‎

PROLOG

„Necelá minuta, Gregu.” Ridi se naklonil k mikrofonu. „Jestli mě slyšíte, dotkněte se pravou rukou levého ucha.”

Greg zvedl třesoucí se levou ruku a dotkl se pravého ucha.

„Říkal jsem pravou ruku a levé ucho! Soustřeďte se.”

Greg zmateně zašermoval rukama.

„Ruce dolů! A hlavně se uklidněte. Jen čekáme na další tah. Máte odposlech i lokátor, týmy jsou připravené zasáhnout.”

Greg stále přešlapoval na místě a ruce svíral tak silně, až mu zbělely klouby.

Ridi se rozhlédl po svém týmu. „Stav?”

„Lokace zajištěna,“ hlásil analytik.

„Odposlech čistý,“ ozval se technik.

„Jednotky Alfa a Bravo připraveny, pane,“ dodal operátor.

Zvon odbil dvakrát. Za rohem vyjel černý sedan, zastavil přímo před Gregem. Z auta vystoupil svalnatý muž se sluchátkem v uchu. Obešel auto a otevřel dveře. Greg přikývl a neohrabaně nastoupil.

„Objekt v pohybu.“ Na velké obrazovce se pomalu pohybovala červená tečka.

„Kam jede?“

„Severní ulice.“

„Jednotko Alfa, držte odstup.“ Ridi přecházel po místnosti s vysílačkou v ruce.

O deset minut později procházeli chodbou ve čtrnáctém patře věžáku s dalším mohutným mužem, který se k nim přidal u vchodu. Grega děsilo, že během celé cesty nepotkali nikoho dalšího. U jedné z kanceláří mu jeden z mužů pokynul, aby vešel. Greg se opatrně posadil na židli. Muž zavřel dveře. Zavládlo ticho.

„Ridi… jsem uvnitř,“ šeptal Greg.

„Ticho! Hra ještě neskončila,“ odsekl Ridi.

Policisté ztuhli, když se v odposlechu ozvalo cvaknutí kliky. Greg se napřímil. Do místnosti vešli oba muži a postavili se za Grega jako tělesná stráž. Greg si setřel pot z čela rukávem obleku. Koutkem oka se podíval na obě strany. Muži skrz velké okno hleděli na protější věžák. Greg uslyšel zvuk podpatků. Jejich nositelka na sebe nenechala dlouho čekat. Do místnosti vešla vysoká černovláska. Došla za stůl a položila na něj tlustou složku. Zamířila ke Gregovi s napřaženou pravicí a zdvořilým úsměvem.

„Konečně se setkáváme, pane Whitmore. Říkám to správně?”

Greg rychle vstal. Podal jí upocenou ruku. „Ano.”

„Posaďte se, Gregu. Nechcete vodu?” Žena se zatvářila ustaraně.

Greg se usadil. „To je v pořádku, jen… na podobné věci nejsem zvyklý.”

„Chápu. Z vaší složky je to vidět.” Žena ukázala na fascikl na stole. „Pár finančních podvodů, trochu lobbingu, nic zásadního. Jen lokální hráč. Čekala jsem něco zajímavějšího…”

Greg na ni jen zíral. „Promiňte… jak jste říkala, že se jmenujete?”

„Neříkala.” Žena se nuceně usmála a posadila se. „Tohle je obchod. A vy tady nemáte zrovna silnou pozici. Jste v průšvihu, pane Whitmore. Tak mluvte.”

„Potřebuju… Myslel jsem…“ Greg zmateně těkal pohledem. „Říká se, že… umíte zařídit věci. Když se zaplatí.”

„To jistě. A co to bude pro vás, pane Whitmore?”

„Potřebuju vyčistit rejstřík. A vyprat peníze. Dostali byste podíl.”

„To zní lákavě, pane Whitmore. Vypadá to velmi výhodně pro nás, i pro vás, nemyslíte?”

Greg přikývl.

„S penězi vám pomoct můžeme. To problém není.”

„To bych byl strašně…”

„Ale!” Žena ho umlčela zdviženou rukou. „Problém bude s tím rejstříkem.”

„Já… nechápu… Mám známého, který tvrdil, že… že to pro vás není problém.”

