Pršelo. Už od včerejšího odpoledne a nevypadalo to, že by mělo v dohlednu přestat. Les halily šedé stíny a těžké cáry mraků, které se tady, v horách, trhaly o špičky stromů a povalovaly se při zemi jako staré zapomenuté hadry. V noci zuřila bouřka a nad černým jezerem duněly hromy. Hladinu bičovanou lijákem ozařovaly jasné blesky, ale jejich světlo se jen zbůhdarma zrcadlilo ve vodě. Hlubinu neprozářilo.

Nad jezerem se celou noc mihotalo v okně chatrče slabounké světlo. Kdosi tam zapálil hromničku. Drahou, cennou svíčku, nepochybně kdysi dovezenou z kraje pod horou. Až do rána ji užíral plamen, nebylo jí škoda. Chránila před běsnícím živlem.

Gabra setřásla kapky deště z cestovního pláště. Z jejích lesů to bylo k nejbližší Obecné bráně do Paláce dost daleko. Šla pěšky, potřebovala si ujasnit, co přesně přednese, až dorazí na místo. Byla tam jen dvakrát v životě - a Stracha nikdy ani neviděla. Znala ho jen z pověstí. Přesto s ním teď potřebovala mluvit. Nedovedla si představit, komu jinému by to měla říct. A někdo to vědět musel. Tohle nemohla vyřešit sama, ani jako Starší sestra ne.

Svým rusalkám přikázala zůstat doma v bažinách. Upřímně doufala, že ji poslechnou. To, co se stalo, měl posoudit někdo povolanější, než ona a její sestry.

Zaváhala, než položila ruku na studenou a drsnou kůru prastarého dubu. Prošla si události posledních hodin v hlavě už několikrát, a přesto jí stále nějaký hlásek našeptával, že to nemůže být pravda. Že je to celé jen zlý sen. Že se má vrátit domů a jistě tam najde všechno v pořádku… nebo alespoň při starém. Vždyť Gabra a její sestry žily docela obyčejný život rusalek na vřesovištích a v mokřadech vysoko nad vesnicemi. Občas utancovaly nějakého poutníka, občas utopily zbloudilou duši… Jindy ne. Uměly být i velkorysé, Gabra zvlášť, nejedno děvče v kraji si za ta staletí přilepšilo kapsou zlatých lístečků, když se setkalo s rusalkou v dobrém rozmaru. Bylo třeba dbát na určitou rovnováhu věcí. Lidé potřebovali strach i údiv stejnou měrou. Gabra to chápala a její mladší sestry také. Jen ten mizera v jezeře to pochopit nedokázal. I tak. Jak jen se zrovna u nich mohlo něco takového stát?

Špičkami tmavých prstů přejela po dubové kůře a lesní stíny zavířily kolem ní. Prohloubily se, přeskupily - jako zrakový klam před ní vyvstaly bohatě zdobené stínové veřeje.

Nemusela brát za kliku, otevřely se samy.

Od Brány vedlo elegantně prohnuté schodiště kamsi dolů, do hlubin země. Stačilo sejít jen pár metrů a Starší sestře se otevřel úžasný výhled. Schodiště končilo na dně obrovské jeskyně. Byl to vlastně prostorný kamenný dvorec, odkud se ozýval nespočet hlasů a zvuků. Postávali a procházeli tam duchové všech možných druhů. Obchodovali, rozmlouvali spolu, bylo to místo setkání i loučení. Jiní posedávali pod temně zbarevnými krápníky a ve sloupcích denního světla, které sem dopadalo z nějakého kraje s lepším počasím, pročítali knihy z Palácové knihovny. Hluboko pod Gabrou se třpytilo také docela jiné, podzemní jezero, které od zbytku prostor jeskyně oddělovaly malé pláže s šedým pískem. Pod vlnami zářila další světla - vodní duchové se často scházeli přímo v jezeře. Nad tím vším, vtesaný do skály, se tyčil Dům. Srdce Paláce, který ale celý zahrnoval mnohem víc, než jen tuhle vysokou budovu z černého kamene. Tohle - jezero, dvorec, Dům, to byla jen nejmladší, horní část. Kde se konec jezera ztrácel ve tmě a jeho vody přepadaly do podzemní říčky, začínal Dolní Palác a jeho nesčetné komnaty, kuchyně, slavná knihovna a celý ten labyrint chodeb a starých tajemství.

