Všechno se ztratilo

(1. - 16. 8. 2007)

(…)

Tak jsem se dostal na samý kraj nervového zhroucení, než jsem zjistil, že mohu psát české znaky alespoň na Adminovi.

Strašně mě bolí hlava.

–

Půl páté odpoledne a za celý den jsem nedělal prakticky nic. Párkrát jsem se podíval na němčinu, ale vždycky jsem od toho hned utekl.

Kreslil jsem, vymýšlel mapu na „Age of empires“, ale k čemu to? Musím se učit!

(…)

Sen: Byl jsem něčím vinen, ale nevím čím a možná jsem to vůbec nevěděl. Stalo se to v Předslavicích u kostela, na hřbitově. Mohl jsem se přiznat nebo čekat, až budu odhalen.

–

Četba „Procesu“, němčina.

–

V jednom přístavním městě bydlel chudý malíř. Ten malíř nikdy neviděl moře ani přístav, protože nikdy neopustil svůj ateliér. Celý život maloval svůj VELKÝ OBRAZ, jenž znázorňoval lodě kotvící v záři vycházejícího slunce. Pracoval usilovně, vstával v šest, uléhal po půlnoci. Celý den se zabýval jen svým obrazem. Téměř nejedl, stejně neměl žádné peníze. Jen sem tam mu někdo z obyvatel domu přinesl nějaké zbytky.

Nikdy nebyl se svou prací spokojen, protože pokaždé k dokonalosti něco chybělo.

Pak byl starý a umíral. Napadlo ho, co tomu obrazu chybí: lodě, moře, slunce. Maloval to, co nikdy neviděl! A teď už je moc slabý na to, aby se vyvlekl ven.

Vyhodil rozdělanou práci z okna a zemřel. Obraz spadl do stoky, jež páchla močí námořníků.

–

Dočetl jsem hlavní část „Procesu“ a přečetl jsem také prvý z fragmentů. Je to samozřejmě velmi zvláštní dílo, protože jej nelze jednoznačně vyložit. Nevím dosud, jak budu o „Procesu“ psát do čtenářského deníku, jistě to bude obtížná práce.

Teď mě napadá, že bych mohl číst ještě dál. K večeru jsem měl pocit, že mi odcházejí oči, ale teď se to zdá být dobré.

–

No, už to asi nechám.

(…)

Dočetl jsem definitivně „Proces“. Už jednou jsem ho četl, to bylo loni v červenci. Byla to první kniha od Kafky, kterou jsem četl. Dále jsem přečetl jeho povídky, jako je „Proměna“, „Ortel“, „V kárném táboře“, soubor povídek „Rozjímání“, „Venkovský lékař“ a „Umělec v hladovění“, román „Nezvěstný“, „Dopisy Ottle a rodině“ (v nich „Dopis otci“). Dvakrát jsem přečetl životopis Kafkův z pera Nicholase Murraye, jenž jsem si v lednu koupil. Koupil jsem si také „Proměnu“ a ještě knížku „Kafkovo tajemství“, jež je však velmi pochybná. Teď je tedy čas přečíst třetí z Kafkových románů: „Zámek“.

Dříve bych měl ovšem dočíst „Soumrak bůžků“ a „Ecce homo“ od Nietzscheho a také „Nanu“ od Zoly, i když ta je pro mne zatím zklamáním.

Také jsem dnes ráno napsal do čtenářského deníku hlavičku záznamu o „Procesu“, který se tak ocitl hned za záznamem o „Nezvěstném“ (23. 7.), následovat by měl záznam o „Zámku“, aby byly všechny tři Kafkovy romány pěkně vedle sebe.

–

Dopsal jsem záznam o „Procesu“. Včera večer jsem napsal krátký text „Na nádraží“, dnes jsem napsal „Malíře“ a „Čekatele trůnu“.

Němčina. „Age of empires“.

Mračna stále lítají sem a tam, ale stejně neprší. Jen v noci trochu pršelo. Je sucho.