„Jistěže.” Žena vstala od stolu. „Za normálních okolností pro nás není problém nic.” Žena obešla stůl a postavila se naproti němu. „Vy jste ale,” opřela se o stůl, „tuto zakázku zadal dvěma klientům.”

Nespouštěla z něj oči. Greg se v jejím výrazu ztrácel.

„Nám… a Interpolu.“

Greg hlasitě polkl. Zorničky se mu rozšířily přívalem adrenalinu.

„Ridi… opravdu jste si myslel, že o vás nevím?” Žena se zhluboka nadechla. „Špatný tah… Gregu, řekl jste už víc než dost. Svažte ho a jedeme.” Žena pokynula oběma mužům, kteří Gregovi svázali ruce za zády. Přes šátek na ústech nemohl skoro dýchat. Na hlavu mu nasadili černý pytel. Vlekli Grega pryč z místnosti.

Analytik se naklonil k monitoru. Červená tečka zablikala. A zmizela. „Nemáme polohu,” oznámil.

Ridi se prudce otočil a začal křičet rozkazy. Všechny jednotky vrazily do budovy. Z odposlechu bylo slyšet, jak Grega táhnou chodbami pryč.

První skupina policistů prohledávala patro po patře. Nikde nic. V celé budově nebyl jediný člověk.

Grega odváželi na zadním sedadle. Slyšel jen motor auta. Po chvíli rozeznal, že sjeli z hlavní silnice na polní cestu. Po několika minutách konečně zastavili. Oba muži i žena vystoupili. Greg těžce dýchal do odposlechu.

V operační místnosti zavládlo ticho. Všichni sledovali Ridiho. Ten se posadil přímo před odposlech. „Vydržte, Gregu. Najdeme vás. Gregu?” Ridi si přitáhl mikrofon. „Gregu, slyšíte mě?“ Greg neodpověděl.

Někdo otevřel dveře auta. Grega opět někam táhli po prašné cestě. Všechno se na okamžik utišilo. Podle kroků poznal, že se žena blíží. Ozvalo se zašustění látky.

„Milý komisaři Ridi, jsem ráda, že si můžeme promluvit. I když to bude spíš jednostranné.” Žena se posadila obkročmo na Grega, aby mluvila přímo do odposlechu. „Nebyla to špatná operace, komisaři. Jen od začátku odsouzená k neúspěchu. Takže… Grega dostanete zpátky, ale nic víc. Nicméně opravdu by mě zajímalo, kde jste ho sebrali. Vždyť to je úplný břídil s nudnou minulostí! To jste si myslel, že by nás to mohlo nějak nalákat?”

To přesně jsem si myslel, uvědomil si Ridi a zíral na reproduktor.

„Kdysi jsem na Interpolu znala jednoho Grega.“ Žena se zamyslela. „Ale ten byl…“ zasmála se, „…plešatý.“

Všichni v místnosti měli stejně nechápavé pohledy jako Ridi. „Okamžitě mi udělejte seznam všech Gregů, se kterými jsme kdy spolupracovali. Hned!” Mezitím se z odposlechu ozývalo tlumené vrčení.

Když zvuky po několika dlouhých minutách vrčení ustalo, žena se začala smát. „No jo… to je Greg! S těmi vlasy jsem ho vůbec nepoznala.”

Mladý analytik právě přibíhal se seznamem lidí se jménem Greg. Dal ho Ridimu do ruky. Ten vzal seznam a rovnou ho hodil do koše.

Odposlech se rozezněl novými zvláštními zvuky. Gregovo tlumené sténání a tichý ženský smích.

„Ta ženská je úplnej magor!” ozval se jeden z Ridiho kolegů, který si hned vysloužil propichující pohled komisaře. Ridi svíral mikrofon tak silně, až praskal plast.

Smích vystřídalo čím dál drsnější a hlasitější sténání.

Ozvala se dutá rána. Po ní dlouhé ticho, do kterého žena těžce oddechovala.

„S Gregem jsem skončila,” řekla udýchaně. „Je váš.” Na monitoru se opět objevila červená tečka. „A Ridi, neměli jsme spolu čest naposledy. A presto!”

Ridi poslal okamžitě tým na místo. První tým konečně dorazil. Ridi sledoval obrazovku, na které byl živý přenos z kamery velitele zásahu. Lokátor je dovedl na parkoviště u opuštěného nákupního centra za městem.

