaký chlapec napojí koně. Muž sestoupí. Vede koně za uzdu. Jde se zástupem k městu. Ve bráně čeká stařec. Něco cizinci říká. Nerozumíme mu. Oblékneme se do bílého. Vmísíme se do zástupu. Vyslechneme starcovu nesrozumitelnou řeč. Teď promluví pocestný. Také mu není rozumět. Zdá se, že mu nerozumí ani stařec. Ani nikdo jiný. Všichni však vidí, že muž je na pokraji sil. Jeho kůň také vypadá, jako by měl každou chvíli chcípnout. Někdo jej odvede do stáje. Muže se ujme dívka. Odchází s ním do jednoho z bílých domků. Nenápadně je následujeme. Muž je opravdu velice slabý. Stěží se drží na nohách. Dívka mu pomáhá, seč může. Domek nemá dveře. Jen jakousi visící barevnou textilii. Neváháme a následujeme dvojici dovnitř. Víme, že je to asi nevhodné. Ale něco nás tam táhne. Nebo žene. Nepustí nás to. Musíme to následovat. Je to dáno jednou provždy. Cítíme. Že se to už stalo. Stane se to znovu. Musí to být. Es muss sein! Je to nezvratné. Je to tíha. Osud. Žádná náhoda. Danost. Uvnitř je příjemný chládek. Vše je takové staré. Všecko voní samozřejmostí. Je tu čisto. Cítíme, že tu jsme doma. Je to starodávné. Jak ztracený díl nás samých. Vdechujeme tu starobylost. Rozplýváme se v prostoru znovunalezeného. Muž leží a spí. Dívka nad ním stojí. Starostlivě. A přeci je jasné, že se jí něco jako starost vůbec nemůže týkat. Poryv bolesti. Pak nějaké nezachytitelné myšlenky. Náhlé uvědomění. Prázdnota. Opět vzhůru. Nebo ještě vzhůru? Kolik je. Mobil. Už pondělí. Usnout. To je oč tu běží. Snažím se vyprázdnit svou hlavu. Od myšlenek. Od melodií. Od obrazů. Ode všeho. Touha po prázdnotě. Po propasti. Po nedozírnosti. Zmizet. Opustit. Odejít. Rozpadnout se na kousky. Zanechat snažení. A spát. Spát. Nějaké vzpomínky. Hodně dávné. Pak jako bych mluvil se Sigmundem Freudem. Jdeme navštívit někoho. Už nežije. Je nám to trapné. Něco se rozevřelo. Pohltilo nás to. Jakoby probouzení. Jakoby ráno. Ne časový úsek. Stav duše. Hlad. Jídlo je připraveno. Žvýkáme a polykáme. Dívka nad námi stojí. Její výraz je docela stejný jako posledně. Zjišťujeme, že jsme v tom muži. Že jsme ten muž. Je nasycen. Je okouzlen. Prchá. Pryč od dívky. Z bílého domku. Z města nad pramenem. Do pouště. Nemůžeme si pomoci. Nesnesli bychom to. Nesnesli. Město nás přijalo. Město nás propustilo. Dívka nás přijala. Dívka nás nechala jít. Asi, že to bylo všecko předem dané. Zase na stepi. V Edenu. V osamění. Jak Bůh. Věčná loviště. Med a mléko. Všecko. A pak se obraz rozplývá. I my se transformujeme. Vidíme ji. Je to dívka z bílého města. Možná ji zítra spatřím na obědě. Ale do té doby je spousta času. Vidím ji. Je tu. Ale jenom obraz. A ten chvíli trvá. A pak se mění. A pak jsme někým jiným. Někde jinde. Někdy jindy. Jde proti nám. Musíme s ním bojovat. Zdá se silný. Velmi silný. Je třeba ho zabít. Jde s kudlou za zády. Tváří se děsně mile. Skoro se nám nechce ho zabíjet. Je to přeci Otec. Ale není možno jinak. I já mám připravený dlouhý nůž. Mezi námi šachovnice. Usedáme. Na obou stranách pekelné soustředění. Hra se nesnesitelně táhne. Zbraně připraveny k použití. Kdo se odváží? Musím to být já. Jsem to já. Mezi žebra. Vzpírá se. Útočí svou čepelí. Uhýbám se. Přitlačím. Zatočím. Vytáhnu. Bodnu znova. Na jiném místě. Krev prýští. Umírá. Chlemtám červenou z hluboké rány v jeho hrudi. Je teplá. Saji z ní život. Saji z ní sílu. Divoce vyji. Raduji se. Skáču. Utíkám. Divoce a bez konce. Pot. Nepříjemné pocity. Trochu trapná nálada. Obranný mechanismus. Přání bylo slněno. Mobil. K třetí ráno. Teď už asi neusnu. A možná že jo. Spíš teda ne. Budu naslouchat noci. Vnímat ticho. Utápět se v melancholii. Jsem sám. Sám v temnotě. Na ostrově. Obklopen věčností. Její drtivou převahou nade vším lidským. Nad vší snahou. Nad vším odhodláním. Má pevnost. Můj krunýř. Můj osud. Moje prokletí? Věřím tomu?. Asi ne. Mým božstvem je nahodilost. Konečně nikdo za nic nemůže. Vším je vinna kauzalita. Příčiny a následky. Proti tomu nic nezmůže ani ten největší génius. Což já nejsem. Zkrátka: rád bych. Toužím. Chci. Na velký most. Ke smrti a znovuzrození. Ale něco mi v tom brání. I když jsem dokázal zabít Otce. To poslední je nad mé síly. K tomu už odvahu nemám. K tomu mi chybí divokost. K tomu se mi nedostává pokory. Touha se vzpíná. Žhne. Pálí. Zachvacuje. Pohlcuje. Vybuchuje. Hoří. A zmírá v posledních záškubech. Most se kácí. Druhý břeh se vzdaluje. Otcova krev byla marně prolita. Nedokáži se vrátit do Bílého města. Nevydržel bych tam. Zabilo by mne. Most už se zcela zhroutil. Shořel jsem. Slyšel volání a následoval jej. Udělal jsem vše, co bylo možno. Nestačilo to. Obětoval jsem mnoho. Nezískal nic. Ale není to konečně jedno? Je ráno. Buzení. Vypínám. Vstávám. Rozsvěcuji. Vyprazdňuji. Ulevuji. Tankuji. Doplňuji. Požírám. Čistím. Pořádám. Opevňuji. Odcházím. Usedám. Vystupuji. Jdu. Nakupuji. Převlékám se. Jdu. Atakdáleatakdál…