‎PŘÍPAD #42

KAPITOLA 9

Slunce už začínalo pálit, když Vera s Mattym vyrazili. Netrvalo dlouho a přišlo na řadu lezecké vybavení. Skalní stěna nebyla prudká, ale pod nimi už byla nepříjemná hloubka. Oba měli za sebou jen základní lezecký kurz, takže postupovali pomalu.

„Víš, pořád mi to nedává smysl.“ Vera mezi slovy popadala dech. „Proč to celé dělá?“

„Možná budeš mít možnost se zeptat.“ Matty měl ruce plné škrábanců a každý další chyt ho bolel do dlaní.

„Zachránil dost lidí, a to jsou jenom ti, o kterých víme. Proč ale ti tři zemřeli?“

„Orpheus je nezabil vlastní rukou. Na to nezapomínej.“

„Celá ta cesta je má přece přimět chtít žít.“

„To myslíš, že jim dává? Smysl života?“

„Co jiného?“ Vera vylezla na malou plošinu mezi dvěma převisy a počkala na Mattyho. „Testuje je fyzicky i psychicky. Otázky i úkoly jsou pokaždé osobní. Neříká jim, proč mají žít. Nutí je na to přijít.“

„Ale u těch tří se to nepovedlo.“

„Možná je nezachránil. To je něco jiného než je zabít.“

„Jen je k tomu dohnal.“

Vera viděla, že se točí v kruhu. Vera už nedokázala určit, jestli ho má nenávidět, nebo obdivovat. Už týdny vedli stejný spor. Je hodný, nebo zlý? Nutí lidi žít, nebo zemřít? Vera odpověď neznala. Neměla proto čím Mattyho přesvědčit. Orpheus jí možná vzal manžela, ale nevědomky jí vrátil život. Pátrání ji vytáhlo z bytu, z terapií i z vlastní hlavy. Otázka, jestli Orpheus existuje, už dávno zmizela. Teď si začala připadat jako jedna z jeho obětí. Nebo klientů, pacientů? Sama nevěděla. Poprvé ji napadlo, že mu možná dluží poděkování.

Vera věděla, že Matty by rozhodně Orpheovi nepoděkoval. Matty hledal pravdu pro svůj článek. A tu pravdu chtěl zveřejnit. Vera si sice připadala, že přistoupila na Orpheovu hru, ale ta hra byla podle ní dokonalá.

Za poslední týdny Vera poznala tolik promarněných životů. Všichni měli jedno společné. Každý z nich se dostal do bodu, kdy viděl jediné východisko – sebevraždu. Důvody byly různé – vztahy, dluhy, samota, nehody. Každý si nesl jeden nebo více šrámů a rozhodl se je řešit tím nejhorším způsobem. Naštěstí se jim to nepodařilo. Ovšem poté ti lidé vlastně přestali žít tak jako tak. Nezemřeli fyzicky, ale duševně byli mrtví. Vera v jejich příbězích poznávala vlastní život – terapeuty, léky, opatrné pohledy okolí. Ti lidé byli vlastně mrtví. Orpheus je nevyléčil. Jen je donutil znovu něco cítit.

Jak se k Orpheovi dostali a jak se vrátili, zůstávalo záhadou. Každý dostal vlastní verzi Orpheovy hry, aby se nakonec sami mohli rozhodnout. Vera nejprve nechápala, proč nikdo Orphea neudal. Vždyť je unesl, držel je někde, kde nechtěli být. Nutil je dělat příšerné věci. Měli by ho nenávidět. Místo toho chtěli, aby pomohl dalším.

Vera s Mattym mluvili s pěti lidmi, kteří málem zemřeli při pokusu o sebevraždu. A po tomto pokusu byli nějakou dobu mrtví, i když dýchali. Pak ale přišel Orpheus a ti lidé znovu žili. Museli pracovat a platit své dluhy, ale každý si našel ve svém životě to, co ho bavilo, a to dělali naplno.

Nenávidět ho bylo čím dál těžší. Jeho metoda byla brutální. Výsledky ale nešlo ignorovat. Stála před stejnou volbou jako tolik lidí před ní.

Matty konečně dolezl k převisu a Vera mu pomohla na plošinku. Měli před sebou ještě dlouhou cestu, ale slunce už pomalu zapadalo.