Gabru to ohromilo, jako i dřív, když měla tu vzácnou příležitost sem přijít. Tentokrát se ale nenechala okouzlovat příliš dlouho. Seběhla zbytek dlouhého schodiště a zastavila prvního ducha, který se namanul. Byl to jeden z lešijů, lesních správců - takový občas chodil i u nich po horách:

“Je tu Strach? Musím s ním mluvit!”

Lesní duch, zubatý a s působivým parožím na hlavě, se zasmál: “Copak ten někomu hlásí, kdy bude a kdy nebude doma? Poptej se v knihovně, zaklepej na bránu Domu… Třeba si počkáš. Až tu bude, bude.”

“Nemůžu čekat,” zavrčela Starší sestra.

“Nevídáno. Vyschla ti snad bažina, rusalko? Na Stína si zkrátka počkáš.”

“Jde o vraždu!”

Dvorcem to zašumělo a po Gabře se začaly otáčet hlavy všech druhů a barev.

Cizí lešij se zarazil. Takové slovo se mezi duchy nebralo na lehkou váhu.

“Jakou vraždu?”

Gabra vydechla a založila si ruce v bok.

“Dítěte. Našeho dítěte. Pomoz mi najít Stracha. Hned!”

Nemusela vysvětlovat, co ta slova znamenají. Duchové to pochopili hned, existoval jen jediný možný výklad. V jejich světě se děti takřka nerodily, duchové přicházeli na svět z čisté víry. Dítě, to byl skutečný a nepravděpodobný zázrak. Vzácná souhra okolností, kdy lidská víra a setrvačnost příběhů na krátký čas udělaly prostor pro novou kouzelnou bytost a nadto síla příběhu vyžadovala zrození z páru jiných bytostí. Takových dětí přišla na svět za celou historii jen nepatrná hrstka. Pohlíželo se na ně jako na výjimečné požehnání nejen pro jejich rodiče, ale pro celý nadpřirozený svět.

Ta dvě slova letěla napříč dvorcem a brzy celým Palácem od jednoho ducha k druhému. Stvoření stará stovky i tisíce let si vzrušeně šeptala slova, která se bála vyslovit nahlas.

Prohledali Dolní Palác i knihovnu, i Dům byl prázdný. Strach tu ale nebyl a jako kdykoliv jindy, nebylo možné určit, kdy se vrátí.

“Nelhal jsem ti,” vysvětloval zkrotle lešij, “kdo chce mluvit se Stínem, opravdu na něj musí počkat.”

Gabra seděla na kamenech nad jezerem a netrpělivě poklepávala patou. Čas běžel. Nahoře v lesích se teď mohlo dít cokoliv.

“Najdeme staré knihy. Existují přivolávací formule-”

“To je zbytečnost,” kolem lešije se provlékla drobná rusalka: “Prostě zavoláme labského vodníka. Umí Stína najít kdykoliv.”

“Vážně?” pohlédla na ni s nadějí Gabra.

“Ale jistě,” pokrčila rameny ta druhá a sešla k vodě. Podzemní jezero se nepodobalo žádnému jinému. Jeho prameny se dotýkaly každého pramene kdekoliv jinde. Rusalčiny prsty se dotkly hladiny a její volání se  zablesklo přímo pod ní. Klesalo ke dnu a hluboko pod něj, aby se vynořilo z jiného dna, uprostřed široké řeky.

Johannes z Labe ho zachytil do dlaně.

A okamžitě z druhé ruky pustil štiku, které zrovna natíral odřený bok léčivou mastí. Tohle bylo důležitější.

Sešli se jen o malou chvíli později v Půlměsíční síni. Hannes za sebou zaklapl dveře, Stín se zhmotnil v temném koutě místnosti.

“Co se stalo?”

Vodník pokrčil rameny: “Sám nevím přesně. Ale v Paláci to bzučí jako v úle.”

