Palác neměl vězení, ale když to bylo nezbytně nutné, byla tu místa, která se v něj dala proměnit. Monumentální jeskyně si Vipera nestihl pořádně všimnout. Viděl jen dav, kterým ho vedli a který ho mlčky pozoroval. Duchové, všechno to byli duchové, v podobách, o jakých neměl nikdy ani tušení. Klopýtal před vysokým temným duchem, který ho stále vedl za rameno, a tak tak, že nezpanikařil. Nikdy neviděl takové množství jiných. Těch pár horských slunovratů, na které se kdy vypravil, se s tím nedalo srovnat.

Sledovali ho mrazivě tiše a on cítil, na co myslí.

Nebýt tu Stín, rozsápali by ho na kusy.

“Zůstaneš tady, dokud pro tebe nepřijdeme,” řekl temný duch a postrčil ho do nevelké komnaty. Palác znal potřeby svých hostů, dobrovolných i nedobrovolných. Jindy tu stával nábytek a pohodlná postel - nic z toho nebylo možné svěřit nebezpečnému vězni. Zůstaly holé stěny, jednoduché lůžko, cela zbavená vší vlhkosti, která by snad vodníkovi mohla posloužit jako zbraň.

Na těžkých dubových dveřích zapadl zámek a vodník se schoulil ve studeném rohu.

Rada se sešla v Půlměsíční síni. Stín byl poslední, kdo dorazil. Plášť kolem něj dramaticky vlál, když za sebou zabouchl dveře, ale na přítomné to velký dojem neudělalo. Znali to.

“Buď zdráv, Stíne,” pozdravila ho jako první Morana, paní zimy.

“Rád tě vidím, Morano, a vás všechny, Sestry,” usmál se Stín i na ostatní ze Čtyř: Vesnu, Živu a Jeseň. Poslední z nich mu to oplatila vědoucím, soukromým úsměvem, který se zdvořilostí jejích sester neměl nic společného.

“Škoda, že za takových okolností,” pokračoval ale hladce a došel do středu místnosti. U stolu stál Hannes a jen na něj kývnul. Vedle labského vodníka stál jiný, Matyáš Vltavský. Ten se škrobeně Stínovi uklonil:

“Zdravím tě, Strachu.”

“I já tebe, Matyáši,” odpověděl podle zvyku Stín, který neměl vltavského vodníka příliš v lásce. Shodně s Hannesem měl za to, že je to strašně nudný patron. Nicméně natolik důkladný a pečlivý člen Rady, že ho zvali i tehdy, když nešlo záležitosti vodních duchů.

Poslední členkou Rady byla Muirgel, selkie, která zastupovala vodní národ ze slaných vod. Krásná vodní víla s tulení kůží přehozenou přes ramena se na Stína přátelsky usmála.

“Jak se ti daří, Muirgel?” zeptal se zdvořile.

“Dobře, Stíne, velmi dobře,” přikývla selkie, “jen by to bylo lepší, bez zvěstí o dítěti, které jsme ztratili. Je to pravda?”

Stín sáhl do kapsy a položil na stůl malou obarvenou mušli. Všichni přítomní sledovali, jak klepla o vzácné dřevo.

Hannes natáhl ruku a nevěřícně se předmětu dotknul. Hračka, která patřila dítěti jejich rodu. Vodnickému dítěti. Za několik tisíc let svého života viděl takovou věc jen jedinkrát - a za šťastnějších okolností.

“Podle toho, co mi řekla Starší sestra i Vipera, je to dítě u své matky,” řekl Stín do ticha.

“Mrtvé?” zvedla k němu oči Jeseň - Samhain, jak jí také říkali.

“Nepochybně,” přikývl.

Matyáš si odkašlal a zeptal se: “Viděl jsi tělo?”

“Ne,” připustil Stín, “ale jsem si jistý, že existuje. Půjdeme tam společně.”

Matyáš přikývl. Rada se scházela vzácně a i tak šlo o bezprecedentní případ. Tím spíš bylo třeba držet se běžných zvyklostí.

Dům nad jezerem byl tichý. Malá chata ze dřeva, kde žila stárnoucí matka se svou dcerou, vypadala zpovzdálí opuštěně. Osm návštěvníků se neobtěžovalo klepáním na dveře, vstoupili stěnou utěsněnou hlínou a tuhou horskou trávou. Nevidění a neslyšení, přicházeli jeden po druhém do nízké světnice, do které okny pronikalo šedavé světlo zvenčí. U nízké pece stála stará žena a cosi klohnila na ohni. Zdálo se, že se na práci skoro nesoustředí. Mladá žena zabalená ve vlňáku seděla na hrubé dřevěné lavici a třeštila zrak na drobné cosi, co leželo zakryté látkou na stole. Světlou látkou prosákla krev, teď už sedlá.

Ani jedna z nich nevzlykala ani nemluvila, celý výjev zamrzl v čase i bez kouzel.

Neviditelní hosté se shromáždili kolem stolu a na okamžik se připojili k nehybnosti smrti, která se zdála nakazit i obě ženy.