„Tady se utáboříme, budeme pokračovat zítra.“

Vera jen přikývla. Vítr přes hřeben hučel tak silně, že se sotva slyšeli navzájem. Shodili batohy a vybalili jídlo.

„Zítra už budeme v údolí. Sestup bude snad rychlejší,“ ujišťoval Veru Matty.

„Ale stejně, co potom…“ Zase skončili u stejné otázky.

Po večeři se Matty rozhodl postavit stan. Vera pochybovala, že v tom větru stan vůbec postaví, ale Matty už rozbaloval vak.

Tyčky měli rychle složené. Horší byla samotná plachta. Poryvy byly každou chvíli prudší. Vera držela vak a Matty opatrně vytáhl stan.

Vítr vyrval stan vzhůru. Matty se ho pokusil udržet, uklouzl a zmizel za převisem. Vera instinktivně sevřela jeho ruku. Teprve teď jí došlo, co se vlastně stalo. Stan už vítr odnášel pryč nad údolí. Vera mezitím oběma rukama svírala Mattyho zápěstí. Konečně se mu podařilo zachytit se skalního výstupku.

„Držíš?“ zařvala. Matty přikývl a Vera ho opatrně pustila. „Vydrž, běžím pro lano!“ zařvala do hučícího větru. Matty opět jen přikývl a pevněji sevřel skálu. Vera se rozběhla k batohům a popadla lano. Všechna lana už ale měli sbalená. Několik nekonečných vteřin bojovala s lanem, než se rozběhla k převisu. Podívala se dolů, ale Matty nikde nebyl. V šeru hluboko pod ní zahlédla pohyb. Prohledala očima celou skalní stěnu pod sebou. Matty nikde.

„Matty!“ křičela do údolí tak dlouho, dokud jí nezačal selhávat hlas. Spustila lano přes hranu. Zkoušela najít cestu dolů, ale v šeru žádnou neviděla. Teprve potom jí povolila kolena a sesunula se na skálu. Jen seděla uprostřed plošiny a plakala, zatímco kolem ní kvílel vítr. Zůstala sama. Zase.

KAPITOLA 10

Vítr přes noc ustal. První sluneční paprsky osvětlily vrcholek skály. Vera v noci téměř nespala. Zachumlaná ve spacáku sledovala oteklýma očima krajinu pod sebou. Všechno nasvědčovalo tomu, že Matty pád nepřežil. Nedokázala se přinutit podívat dolů. Dokud se nepodívala, mohla si alespoň namlouvat, že přežil. Pohled raději zvedla k vrcholku. Teď věděla jen, že musí najít Orphea. Jestli něco Matty chtěl, pak odpovědi. I ona potřebovala jedinou věc – pravdu. Možná nebyl vrah. To ale neznamenalo, že byl nevinný.

Přinutila se najíst a potom všechno sbalila. Zbývala necelá třetina výstupu a pak sestup do údolí. Z Mattyho batohu vytáhla mapu a zásoby, které unesla. Každých pár kroků se jí vybavila jeho ruka v té své. Čím víc myslela na Mattyho, tím rychleji stoupala. Zastavit se znamenalo začít znovu myslet.

Posledních pár metrů a konečně stanula na vrcholu. Před ní byla opět malá skalní plošina. Vera odhodila batoh a lehla si. Několikrát se zhluboka nadechla. Teprve pak jí došlo to, co už viděla. Otočila hlavu napravo. Opravdu to tam bylo. Vera se dívala na nebe nad sebou a přemýšlela o tom, co to má sakra znamenat.

Do skály byl ukotvený kovový sloup, od kterého vedlo lano dolů. Sloup vypadal starý, ale ocelové lano na něm bylo napnuté. Vera vstala a došla k okraji. Svah byl téměř kolmý a lano mizelo hluboko v údolí. Na okamžik ji napadlo šílené vysvětlení. Otočila se čelem ke sloupu. Vedle lana byl zavěšený popruh, dvě karabiny a kovová kladka. Přišla blíž. Teprve zblízka si všimla bílé kartičky. Jednoduchý nápis: Vaše volba. Pohledem sledovala lano do údolí. Samozřejmě. Další zkouška.

Zadívala se dolů na širokou pláň. U lesa uprostřed pláně zahlédla světle hnědou tečku. Možná konečně viděla svůj cíl.

