Kov náramku přenáší na zápěstí jemnou vibraci. To chvění vnímám při každý cestě. Není to totiž jediná věc, kterou dokáže přenést.

Ve vlhkým suterénu je cítit plíseň. Vysráženej vápenec na stěnách vypadá jako žíly. Nestojím tu sám. Muž v koženým kabátu si dlaní setře pot z čela. Při tom pohybu se ve slabým světle žárovky zaleskne pouzdro starýho Lugeru.

Nemysli na to, sakra! napomenu se. Možná už stárnu, ale prachy potřebuju pořád. A Klíma zaplatil trojnásobek běžný ceny. Navíc to provede jinde. Takže tady nikomu neublíží.

„Připraven?“ zeptám se ho.

Kůže kabátu zavrže, když na mě pohlédne. Nic jinýho ticho nenaruší. Bude to vážně pěknej parchant.

Růžice na mém náramku kovově cvaká. Posouvám ji po ozubení stále dál. Je to podobný jako ladit rádio – stačí chvíle a zachytí jinou frekvenci, novou Vrstvu.

Tenhle kšeft dělám už dlouho. Za ta léta jsem poznal nespočet realit a vím, jak hluboko je nutný jít, aby následky neprosákly do našeho světa. Děvky, drogy, hazard, vraždy... můžeš to mít, jen pěkně hluboko. Echo efekt je totiž problém. Kurva problém.

Ne, já takový potřeby nemám. Ale hodně lidí, co běžně choděj po ulici, jo. Vozím to svinstvo pryč. Následky ať nesou jinde. To jsou služby Marka Hermana. Čistím náš svět.

Klíma chce hluboko, a to hodně. Tak hluboko, jak jsem ještě nikdy nebyl. Nevím, co se mi hnusí víc – jestli nejspodnější Vrstvy, nebo to, co v nich chce dělat.

Chvění v zápěstí sílí, kůže pod kovovým náramkem začíná chladnout. Blížím se k rozhraní Vrstvy. Stačí potvrdit polohu. To se mi ale nechce. Jenže nasrat Klímu nechci zrovna tak.

Zatlačím na růžici, dokud nezapadne do drážky. Pak už stačí jen počkat, o zbytek se postará fázový posun.

Žárovka na stropě zabliká. Prostor se zavlní jako horký vzduch nad horizontem. Jinak se ale nestane nic. Někteří klienti čekaj bůhvíco – deformaci časoprostoru nebo mezigalaktickou jízdu. Často potom koukám na jejich otrávený ksichty. Ty ale mizí hned, jakmile zjistí, co jim přenos opravdu nabízí.

Klíma tu ale není pro zážitek z pouťovýho kolotoče. Kašle na efekty, přišel lovit. Nic jinýho nechce. O tom, že to bude síla, nemám pochyb.

Už jsi viděl hodně, projede mi hlavou jako projektil, tak se teď hlavně nerozbreč.

Když vyjdeme ven, je tma. Ulice je tichá, skoro prázdná. Na chodník, místy popraskaný od kořenů, dopadá světlo z pár svítících lamp.

Blížíme se k bezdomovci. Páchne močí a zvratky. Leží v bezvědomí, krabice levnýho vína hned vedle.

Cítím, jak se mi zrychlí tep. Je to snadnej cíl. Dneska vážně nemá den. Přivřu oči a čekám výstřel. Ten ale nepřichází.

Klíma se zaťatými zuby bez zájmu projde kolem hromady roztrhaných, flekatých hadrů, v kterých se ten člověk právě pohne. Že by hrdost lovce? Dobře, mršiny neloví. Chápu.

Zamíří na sever, k opuštěnému areálu za městem. Ve většině Vrstev tam stojí opuštěnej komplex jatek. Čím hlouběji ale člověk jde, tím jsou odchylky výraznější. Necítím se tu dobře. Je to jako topit se v septiku, hlavně neotvírat pusu. Dokonale zhmotnělej echo efekt spodní Vrstvy – smetiště, na který můžeš vyhodit úplně všechno. Tahle už dostala, co proto.

Brzy sejdeme z hlavní cesty. Obydlená část města zde končí dřív, než bych čekal. Jak jsem řekl, s odlišnostmi je potřeba počítat. Tohle se mi ale nelíbí.

Komplex jatek nahradila polorozpadlá budova. Je o hodně menší, i když se nemůžu zbavit dojmu, že svým způsobem jatka připomíná. Dokonce i nasládlej zápach tlejícího masa by odpovídal. Rozhodně to není běžná anomálie.