Pak Morana zvedla bledou ruku a luskla prsty. Děvče i stařenu, zdálo se, začal přemáhat neodbytný spánek, až po chvíli usnuly docela, jedna na lavici, druhá u kamen.

Stín chtivě promnul prsty, cítil v nich tvary nočních můr, které se tu nabízely - ale měl aspoň trochu smysl pro uměřenost. Tohle počká.

Samhain strhla plátno z tělíčka - zarazila se, jako všichni ostatní.

Děcko v původně bílé košilce, teď nasáklé krví, leželo s úhledně srovnanými údy na dřevěné desce. Jen mezi hlavičkou a tělem zela mezera, kterou nešlo při nejlepší vůli zacelit. Potrhaná kůže svědčila o síle, se kterou vrah trhl.

Pleť děťátka už pozbyla všechnu barvu, zůstávala mrtvolně šedá. Jen zelené vlásky svědčily ještě o jeho původu.

Vesna se odvrátila, neuměla zadržet slzy. Její letní sestra, Živa, po ní střelila nesouhlasným pohledem, ale selkie, která stála vedle ní, jí s pochopením pohladila po paži. Už takové věci viděla dřív. Za svá mnohá staletí viděla několik málo dětí narozených mezi břehem a mořem. Zavolaly ji ke každému z nich a žádný ten příběh neskončil dobře.

Matyáš a Hannes si vyměnili pohledy. Normálně se jen těžko dokázali vystát, ale tahle chvíle smazala jejich rozpory. Kdyby to dítě zabil člověk… ale oba věděli, že kdyby se narodilo komukoli jinému, každý vodník by ho chránil vší svou silou. Každý - až na tohohle jednoho.

Živa se sklonila k bezvládnému tělu a položila dlaň na nehybný hrudníček. Byl tak drobný, že ho i její jemná ruka zakryla celý. Pak zavřela oči. Pátrala po něčem, co snad mohlo ještě zůstat. Vždyť tohle dítě bylo lidské jen z poloviny.

Zabralo to nějaký čas, ale konečně nadzvedla ruku a otočila ji. Na dlani se chvěla drobná zelená jiskra. Živa se tázavě podívala na Stína. Byl nejstarší z nich, některým věcem rozuměl lépe než jiní.

Teď ale jen zavrtěl hlavou.

“Nepřežije. Nebylo mu dáno zjistit, kam patří,” odpověděl na její nevyřčenou otázku.

Živiny prsty se téměř sevřely kolem jiskřičky, když se ozval Matyáš: “Na tom nezáleží. Teď je to důkaz a jako takový musí být zachovaný po čas soudu.”

“Není to důkaz, je to střípek duše,” zavrčel labský vodník, “zaslouží si odejít důstojně.”

Matyáš pokrčil rameny: “Až vyneseme rozhodnutí, můžete ho klidně poslat do mezisvětí. Do té doby je to nezvratný důkaz, že nešlo o obyčejné dítě.”

Měl pravdu a Rada to musela přijmout. Živa opatrně uložila jiskru do své mošny, jakoby ukládala chmýří. Droboučká záře zmizela, ukrytá ve vyšívaném plátně. Pak pohlédla na svou zimní sestru: “Co ještě zbývá, Morano?”

Na Moranině tváři se pohnuly stíny a podoba zralé ženy se prolnula do podoby samotné smrti.

“Už nic, sestro. Je dokonáno,” řekla a přelétla očima bílýma jako pláň zapadaná sněhem celou místnost. Jediným pohybem zakryla mrtvé tělo látkou tak, jak bylo předtím.

Kouzlo povolilo, obě ženy se začaly probouzet. Stará se pomalu narovnala, zatímco se přidržovala zdi.

“Nějak mě ta únava přemohla,” zamumlala omluvně k dceři. Ale mladá neodpověděla. Zmateně se rozhlédla po místnosti a sotva uviděla děcko na stole, zase tak jako dřív si objala kolena a ponořila se do svého mlčení.

Duchové se jeden po druhém začali vytrácet. I s ní bude třeba mluvit, časem… Ještě budou muset vymyslet jak. Představa, že by předvolali smrtelnici do Paláce jim všem přišla absurdní-

Mladá žena náhle vstala a popadla své dítě zamotané do rubáše do náruče.

“Co to děláš?” vykřikla matka a spěchala od kamen.

Ale její dcera se ani neohlédla a jako vítr vyběhla ze dveří. Matka za ní klopýtala a volala na ni, ale nebylo to nic platné. Mladá žena běžela jako o život k jezeru, nad kterým už se zklidnilo počasí.

Rada na nic nečekala. Všech osm duchů spěchalo za ní.

“Co to u všech ďasů dělá?” vykřikla Samhain vztekle.

“Snaží se to napravit,” vyštěkl Stín.

Než doběhli na břeh, odrazila se z mola a i s dětským tělíčkem v rukách zmizela v hlubině. Duchové se zarazili spolu s matkou, která naříkala a zapřísahala dceru, ať se vrátí.