Zapnula si úvazek a ztuhla. Padl jí přesně. To ji vyděsilo ještě víc než skok ze skály. Nadávala si, že někdo natáhl lano a ona bez odporu hrála jeho hru, ale věděla, že za tím je Orpheus. Pokud ji chtěl mrtvou, existovaly jednodušší způsoby. Brala to spíš jako pozvánku. A rozhodla se ji přijmout.

Vera teď stála na hraně propasti. V hlavě měla jasno. Tělo ještě protestovalo. Ocelové lano se třpytilo ve slunečním světle. Nádech. Výdech. A skok do prázdnoty.

Několik vteřin měla zavřené oči. Otevřela oči. Strach okamžitě vystřídal adrenalin. Kladka svištěla po ocelovém laně a rychlost stále rostla. Hnědý bod konečně dostal jasný tvar. Chatka. Před koncem zipline se ozvalo kovové cvakání a rychlost začala klesat.

Kladka ji zastavila těsně před molitanovou stěnou. Odepla karabiny, vysoukala se z úvazku a vyrazila k chatě. Po Mattyho pádu se za ten pocit skoro styděla, ale zipline si užila. A běh taky. Poprvé po dlouhé době si užívala každý pohyb. Čekala, že za dveřmi bude sedět muž, kterého celé měsíce hledala. Místo Orphea ji ale čekal další úkol. V chatičce byla tma. Jen jeden malý monitor osvětloval místnost s jedinými dveřmi, kterými Vera přišla. Židle, stůl a počítač.

Něco tady krásně zavonělo. Vůni poznala okamžitě. Z hrnku se ještě kouřilo. Poprvé stála uvnitř příběhů, které celé týdny poslouchala. Stiskněte libovolnou klávesu pro zahájení. Vera se posadila před počítač a napila se kávy. První doušek po několika dnech chutnal skoro absurdně dobře. Adrenalin postupně opadl.

Zmáčkla šipku nahoru a na obrazovce se objevil chat.

Vaším úkolem je zabránit smrti pěti lidí. Pro začátek stiskněte ENTER.

Vera si větu přečetla několikrát. Pak zmáčkla ENTER.

Člověk číslo 1.

Pod tímto nápisem blikal kurzor.

Vera položila ruce na klávesnici a začala psát.

Vera: Ahoj.

Člověk 1: Ahoj.

„To mi teda pomohlo,“ utrousila do prázdné místnosti.

Vera: Jak se jmenuješ?

Člověk 1: To je jedno.

Vera: Dobře. Nemusíš mi říkat jméno.

Člověk 1: Stejně mě už dlouho nikdo jménem neoslovil.

Vera zpozorněla. Připomnělo jí to ji samotnou. Samotu poznala okamžitě.

Vera: Máš přece celý život před sebou.

Člověk 1: To říkají lidé, kteří ho nemusí žít.

Vera: Mysli na svou rodinu a blízké.

Člověk 1: Právě kvůli nim jsem vydržel poslední tři roky.

Vera: A co se změnilo?

Člověk 1: Já. Stejně to nikoho nezajímá.

Začala mít pocit, že hledá správnou odpověď místo toho, aby poslouchala. Ten člověk měl pocit, že nemá nic. Stejně jako kdysi ona. Věděla, jaké je probudit se do další kopie včerejška. Pak jí došlo, co sama tehdy potřebovala.

Vera: Dobře. Nebudu ti tvrdit, že bude všechno dobré, protože to nevím. Ale jestli chceš, můžeš mi říct, proč je dnešek horší než včerejšek.

Dlouho jen blikal kurzor.

Pak nápis: Pokračovat? Ano/Ne.

Vera hlasitě vydechla. Nedozvěděla se, jestli uspěla. Vyťukala odpověď. Další nápis: Člověk číslo 2. A jediná věta.

Člověk 2: Jestli mi do pěti minut nedáš jediný důvod žít, skončím to.

Vera se zarazila. Tohle nebyla konverzace. Byl to odpočet.

Vera: Co máš ve svém životě nejradši?

Člověk 2: Nic. Dej mi důvod žít. Dochází ti čas.

Vera: Rodina. Budoucnost. Láska. Ještě je tolik věcí, které se můžou stát.

Člověk 2: Rodina mě nenávidí. Budoucnost žádnou nemám. Moje životní láska odešla. Všechny možnosti jsem vyčerpal.