„Jsme na místě,” zahlásil policista do sluchátka. „Vidíme ho.“ Kamera se přiblížila. „Vypadá to, že muž není ozbrojený. Nehýbe se. Perimetr čistý.”

Ridi se naklonil blíž k obrazovce. „To je Greg.“

„Pane… tohle je divné.” Velitel se blížil ke Gregovi. Ridi si zakryl oči dlaní. „Je… oholený.“ Na zemi vedle něj ležel elektrický strojek a kolem židle byly poházené chomáče černých vlasů. „Má roztrženou košili.“ Kamera se přiblížila ještě víc. Za Gregem pobíhali policisté sem a tam.

„Má nápis na hrudi.” Na holé hrudi měl rudou rtěnkou napsáno GREG. „A má kalhoty u kolen. Tak to vypadá, že ho asi…” muž hlasitě polkl, „… znásilnila.”

Ridi si jen potvrdil to, co ho napadlo už při prvním záběru.

„Do prdele.“ Tohle ale nebylo dno. Jen další schod dolů.

***

„Tak co, kamaráde, těšil ses na dnešní partii?” Greg položil šachovnici na lavičku. U okolních stolů už sedělo pár hráčů.

„Je to už dlouho od té poslední. Rád tě vidím, kamaráde.” Ridi mu podal ruku.

„To ty se pořád vymlouváš na práci. Co s tebou mám dělat?” Greg stavěl figurky na připravenou šachovnici.

„Neboj. Za chvíli si budu stěžovat na něco jiného.”

„Ale copak, nějaké novinky?”

„Končím u Interpolu.” Ridi sklopil zrak.

Greg málem shodil krále, kterého právě postavil na šachovnici. „Takže tě odklidili?“

„Přesně… Do Benátek, na policejní velitelství. Po té operaci…” Ridi se zarazil.

„Já vím, žádné posuny, co?” Greg stavěl figurky dál.

„Právě naopak. Zase jsme na začátku. Prej potřebují novou krev.” Ridi si povzdechl a upřel zrak na šachovnici. „Máš bílé, tak jaký bude tvůj první tah?”

Greg sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl nažloutlou obálku. Hodil ji na šachovnici. Stálo na ní jediné slovo, ALEX. Ridi se podíval na Grega. Ten jen nepatrně kývl. Ridi vzal obálku a opatrně ji otevřel. Uvnitř byla jediná věc – fotografie malé holčičky v kolébce. Ridi zůstal zírat na fotografii. „Gregu…?“

Greg jen posunul pěšce dopředu. „Šach mat, kamaráde.”

‎

KAPITOLA I

„Rané křesťanství je jako puzzle,“ pokračoval Mick a ukázal na pergamen ve vitríně, „ze kterého se dochovalo jen pár kousků.“

Studentka s fialovým pruhem ve vlasech naklonila hlavu. „Takže Bible není úplně… originál?“

Mick se pousmál. „Originál neexistuje. Máme jen kopie opisované z dalších kopií.“

„Takže existuje víc verzí Ježíšova příběhu?“ zazněla zezadu otázka.

„První dvě století křesťanství byla dost… chaotická,“ přikývl Mick. „Různé skupiny věřily různým věcem. Jen některé z těch myšlenek se nakonec staly těmi vyvolenými, jiné zmizely. Možná ne náhodou.“

Studentka se opřela o vitrínu. „A ty svitky z Mrtvého moře? Ty s tím nějak souvisí, ne?“

„Možná…“ Mick pokrčil rameny. „Ty texty patřily komunitě zvané Esejci, kteří čekali na příchod Mesiáše. Někteří historici si dokonce myslí, že mohli mít něco společného s raným křesťanstvím. Ale historici milují teorie. Obzvlášť když je nemohou tak úplně dokázat.“

Studentka se usmívala. „Takže vy vlastně trávíte život tím, že studujete konspirační teorie?“

„Říkáme tomu historie,“ opáčil Mick s úsměvem.