Zeď pod jedním z rozbitých oken je politá červenou barvou. Prázdná díra ve stěně tak vypadá jako krvácející rána. Rozklad všeho kolem se vtírá do očí jako prach. Dře pod víčky. Jediný, co zatím odolává, je špinavej nápis nad dveřmi: OKRESNÍ SOUD.

Vyhrnu rukáv a zkontroluju rozhraní na náramku. Jak hluboko doopravdy jsme? Hlouběji, než bych se sám ochotně pustil. Nechci riskovat víc, než musím.

Tahle Vrstva je vážně v řiti. Navenek sice ještě drží jako zdechlina na cestě. Když do ní ale víc dloubneš, praskne. Nehodlám se tu prodírat jako červ.

„Červi se musí odstranit včas,“ ozve se vedle mě Klímův chraplavý hlas.

„Co prosím?!“ Čte snad myšlenky?

Jeho slina přistane kousek vedle mojí boty. Na zemi vytvoří hnědou kapku.

Klíma si rozepne náramek a zastrčí ho do kapsy.

„Co to děláte?! Zbláznil jste se? Bez náramku vás nedostanu zpátky, když bude potřeba!“

Nesmí tu skapat! Rozhraní by takové narušení neuneslo. Echo by rozvibrovalo hranice. Špína poteče přes okraj... I proto vozím ty hajzly zpět. Uspokojený, snad míň nebezpečný – ale musí zpět.

„Poslouchejte, okamžitě si ten náramek zase nasaďte!“

V obličeji se mu nehne ani sval.

„Takhle je to mnohem zajímavější,“ odsekne.

Tmu protne slabé světlo. Pohlédnu vzhůru. V jednom z oken se právě rozsvítilo. Když opět překvapeně sklopím zrak, zjistím, že ze mě nespustil oči.

„Červ,“ zaskřípe zuby.

Kousnu se do rtu. Odmítám to protahovat zbytečnejma kecama. „Dobře, vyřiďte to rychle!“

Víc ho pobízet nemusím. Je jako pes puštěný z řetězu. Ještě než dozní moje slova, zmizí jeho záda v hlavním vchodu budovy.

Běžím za ním. Rychlé kroky stoupají stále výš. Prodírám se hustým vzduchem nasyceným živočišným strachem dávno mrtvejch prasat. Vrstvy se dotýkají a ozvěna jateční reality proniká až sem. Lepí se mi na obličej jako pavučina.

V jednom z pater dusot nohou ztichne. Na podestu dorazím okamžik po Klímovi. Není tam. Jen mihotavý světlo z místnosti vrhá do chodby děsivý stíny. Ten idiot. Vzteky stěží dýchám.

Dovnitř ale nevstoupím. Musím se uklidnit. Vymyslet, jak ho dostat domů. Proč neodpráskl toho vágnuse...? Mohl být klid. Za tohle bude muset ještě připlatit.

Odjistím růžici náramku. Vyskočí s tichým CVAK. Nastavím hodnoty naší Vrstvy. Zbývá je jen potvrdit.

Nejdřív ale musím najít Klímu. Klika je mastná. Leskne se. Stáhnu lem rukávu přes dlaň. Zpocené triko má tíhu olova. Lepí se na záda.

Chystám se otevřít, když vtom… prudce sebou škubnu. Zvuk výstřelu prořízne chodbu. Ozvěna jako blázen v cele ztrácí zbytky sil tupými nárazy o stěny.

Okamžitě se vydám tím směrem a vtrhnu do místnosti.

Klíma v plášti stojí uprostřed a spokojeně se usmívá. Ze zbraně dosud stoupá dým.

Parchant. Mám toho tak akorát dost. Nezdržuji se proto podrobnostmi: „Nasaďte si náramek!“ rozkážu.

Nehne se.

Teprve teď si uvědomím, že je tu sám. Pohled mi sklouzne na díru ve stěně. Není těžký poznat, od čeho je. Klímův úsměv se pomalu rozjíždí jako praskající jizva. V mihotavém světle vypadá odporně.

„Tak tohle mě neomrzí,“ řekne přesně ve chvíli, kdy za mými zády zazní potlesk.

„Výborně, výborně,“ promluví hlas u dveří. Můj mozek odmítá přijmout, co vidí oči. Jako by ho ten pohled rozmetal po vnitřní stěně lebky. S námahou skládám obraz postavy. Je to tak. Má můj obličej.