Stín zvedl hlavu a zaposlouchal se. Ne do šumu venku na dvorku, jak říkal prostranství před jezerem, ale do mlčenlivých zpráv samotného Paláce. Celé to místo se chvělo pohoršeným vztekem.

“Mluví se o vraždě,” řekl tiše Hannes.

Stín přikývl: “A o dítěti.”

“Ty o nějakém víš, Schatten?” podíval se na něj vodník překvapeně.

“Ne,” odpověděl Stín prostě a přešel síň ke dveřím. “Budu si to muset poslechnout od začátku.”

Gabra se hluboce uklonila, jak bylo mezi rusalkami zvykem. Přivedli ji sem, do síně, kde hořel v rozlehlém krbu oheň a podlaha byla vyložená elegantními kameny otesanými do osmiúhelníků. Bylo tu příšeří a Stín, Strach sám, se v něm zčásti ztrácel, třebaže stál přímo před krbem. Už jen jeho přítomnost ji znepokojovala. Pozoroval ji zlatýma očima, které jediné jako by zářily v šeru, a čekal na její slova.

Nervózně se ohlédla po vodníkovi, který se opíral o zeď u dveří. Neznala ho, ale pochopila, že to musí být labský pán. O Hannesovi z Labe někdy slyšel každý vodní duch v zemi. I temně zelený plášť zdobený perleťovými knoflíky mluvil o jeho bohaté řece. Alespoň byl ze stejného rodu, když nic jiného.

Vodník se na ni přátelsky usmál a Gabra si dodala odvahy.

“Jsem z hor, Strachu. Z Gabrétského lesa. Stal se u nás zločin a-” polkla, “viník je stále mezi námi. Je nebezpečný!”

Stín naklonil hlavu ke straně a se zájmem si ji prohlížel.

“Jaký zločin, Starší sestro? S jakým viníkem si to močál ve tvém lese neporadí?”

Rusalka na okamžik zavřela oči. Znovu si promítla včerejší bouři. Křik nad vodou. Dětský pláč, který naráz ustal.

“Je u nás jezero,” odpověděla tiše, “jeho vodník si našel ženu. Lidské děvče. Narodilo se jí dítě.”

Slyšela, jak se říční duch u zdi za ní pohnul. Chápala jeho překvapení. Stín ale poslouchal beze slova.

“Nevěděli jsme o něm - až včera. Zabil ho.”

“Kdo?” neudržel se Hannes.

Gabra se ohlédla: “Jeho vlastní otec. Vipera.”

“A matka?” zeptal se Stín.

“Co s ní?” zeptala se zmateně rusalka.

“Žije?”

“Já… nevím. Ano. Snad.”

Stín zamyšleně přikývl: “A ty máš strach o svoje sestry.”

“To mám,” vydechla Gabra, “je to bestie. Pokud mohl zabít dítě - kdo může říct, co udělá příště? Proto tě žádám o pomoc, Strachu! A o spravedlivý soud! Taková vražda přece nemůže zůstat bez trestu.”

Stín vypadal, že chvíli zvažuje její slova. Potom si protáhl dlouhé prsty a řekl: “Ano. Myslím, že máš naprostou pravdu, Starší sestro. Ukážeš mi cestu a půjdeme si pro vraha. A Hansi?” obrátil se k příteli.

“Svolej Radu.”

Vodník přikývl a zmizel za dveřmi.

Strach luskl prsty a před ním a rusalkou se zhmotnila černá brána. On sám Obecné brány nepotřeboval.

“Půjdeme?”

Stále ještě pršelo. Slyšeli déšť, jak dopadal na hladinu. Tady, v černém jezeře, byla ještě hlubší tma než prve v Půlměsíční síni, ale Strachovi nebyla na překážku.

“Chci mluvit s pánem jezera,” oznámil do podvodního ticha. Rusalka se mu držela za zády.

Odpovědi se nedočkal, a tak zvolna procházel jezerem. Dno tu bylo často měkké, bahnité. Duchové si naštěstí se zemskou přitažlivostí nemuseli lámat hlavu, a tak po povrchu prastarých nánosů kráčeli zlehka. Stínův dlouhý plášť vířil jemné bláto v malých obláčcích. Klesali do hloubky. Ve středu jezera stál malý dům. Prostý, kamenný, věrně připomínal horské chatrče.