Kruhy na hladině se rozběhly ke břehům, zdola se vyvalilo několik bublin.

Hannes byl první, kdo se vzpamatoval a vrhnul se do hloubky.

Ať se nešťastnice snažila o cokoliv, plavat neuměla a kouzlo, které ji dříve chránilo pod vodou, vyprchalo.

V těžkých sukních a s dítětem křečovitě přitištěným k prsům klesala ke dnu a třeštila vyděšené oči k rychle se vzdalujícímu světlu. Zazmítala se, když ji cosi čaplo za nohu - a silou jí vsunulo jakýsi předmět do koženého střevíce.

“Nadechni se!”

Zalapala po dechu. Tohle už znala, jak se dýchá pod vodou. Vodníka, který ji popadl za ramena a donutil se nadechnout, ale nepoznávala.

“Kdo jsi?” vymáčkla ze sevřeného hrdla.

Hannes si oddechl. Ze všech podobných kouzel byla očarovaná štičí šupina v botě nejspolehlivější. S tou jeden nesáhl vedle.

“Hannes z Labe. Jsem tu kvůli tomu, co se ti stalo.”

Nechápavě na něj zírala.

“Kde je? Kde je můj muž?” zeptala se stísněně. “Musím ho najít! Třeba existuje kouzlo-”

“Ne,” zavrtěl Hannes hlavou mírně, “neexistuje. Nedá se to spravit.”

Sklopila oči k ubohému balíčku ve svém náručí, pak je zase zvedla k cizímu vodníkovi.

“Ale... já jsem se chtěla vrátit…” hlesla. “Dítě tak plakalo…”

“Je mi to líto,” odpověděl labský vodník tiše.

Snad to bylo účastí v jeho tónu, že se ten poslední záchvěv její naděje zlomil a odumřel. Její slzy se mísily s jezerní vodou a nikdo jiný než vodník by si jich nevšiml.

“Proč ses chtěla vrátit?” zeptal se Hannes tak ohleduplně, jak jen to šlo.

“Za synkem,” vzlykla, “jak bych ho tu mohla nechat? Je to moje dítě!”

“Je to moje dítě,” zopakovala pak slabě, “a ani nevím, kde ho pohřbím. Ani zádušní mši jestli za něj můžu nechat sloužit,” naříkala a zatínala do malého rubášku prsty.

“O tom musíš rozhodnout ty,” řekl Hannes, “ale já potřebuju vědět, co přesně se tu včera stalo. Řekneš mi to?”

“Tak příště zabije mě,” vydechla.

“Nevrátí se sem,” odpověděl Hannes pevně, “neublíží ti.”

Nevěřila tomu. Schoulila se, sama náhle připomínala malé dítě.

“Pustíš mě domů?”

“Jistě, jen mi řekni co se včera stalo,” naléhal vodník, který už viděl, jak mu uniká někam, kam za ní nemůže.

“Chci domů.”

Bezmocně nad ní stál. Nutit ji zůstat a odpovídat se až příliš podobalo tomu, co snad musela v poslední době vytrpět.

“tak pojď,” přikývl nakonec, “vezmu tě domů.”

Jako v mrákotách se otočila k černé hlubině, kde stál vodnický dům. Hanne ji překvapeně chytil za paži: “Nahoru. Copak se nechceš vrátit nahoru?”

“Smím?” zeptala se prostě a vodníka zamrazilo.

“Půjdeme tam, kam chceš ty,” řekl opatrně a vedl ji vodou vzhůru.

“Nechci za ní,” vzepřela se mu těsně pod hladinou.

“Za tvou matkou?” hádal Hannes.

“To ona za to může,” zasyčela mladá žena nenávistně, “to její je to vina! Chtěla jsem jít zpátky, chtěla jsem dodržet slib, ale nepustila mě! Nenechala mě jít!”

“A… kam chceš jít?” zaváhal.

Zas zarytě mlčela. Nevěděla. Jen ne tam - a ne do hlubiny. Někam jinam. Vodník krátce zavřel oči. Ostatní čekali nahoře a předpokládali, že to s ní nějak vyřídí, ve prospěch soudu. Stará žena zatím stále ještě štkala nad vodou jezera, přesvědčená, že tentokrát jí voda vzala dceru nadobro.

“Matka má o tebe strach,” zkusil.

Odpověděla mu prázdným pohledem.

Vodník si povzdechl. “Dobře. Ale nesmíš se vyděsit. Nejsem tu sám - promluvím s ostatními a vrátím se sem, do jezera, pro tebe. A vezmu tě pryč. Někam jinam, do bezpečí.”

“A moje dítě?” sevřela znovu zámotek v náručí.

Vrhl na něj rychlý pohled. “Pohřbíš ho. Jak se sluší a patří. I tu mši za něj necháš odsloužit.”

“Slibuješ?”

Přikývl. Kdyby tak všechny problémy byly tak snadné, jako nechat sloužit zádušní mši za maličké vodnické dítě.