Byl jsem zalévat v Předslavicích. (…)

(…)

Dnes hlavně němčina. Ráno jsem se byl projít na Kakovníku a v poledne jsem se tam prošel znova.

–

Slabý člověk se snadno stane hloupým. Chce tak zoufale sílu, že ji stále více ztrácí a čím víc ji ztrácí, tím je hloupější.

Je třeba svobodného vzduchu a vysokých kopců, jinak člověk podlehne vlastní malosti.

Mám tu němčinu a je třeba se ji učit, a tak se ji budu učit. Moje naděje nejsou veliké – to je mi stále více jasné, ale přeci nějaké jsou a čím více toho budu umět, tím budou větší.

Ať to dopadne jakkoliv, nebude to žádná výhra.

–

Teď jsem hrál několik hodin „Age of empires“ a stejně jsem nevyhrál Matějovu novou mapu. Nezávisle na tom je třeba jednou provždy skoncovat s neproduktivním a hloupým hraním her, protože mi berou příliš mnoho času. Krom toho nijak nepřispívají k růstu mých znalostí a hlavně: teď se musím soustředit na NJ.

Takže konec her. Od rána do oběda NJ. Pak krátká procházka a potom až do večera zase NJ, tak to budu od zítřka dělat. Němčina je teď moje hlavní téma (vlastně jediné, a to až do 30. tohoto měsíce).

Zpropadená hra! Zpropadený komp!

(…)

Každopádně od zítřka definitivně přecházím na přísnější režim.

Dneska jsem se taky učil docela dost, otázka je, jestli si z toho něco pamatuju.

Es muss sein! Leben ist kampf!

–

(…)

Nesmím být slabý. Svět čeká. Který svět? Kde? Bůh ví!

POZN.: Jelikož Bůh není, tak to neví vlastně nikdo. Koneckonců: „Nikdo nikdy nic neví.“ (E. Hemingway, Fiesta)

Hemingway byl zatraceně dobrý spisovatel.

Dnes hlavně němčina. Před obědem venku. Vašák řve nesnesitelně. Je to vskutku odporný mutant. Už mě z toho všeho fakt bolí hlava. Ať chcípne!

–

Byl jsem zalévat v Předslavicích. Odpoledne jsem se učil němčinu, tak jako dopoledne. Později studium „Počátků Přemyslovců“. Potom přírodopisný dokument.

–

Teď FAKTOR. Je večer. A asi se budu dívat na Járu C.

62 let od svržení atomové bomby na Hirošimu.

Němčina. „Počátky Přemyslovců“. „Age of empires“ - nedodržel jsem předsevzetí. Zase němčina.

Vašák opět odporně řve.

(…)

(…)

Hned ráno němčina.

Šel jsem se projít na Kakovník a kolem Chrasné. Učil jsem se tu němčinu. Studoval jsem „Počátky Přemyslovců“. Psal jsem. Maloval jsem. Prohlížel jsem si ENCARTU.

Kolem osmé večer trochu zapršelo, bylo to potřeba.

–

Má vina je nekonečná. Jsem vinen a má vina mě bude doprovázet už natrvalo.

(…)

(…)

Večer četba „Cesty životem“.

(…)

Pocity ohrožení. Bolest hlavy. Venku zase prší.

–

Pršelo téměř celý den a já jsem se byl odpoledne v dešti projít (Kakovník, za Marčovicemi, u Předslavic, Brankovec, u Skalců, okraj Bukovce, lesík nad cestou ze Skalců do Černětic, zpátky domů).

Potom jsem se zase věnoval němčině a pak „Počátkům Přemyslovců“ a „Cestě životem“, nakonec ENCARTĚ (sledoval jsem tok Nilu od pramene k ústí).

(…)

Ráno pořádně pršelo, ale teď už neprší, je však stále zataženo.

Celé ráno a většinu dopoledne jsem se věnoval studiu „Počátků Přemyslovců“.

Přiletěl k nám nějaký poštovní holub až od Karlových Varů.

–

Šel jsem se projít (Kakovník, Hora, nad rybníkem za Marčovicemi, zpátky domů).