Vera: Musí být něco, co tě těší.

Člověk 2: Tvých pět minut se krátí a tys mi nedala jediný důvod, proč bych se neměl zabít.

Vera: Proč chceš, aby ti někdo hledal důvody k životu?

Člověk 2: Já žádné nemám. Najdi mi je ty!

Vera začala chápat, kam to celé vede. Snažil se přenést odpovědnost na někoho jiného. Dával Veře nemožný úkol – rozhodnout za něj.

Člověk 2: Takže nic nemáš? Máš už jen dvě minuty.

Vera: Něco přece jen mám. Poslední tři minuty jsi mě nutil bojovat o tvůj život místo sebe. Neznám tě dost dobře na to, abych ti řekla, proč máš žít. A nebudu ti lhát. Ale ty jsi se mnou tři minuty mluvil a pořád jsi tady. Takže nějaká část tebe ještě nechce odejít. S tou částí chci mluvit.

Kurzor opět jen chvíli blikal.

Pokračovat? Ano/Ne.

Vera napsala svou odpověď.

Pak se objevil třetí chat.

Člověk číslo 3.

Člověk 3: Dobrý den.

Prsty se jí zastavily nad klávesnicí. Nečekaně zdvořilé.

Vera: Dobrý den, jak mohu pomoci vám?

Člověk 3: Já nepotřebuji pomoct. Už jsem se rozhodl.

Vera: Jak jste se rozhodl?

Člověk 3: Jsem starý muž a tento život mi již nabídl vše.

Vera: Proto jste se rozhodl ho předčasně ukončit?

Člověk 3: Jsem smířený se smrtí. Tak jako tak tady dlouho nebudu.

Vera: A co když ten poslední dobrý den ještě nepřišel?

Člověk 3: Toto můžete říkat někomu jinému. Já toho již moc neprožiji. Moje dny jsou jako přes kopírák. Chci to ukončit.

Vera: Pojďme si o tom ještě chvíli promluvit. Jak vypadají vaše dny?

Člověk 3: Děkuji, že jste se mnou mluvila.

Ne. Tohle znělo jako rozloučení.Veře se sevřel žaludek. Jestli to byla hra, právě prohrávala.

Vera: Zůstaňte tu se mnou.

Člověk 3: Myslím, že už ne.

Vera: Máte někoho, komu můžeme zavolat? Řekněte mi, kde jste. Zůstaňte.

Člověk 3: UŽIVATEL SE ODPOJIL.

Obrazovka zčernala. Vera seděla před monitorem a těžce oddechovala. Hlavou jí problikla myšlenka, jestli je to opravdu jen hra. Co když ji Orpheus propojil s reálnými lidmi a ona teď jeden život nezachránila?

Na obrazovce se objevil další nápis: Pokračovat? Ano/Ne.

Vera hlasitě vydechla a nakonec vyťukala: Ano. Nebyla si tím jistá, ale věděla, že na ni čekají ještě další dva lidé. Pokud byli skuteční, nemohla přestat.

Člověk číslo 4.

Člověk 4: Nechci pomoct.

Vera: Tak proč jsi tady?

Člověk 4: Protože ty chceš mluvit.

Vera: Chceš zemřít?

Člověk 4: Ano.

Vera: Proč?

Člověk 4: Proč ne? Proč je život automaticky správná volba?

Vera: A smrt je snad správná volba?

Člověk 4: Proč smrt není správná volba? Protože to říkáš ty? Protože se bojíš smrti?

Vera: Kdybys už byl rozhodnutý, proč jsi tady? Nikdo nechce zemřít.

Člověk 4: Protože potřebuješ mít pocit, že jsi mě zachránila?

Vera ztuhla. Chtěla pomoci každému, ale tenhle člověk o to nestál.

Člověk 4: Nemluvíš se mnou kvůli mně. Mluvíš se mnou, protože potřebuješ vyhrát.

Nejhorší bylo, že mu nedokázala odporovat. Dělala přesně to, co sama nesnášela – rozhodovala za druhé, co potřebují.

Vera: Máš pravdu.

Člověk 4: V čem?

Vera: Chci vyhrát.

Člověk 4: A co tedy teď?

Vera: Teď bych chtěla začít naši konverzaci znovu.

Kurzor jen rychle blikal, ale odpovědi se nedočkala.