„Ale s konspiračními teoretiky jsou ta nejzajímavější rande.“

Mick jen zavrtěl hlavou. „To nemohu posoudit.“

„Vážně ne, profesore?“

Studenti se rozešli mezi vitríny. Mick vydechl a zamířil rovnou do šatny, potřeboval chvilku o samotě. Hned jak vkročil do šatny, jeho zrak se upnul k židli. Už byl od rána vyčerpaný – zaspal a nestihl snídani. Mobil měl na nabíječce. Kvůli tobě jsem ráno zaspal, zamračil se na něj a rozsvítil obrazovku. Skoro půl jedné, čas oběda. Už chtěl mobil odložit, ale pak si toho všiml. Jedna nová zpráva. Odemkl telefon a rozklikl oznámení. Přečetl si jméno odesílatele. Usmál se. Otevřel zprávu a úsměv mu zmizel. To snad Waylonovi přeskočilo?

Znovu se podíval na zprávu. Přiblížil si displej k obličeji. Byla to jen směsice náhodných písmen zakončená číslem. Mick zaklel a zmáčkl tlačítko volání. Jeho dlouholetý mentor měl zvláštní libůstky, ale posílání zvláštních zpráv mezi ně nepatřilo.

„Volaný účastník není dostupný. Prosím, zavolejte později.” Automatický vzkaz Micka nijak neuklidnil. Mick se zamyslel a položil telefon na stůl. Kdyby to bylo něco důležitého, zavolal by. Pod stolem nahmatal svoji tašku, kterou tam ráno odhodil a našel knihu The Codebreakers, kterou měl rozečtenou. Opět se zahleděl na svůj telefon. Nešlo mu to z hlavy. Je už jen jediný člověk, který může vědět o Waylonovi víc. Mick vytočil další číslo.

„Waylone?” Hlas Waylonovy manželky Lorii se ozval dřív, než Mick čekal.

„Zklamu tě, to jsem jen já… Mick.” Napřímil se na židli.

„Promiň, Micku. Co se děje?”

„To mi spíš řekni ty… Proč sis vlastně myslela, že volá Waylon?”

„Micku,” Loriin hlas byl nezvykle unavený, „omlouvám se, ale moc jsem toho nenaspala. Víš, Waylon se mi neozývá a já už fakt nevím, co se děje.”

Mickovi nesedělo nic z toho, co se o Waylonovi právě dozvěděl. „Zkoušel jsem mu volat, ale má vypnutý mobil. Co se stalo?”

„Já vůbec nevím.” Loria těžce vydechla. „Poslední dobou se choval zvláštně. A včera tomu nasadil korunu.” Loria se odmlčela.

„Waylon se ti vůbec neozval?”

„Od včerejšího večera o něm nevím. Jeho pas zmizel. Snažím se mu dovolat. Tobě alespoň poslal zprávu, ale mně… Ani řádek.” Zoufalství se rychle proměňovalo ve hněv.

„Nevím, jestli je to nějaká výhra. Waylon mi poslal jen směsici písmen a číslic. Asi se mu otevřel mobil v kapse.”

„Přišla mi zpráva, že je jeho mobil opět dostupný. Než jsem mu však stačila zavolat, opět to padalo do schránky. Snad už ani nechci vědět, co se stalo. Je to starý paličák, nedá o sobě vědět a vypaří se.”

Takový tón u ní ještě neslyšel. „Kdyby se ti ozval, dáš mi prosím vědět? Já se mu budu snažit dovolat, ale musím jít. Jsem v práci.”

„Micku, prosím, co ti napsal? Přepošleš mi to?”

„Určitě.”

„Moc děkuji. A omlouvám se. Za sebe i za Waylona.”

„Vůbec se neomlouvej.” Na druhém konci již bylo ticho.

Mick zíral na zeď před sebou. Co to s Waylonem k čertu je? Znovu si přečetl zprávu a přeposlal ji Lorie.

Něco ho napadlo. Vzal tužku a bloček ležící na stole, písmena tam přepsal. Ozval se mu žaludek. Mickovi zakručelo v břiše.

Tohle bude muset počkat! Položil papír s Waylonovou zprávou ke svému telefonu a vzal knihu, díky které ho to napadlo. Sedm písmen. A číslo sedm.

TO QOB VG 7

Tohle je šifra, pomyslel si, i když souvislosti mu stále nezapadly.