Vrazi někdy mívají strach - občas sami ze sebe a jindy z trestu. Tohle místo bylo také plné hrůzy, Stín ji cítil stejně zřetelně jako vodní duch cítí proud, ale byla zvláštní, pokřivená. Ani on se v ní nedokázal dost dobře vyznat.

Zastavil se před vstupem. Dveře byly jen prázdný otvor do kamenné stavby.

“Vyjdi ven, Vipero. Vím jistě, že tu jsi,” řekl Stín klidně, bez známky hrozby v hlase. Nebylo třeba přidávat k děsům, které už v domě beztak byly.

Nic než ticho jezera a vzdálené padající vody.

Stín si povzdechl a vkročil dovnitř. Ve stejné chvíli proti němu vyrazil velký okoun a velkou rychlostí se prodíral k východu. Spoléhal na okamžik překvapení. Ostatně kdo by kluzkou rybu svedl zachytit?

Strach byl ale rychlejší. Ryba se zachytila do jemného přediva nočních stínů, které se rázem tady pod vodou rozpletly v nepropustnou síť. Zápasící tvor s sebou zmítal, ale černá pouta, jako stvořená z kouře, se utahovala stále víc.

Konečně se vodník proměnil do své pravé podoby. Šlachovitý chlapík širokých ramen, který vztekle zíral na Stína, bezmocný ve svém zajetí.

Všiml si Gabry, stále ještě stojící za Stínem.

“Cos to provedla?!” vyštěkl na ni vodník a marně bojoval s pouty.

Rusalka neodpověděla, ale Stín ano: “Starší sestra proti tobě vznesla závažné obvinění, Vipero. Kde je tvá žena? A kde je tvůj syn?”

Vodní duch ustal ve své marné snaze uniknout. Mlčel. Něco nepřístupného se mu objevilo ve tváři, něco, co i hrůzu umělo přehradit jako zřícený strom řeku. Až po dlouhé chvíli odpověděl tichým, bezbarvým hlasem: “Dostala, co si zasloužila.”

Stín přelétl pohledem světnici. Byl tu pořádek, kdosi tu udržoval domácnost jistou rukou. Jen na zemi poházené oblázky a škeble. Dětské hračky.

“Kde je to dítě?” otočil se zpátky k vodníkovi.

“Co je ti po něm?” odsekl vodní duch a pak se strašně rozesmál: “S matkou je! S matkou - kam patří!”

Rusalka šokovaně sykla.

Stín si namísto toho jen ještě jednou prohlédl vodníkův domov. Vídal spousty domovů s malými dětmi, každou noc je navštěvoval s novou várkou nočních můr a strachů. Jen málokteré se vyznačovaly tak přísným pořádkem, jako jezerní chatrč. Ale mnohé z těch, které ano, navštěvoval velmi často. Bylo ho tam třeba.

Uprostřed tmavé vody se zhmotnila brána a Vipera se vyděšeně přikrčil. Přešel ho smích, teď měl obyčejný strach.

“Co jsi zač? Co mi chceš?” začal se konečně ptát, jako by teprve teď přišel doopravdy k sobě.

Temný duch se k němu sklonil a sám se usmál tak, že se vodník pokusil skrčit ještě víc, i když spoutaný.

“Já jsem Strach sám, Vipero. A říkají mi Stín,” odpověděl, “vezmu tě teď do Paláce a budeš souzený za to, co jsi udělal.”

“Nic jsem neudělal!” vykřikl Vipera okamžitě, ale to už nevydržela Starší sestra:

“Nic?! To děcko, cos pohodil v krvi na lidském prahu, to bylo nic? Copak ty vůbec nechápeš, co jsi provedl?” křičela po něm a do očí jí stoupaly slzy. Byla tam. Přišla se podívat, protože tu noc to nebyla žádná obyčejná bouře, a viděla přesně, co udělal.

“Může si za to sama!” zaječel vodník. “Je to její vina! Jenom její!”

“To stačí,” zasáhl Stín a chytil vzpouzejícího se ducha za rameno, “na to všechno ještě bude čas.”