Po obědě jsem se díval na „Red Dwarf“, „Star Trek“ a ještě něco na počítači (síťový kabel, můžeme teď z notebooku i na internet a tyto pořady teď sdílíme z Jakubova počítače).

Němčina.

Večer internet.

(…)

Němčina. Předtím ráno Internet (články na Wikipedii: plzeňská Škodovka, kupónová privatizace, Josef Lux, léta 1990 – 2000).

Před obědem jsem byl venku, začalo pršet a hřmělo, vrátil jsem se domů.

Pak jsem šel ven ještě jednou, ale zase pršelo. Bylo to nemožné, ze zoufalství jsem se obrátil k „Nesnesitelné lehkosti bytí“ a přečetl velký kus té knihy.

Poté skutečně přestalo pršet a Vašák byl venku a už tu neřval.

Je to věčné hlavy bolení...

„Nada naše, které jsi v nada, posvěť se nada tvé, přijď nada tvé, buď vůle tvá v nada tak i v nada. Nada naše vezdejší dejž nám nada a nada nám naše nada , jakož i my nada našim nada, a neuveď nás v nada, ale zbav nás od nada, pues nada. Zdrávas nicoto nicoty plná, nicota s tebou.“

(E. Hemingway, Čistý, dobře osvětlený podnik)

Večer dokument a Internet. Šel jsem spát dříve, strašně mě bolela hlava.

Ráno Internet, poté „Nesnesitelná lehkost bytí“. Zase bolest hlavy.

Samozřejmě němčina. Snad bych přeci jen mohl obstát, ale je to tak nepravděpodobné...

Neměl bych to ovšem vzdávat, NEMOHU to vzdát. Nebo ano?

Bylo by to možné, ale já nemohu. Dělal jsem v životě už horší věci, přesto nemohu. Nemohu to vzdát.

–

Četl jsem „Nesnesitelnou lehkost bytí“ a učil jsem se němčinu.

–

Pak jsem se díval na dokument BBC „Závody v dobývání vesmíru“.

Dočetl jsem „Nesnesitelnou lehkost bytí“. Pustil jsem se do „Valčíku na rozloučenou“.

Němčina a „Valčík na rozloučenou“.

V Předslavicích zalévat.

Konec víry v člověka. Definitivní.

Večer „Valčík na rozloučenou“.

(…)

Dočetl jsem „Valčík na rozloučenou“.

Němčina. „Zločin a trest.“

Šel jsem přes Kakovník, na Kostelec, na Brankovec, na Sekyru, kolem Benedy a stále výš. Viděl jsem Temelín, Helfenburk, školu v přírodě ve Volyni, Malenice, Zálezly, Věnec. Byl jsem nad Horními Nakvasovicemi. Viděl jsem sv. Vojtěcha a Mařský kopec. Šel jsem až na vrchol Uhřice (822,2 m. n. m.), vracel jsem se a nevěděl, kudy dál. Rozhodl jsem se prostě sejít z kopce, ať vyjdu z lesa kdekoli, budu se pak snad moci nějak zorientovat. Vyšel jsem z lesa, viděl jsem Libín (zdál se být strašně blízko), krajinu, kterou jsem nepoznával, nějakou vesnici (nejspíš to byla Doubrava). Šel po žluté značce, stále bloudil. Cestou dolů, konečně silnice (povědomá). Ano, byla to silnice z Dolních Nakvasovic do Vlachova Březí, rozcestí, dal se po silnici směrem do Bušanovic, poté na Sekyru a domů. Doma v pět hodin.

Jídlo, němčina, ČRo 6, koupel.

–

Na triangulační značce (na té, co je na vrcholu Uhřice) vyryto: „H+A 18. 7. 99.“

Nebo tak nějak, nešlo to moc dobře přečíst.

–

Dnes je to 30 let ode dne, kdy zemřel Elvis Presley.

–

Četl jsem „Zločin a trest“, pak jsem poslouchal „Kritický klub Jana Rejžka“ na ČRo 6. Šel jsem spát už ve 21.00.