Pokračovat? Ano/Ne.

Vera několikrát zamrkala. Pak napsala odpověď.

Člověk číslo 5.

Člověk 5: Ahoj.

Vera: Ahoj.

Člověk 5: Nechce se mi vstát z postele. Na stolku mám připravené prášky.

Vera se zarazila.

Člověk 5: Když je vezmu, nic necítím. Když je nevezmu, bojím se toho, co ucítím.

V tu chvíli to Vera pochopila. Tohle není náhodný člověk. Orpheus jí právě nastavil zrcadlo.

Vera: Jak se jmenuješ?

Člověk 5: Jméno není důležité.

Vera: Co se stalo?

Přesně věděla, co přijde.

Člověk 5: Můj muž je mrtvý. Všichni chtějí, abych se uzdravila. Nikdo se mě nezeptal, jestli vůbec vím, jak se to dělá.

Vera: Kdo jsou ti všichni? Zkoušela jsi jim to říct?

Člověk 5: Nikdo mě neposlouchá. Chovají se ke mně, jako bych se mohla každou chvíli rozbít.

Vera: Co kdybys dnes ještě nic nerozhodovala?

Člověk 5: Proč?

Vera: Protože se to může změnit.

Člověk 5: Jak to víš?

Teď mohla lhát. Nebo říct pravdu. Tentokrát odmítla hádat, co po ní Orpheus chce.

Vera: Nevím.

Člověk 5: Tak proč bych ti měl věřit?

Vera: Protože jsem byla tam, kde jsi ty.

Člověk 5: A?

Vera: A pořád nevím, jestli bude všechno dobré.

Člověk 5: Tak co mi nabízíš?

Neznala řešení. Mohla nabídnout jen jednu věc.

Vera: Zítřek.

Člověk 5: To je všechno?

Vera: Ano.

Člověk 5: A když bude stejně špatný?

Vera: Tak ještě jeden.

Člověk 5: A jak dlouho?

Vera: Dokud jednou nebude jiný.

Člověk 5: A bude to někdy dobrý?

Vera: Když vydržíš dost dlouho, třeba ti jednou dokážu odpovědět.

Kurzor opět dlouho blikal, nic se nedělo. Pak obrazovka bez varování zhasla. Ozvalo se cvaknutí a stěna vedle stolu se odklopila. Za panelem prosvítalo světlo. Vera se zvedla a nerozhodně došla ke stěně. Zatlačila do ní. Věděla, koho uvidí. Ale nevěděla, co to s ní udělá. Za stolem seděl on. Konečně nebyl kresbou, vyprávěním ani vzpomínkou. Orpheus.

KAPITOLA 11

Vypadal jako socha. Vera měla pocit, že na něj zírá už hodiny. Nakonec se pohnula první. Zavřela za sebou dveře a posadila se na židli. Teď si ho mohla konečně prohlédnout. Barevná maska se zlatými ornamenty odhalovala pouze oči a nos. Na hlavě měl muž barevný klobouk lemovaný vějířem per. Dlouhý barevný kabát připomínal spíš obřadní roucho. Na ramenou ho zdobilo další barevné peří. Látku pokrývaly zlaté ornamenty. Ve zlatých liniích rozeznávala listy, větve, noty a hady. Ruce mu zakrývaly černé rukavice. Na levém prostředníčku se leskl zlatý prsten s černým kamenem. Na stole ležela černá hůl zdobená zlatem s velkým kruhem na konci. Na krku mu visel přívěsek ve tvaru malé lyry.

„Vy jste…“ vypravila ze sebe Vera.

„Ano, to jsem.“ Muž se naklonil k Veře. „Ale kdo jste vy?“

Vera se zarazila. „Copak to nevíte? Čekal jste mě.“

„Jistěže. Vím o vás vše. Ptám se, jestli to víte vy.“

Vera sevřela pěsti. „Nemám náladu na vaše psychologické hry. Možná, že si připadáte jako zachránce, ale lidé kvůli vám umírají.“

„Ti, o kterých mluvíte, už byli na cestě ke smrti. Já jsem jim alespoň nabídl jinou cestu.“

„A co Matty?“

Muž se odmlčel a zadíval se Veře do očí. „Mattyho jsem nezabil.“

„Kdyby vás nehledal, možná by ještě žil.“

„I vy jste mě hledala a nejste mrtvá.“

Jeho odpověď nic neřešila. Orpheus ho neshodil. Ale bez něj by tam Matty nebyl.