Stojí opřený o futra a usmívá se. „Chcete mě zbavit veškeré konkurence, komisaři?“ pokračuje pobaveně směrem ke Klímovi.

„Komisaři?!“ otočím se. První, co však uvidím, je hlaveň. Míří přesně na mě. „Co to má ksakru znamenat?“ neudržím se.

„Následky, Hermane,“ řekne. „Myslel sis, že je možný donekonečna hromadit smetí jinde?!“ Vytáhne náramek a pozvolna ho nechá vypadnout z ruky. Těžká bota zařídí zbytek.

Vtom mi to celý dojde. Pochází odtud.

Zápěstím projede záchvěv. Nepochybuju, že výstřel by zazněl dřív, než bych uskutečnil návrat.

„Na to zapomeň!“ řekne Klíma. Je to možná instinkt lovce, schopnost, jak tu přežít. Skutečně myšlenky nečte. Určitě ne.

Dvojník odlepí rameno od zárubní a přistoupí ke mně. V těsné blízkosti vidím jasně jeho chladný oči. Jsou to ty samý, který vídám v zrcadle, přesto působí naprosto cize. Jedním pohybem mi strhne náramek. „A co prachy?“ zeptá se Klímy. „Přenesl jsem vás hodně vysoko. To není jen tak!“

„Dám ti trojnásobek, až bude po všem!“ odsekne komisař.

Zamíříme po schodišti směrem dolů. Odporný vzduch mi okamžitě vyplní plíce. Žaludek se několikrát pokusí vyhodit svůj obsah. Marně. Nejsou to jatka, tohle nejsou jatka! snažím se přesvědčit hlavu. Zbavit se echa.

„Ale copak,“ promluví můj dvojník, „něco ti nevoní, Hermane?“ Vypadá pobaveně. Je opravdu možný, že má ve tváři tolik lhostejnosti?

Neochotně si připouštím, že se třesu. Při každým zpomalení se mi ale hlaveň pistole okamžitě zaboří do kůže v zátylku. Není jiná možnost než jít vpřed. Dolů.

Když dorazíme do suterénu, pach se stane nesnesitelným. Jak moc je mi odporný, můžu dokonce vidět i bez zrcadla – druhý Herman si kryje nos a ústa. Znamená to jediné. Cítí ho také.

Sklep je vlhký. Při pohledu na vysrážený vápenec na stěnách vydechnu. Tohle přece není možný.

Přesně pod žárovkou je v podlaze plechový poklop.

Hlaveň Lugeru mě šťouchne před víko. Tupá bolest na zadní straně kolena mě vzápětí donutí kleknout.

„Otevřít!“ přikáže komisař komplici a hodí po něm klíče.

Ten se otřese odporem.

„K čemu to je?“ slyším sám sebe. „Myslíš, že nepřijde někdo jiný?“

Klímův smích vyplní sklep. „Někdo jiný…,“ zopakuje pak do nastalého ticha, které naruší jen kovový sten poklopu.

Pohlédnu dovnitř. Po vnitřnostech se mi rozleje chlad. V díře je hromada tlejících těl. U těch, kde je to možný, rozeznávám tváře. V některých zůstal vztek, v jiných vzdor, rezignace. Jejich poslední otisk na tomhle světě. Přes rozdílné výrazy a stadia tlení jsou ale všechny stejný! Dojde mi, že jde o masový hrob pouze pro jednu osobu.

Teplo se mi rozlívá po rozkroku, vnímám, jak postupně chladne. Nedokážu to zastavit.

V chaosu myšlenek se chytím jen těch nejsilnějších. Schopných mě udržet při vědomí. Dojde mi, proč se nemůžu vrátit. Tohle není trest jen pro mě.

Svět mizí v mlze. Zdá se mi, že vidím sám sebe na odchodu. Je to ale můj dvojník. Usmívá se. V ruce papírek s číslem účtu, jde si vybrat odměnu.

Komisař Klíma se za ním ještě podívá. „Brzy nezbude jediný červ…“ sykne polohlasem. To mě probere. Jsme tu už sami dva. „…a pak bude svět čistý.“ Ta slova mizí v ozvěně výstřelu. Olověný projektil si razí cestu jednotlivými vrstvami jako červ. Další chyba v systému byla odstraněna. Viděl jsi už hodně, pomyslím si při pádu do temnoty, tak se teď hlavně nerozbreč.