„Každému zde dávám na výběr. A i vám dám na výběr.“ Orpheus vytáhl zpod stolu silnou složku a položil ji před Veru. „Jsou tam jména všech lidí, kterým jsem pomohl. Přečtěte si jejich příběhy. Pak si se mnou dělejte, co chcete.“

Vera bez dalšího přemýšlení otevřela složku. Obsahovala dvaačtyřicet případů. Každý měl svůj životní příběh, podle něj mu Orpheus vytvořil vlastní cestu, vlastní sérii úkolů. Některé příběhy poznávala z vlastního pátrání. Nejvíce ji ale překvapil poslední případ.

„Případ čtyřicet dva – to jsem já?“

„Vero, vaše cesta je moje poslední.“

„Nesmysl. Nic jste mi nepřipravil. Přišla jsem sama.“

„Vero, poslouchejte mě. Já vám žádnou cestu připravovat nemusel. Vy jste našla svoji vlastní cestu.“ Mluvil, jako by už dávno znal konec jejich rozhovoru.

„Co tím jako chcete říct?“ rozkřikla se.

„Vaše cesta začala dávno předtím, než jste mě začala hledat. Přestala jste brát léky, které vás otupovaly. Šla jste na policii, přestože jste čekala, že vás odmítnou. Pak přišel Matty, svědci, výhrůžky a všechno ostatní. Nemusel jsem vás vést. Přišla jste sama. Nahoře jste přijala mou pozvánku. A rozhodně mi neříkejte, že jste si to neužila.“

Veře cukl koutek úst. Podle jeho očí si toho samozřejmě všiml.

„Nešlo o výhru. Šlo o to, že jste nepřestala.“

„Co teď ale s vámi? Dobrý úmysl vás nezbavuje odpovědnosti. Dobrými úmysly se omlouvala spousta lidí. Přijal jste vinu, ale ne trest.“

„Čelím trestu dnes a denně. Copak jste to nepochopila během vaší hry?“

„Co jsem měla pochopit?“

„Přece třetí případ. Toho starého muže jste nedokázala udržet v rozhovoru. I já mám jména, která mě budí ze spaní. Pak se objevila otázka, zda chcete pokračovat. Mohla jste skončit. Proč jste to neudělala?“

Vera přemýšlela. Už chápala, kam míří. „Protože další dva pořád čekali.“

„Už mě chápete? Kdybych skončil, jejich složky by neexistovaly. Kdybych s tím přestal po prvním neúspěchu, nebylo by jich tolik.“

„Ale ti lidé umřeli. Copak vás nehryže svědomí?“

„Hryže. Každý den. Tři mrtví nezmizí jen proto, že ostatní přežili. A s tím musím žít. Musel jsem přijmout, že nezachráním všechny. První člověk, kterého jsem ztratil, byla mladá dívka. Několik měsíců jsem věřil, že jsem jí pomohl. Když se zastřelila, dlouho jsem přemýšlel, jestli pokračovat. Myslel jsem, že už nikdy nezačnu. Další jména ale přibývala. Nemohl jsem zachránit všechny. Ale mohl jsem přestat zachraňovat úplně.“

„Co z toho máte? Kdo vás platí?“

Orpheus se rozesmál. „Kdo by mě platil? Nikdo o mně neví.“

Vera tu odpověď nechápala. Proč by to někdo dělal jen tak? Je opravdu takový samaritán? Nebo blázen?

„Něco z toho musíte mít.“

„Jen relativně dobrý pocit.“

„Tohle vám nežeru.“

„Pokud tomu nevěříte, je to váš problém. Důležitá je jiná otázka: co teď?“

Stejnou otázku si Vera kladla už dlouho. Co teď?

„Zjednoduším vám to. S tím, co jsem dělal, končím.“

Veškeré připravené argumenty byly najednou k ničemu. „Co ty řeči o tom, že bez vás by ti lidé byli mrtví?“

„Za tím si stojím, ale jsem už starý muž. Nemůžu tohle dělat věčně. A navíc jsem za sebe našel náhradníka. Já odcházím. Orpheus nemusí. Můžete mě udat, ale nechte mě vám říct ještě poslední věc.“

Orpheus zvedl obě ruce a opatrně si sundal klobouk. Položil ho na stůl vedle hole a stáhl z hlavy tenkou černou kuklu. Holou pokožku pokrývaly staré jizvy a nepravidelné skvrny. Poté vzal oběma rukama masku a sundal ji z obličeje. Barevnou masku položil vedle klobouku. Jeho tvář pokrývaly hluboké jizvy po popáleninách. Maska byla pryč. A s ní část jeho nedotknutelnosti.

„Tuhle tvář už roky nikdo neviděl.“ Přejel si černou rukavicí po holé hlavě. „Rodiče měli dluhy, které už nezvládali. Nakonec si vzali život. Našel jsem je, pokusil jsem se udělat si totéž. Našli mě včas. Vyrůstal jsem pak u strýce, který mě vychovával velmi tvrdě. Můj pokus zemřít považoval za slabost. Bydleli jsme na krokodýlí farmě. Jednoho dne jsem farmu zapálil. Všichni se dostali ven kromě mé malé sestřenky. Ječela o pomoc. Vběhl jsem do plamenů.“ Poprvé od začátku rozhovoru se jí nedíval do očí. „Vynesl jsem ji ven, ale oheň mě poznamenal na celý život. Najednou jsem pro něj nebyl slaboch. Pak se dozvěděl, že jsem požár založil já.“ Hlasitě polkl. „Dal mi peníze a řekl, že už se nesmím vrátit.“

Veře po tváři stekla slza. V jeho tváři viděla něco, co maska celou dobu skrývala.

„Nějaký čas jsem zkoušel žít normálně. Nešlo to. A tak jsem přišel sem. Žil jsem tady, ale svět venku jsem sledovat nepřestal. Viděl jsem kolem sebe stejnou prázdnotu, jakou jsem znal sám. Rozhodl jsem se nabídnout jim to, co kdysi chybělo mně.“

„Ale vy tady přece také nežijete.“ Vera si utřela slzy. „Vy pomáháte ostatním, ale sám svůj život nežijete.“

„Znáte příběh Orfea a Eurydiky? Sestoupil do podsvětí, aby přivedl zpět člověka, kterého miloval. A selhal. Tehdy jsem pochopil, proč se k tomu příběhu vracím. Přivádět lidi z pekla zpět k životu.“

„A vede se vám to.“

„Ani nevím, máte ten pocit?“

Muž konečně odtrhl pohled od stolu. Dívali se jeden druhému do očí a oba mlčeli.

„Už půjdu, Vero. Děkuji, že jste došla až sem.“

Málem mu také poděkovala. „Proč odcházíte? To nemůžete.“

„Musím. Volba je teď na vás. Podívejte se do přihrádky ve stole a rozhodněte se.“

„Počkejte.“ Vera prudce vstala. „Říkal jste něco o svém nástupci. Chci s ním mluvit.“

Muž se jen usmál. Naposledy se podíval na klobouk, hůl a masku na stole a odešel.

Vera se opět posadila a dívala se na zaplněný stůl. Dostala odpovědi. Jen nevěděla, co s nimi. Pořád ho mohla udat. Jen už nevěděla, čeho tím dosáhne. Co ale člověk, který měl pokračovat?

Otevřela přihrádku pod stolem. Uvnitř leželo složené pestrobarevné roucho. Vzala ho do ruky a rozvinula. Roucho bylo ušité na někoho její postavy.

Znovu se podívala do přihrádky. Byla tam další složka. Vera položila roucho na stůl a vzala do ruky složku. Otevřela ji. Na první stránce byl přilepený lístek s jednoduchým vzkazem.

Tito lidé potřebují Orphea. Dočkají se ho?

Vera znovu pohlédla na roucho. Nástupce. Proto nechal masku na stole. Orpheus nemluvil o někom, kdo přijde. Mluvil o ní. Nebyla pacient. Měla být pokračováním. Svou cestu našel dávno. Teď jí nabízel své místo.

Vera odlepila lísteček a podívala se na první případ. Mladý muž, třicet dva let. Před rokem se pokusil o sebevraždu. Podle deníku o ní uvažoval znovu. Pak její pohled padl na masku a roucho. Poprvé nebyla na stole žádná správná odpověď. Rozhodnutí bylo teď pouze na ní. Ale jak se rozhodnout správně?