‎

KAPITOLA II

Teplý italský vzduch proudil otevřeným oknem do pokoje. Waylon Moseley seděl na posteli. Šedivý klobouk ležel vedle něj, na druhé straně kožená brašna. Ruce se mu třásly. Položil mobil na postel. Zavřel oči. Hluboký nádech a výdech. Myšlenky se mu rozpadaly pod rukama.

Waylon se snažil rozpomenout, kdy to celé začalo. To ty dopisy! A od té chvíle nabraly události neuvěřitelný spád.

Bylo to teprve včera, kdy byl v katedrále svatého Patrika na Manhattanu. Vzpomněl si na svého přítele. Tohle jsem nechtěl, Riccardo… Stále viděl před sebou tu hrůznou scénu.

Když tehdy přišel za svým přítelem Riccardem Sabolou do katedrály, ještě netušil, jak špatně to skončí.

„Waylone, děje se něco?” Riccardo položil svému příteli ruku na rameno. „Promiň, ale nevypadáš dobře.”

„To je mi ale přivítání.” Waylon se snažil pousmát, ale Riccardův starostný výraz to nerozehnalo. Riccardo zavedl přítele do kanceláře v zadní části katedrály. Waylon miloval tato místa, kam jiní smrtelníci neměli přístup. Dnes ho to ale nezajímalo.

„A ty dopisy máš s sebou?” zeptal se Riccardo poté, co mu Waylon vylíčil skutečnosti.

„Nemám, jsou u mě doma. Snažím se najít nějakou zmínku, nějaké vodítko, cokoli. Ale nemám nic.”

„Waylone, nezlob se na mě, ale ty dopisy tě ničí.” Riccardo se naklonil přes stůl k Waylonovi a položil ruku na jeho. „Vždyť ani nevíš, zda jsou pravé. Kde je Loria sehnala?”

„V jedné aukci na internetu. Bylo to z dědictví François Maspera. Takhle mi to řekla.”

„No vidíš. Nemůžeš si být jistý, že je to pravda.”

„A co mám tedy dělat? Přece to nemůžu jen tak zahodit. Byl by to objev století.”

Riccardo mu stiskl ruku. „Řekněme si to narovinu, oba nejsme nejmladší. Na honbu za pokladem už jsme přece staří.”

„Ale ty dopisy…”

Riccardo zvedl ruku. „Nejdřív zjisti, jestli jsou pravé. Až pak řeš, co s nimi. Pokud ano, tak je předej do muzea.”

„A zásluhy si zapíše nějaký studentík těsně po škole.”

„Snad by ses nezlobil na novou generaci. My už snad máme za sebou své.” Riccardo konečně uviděl záblesk úsměvu i na tváři svého přítele. Ten úsměv byl však rychle pryč.

„Víš, Riccardo,” začal Waylon nejistě, „ještě jedna věc…”

„Dnes jsi samé překvapení. To ta tvoje čerstvá sedmdesátka? Co nás čeká v osmdesáti…” Riccardův úsměv nebyl opětován.

„Někdo mě sleduje.” Waylon se zhluboka nadechl. „Byl na univerzitě. V parku. V obchodě. I před naším domem.”

„Waylone, tohle je ale něco úplně jiného.” Riccardo si promnul své vousy. „Nemůže to být jen shoda náhod? V New Yorku je spousta obličejů, najdeš tady několik podobných.”

„Stejné oblečení, stejná výška, stejná postava? Dost nepravděpodobné i na New York.”

„Okamžitě jdi na policii. Hned teď!”

Waylon otevřel oči. Jak teď litoval, že svého kamaráda neposlechl. Když vyšel tehdy před katedrálu, muž tam nebyl. Doufal, že to byla jen souhra náhod. To ale netušil, co dalšího se stane. Svou chybu si uvědomil o několik hodin později. V letadle seděl onen muž jen tři řady za ním. Waylon byl v pasti. Nechtěl ho konfrontovat. Nemohl ohrozit ostatní cestující a nechtěl ohrozit ani sebe. Po tom, co provedl Riccardovi, byl ten muž schopný čehokoliv.

Waylon si promnul oči. Rozhlédl se po hotelovém pokoji a vstal. Došel k oknu a rozhrnul závěsy. Ostré světlo ho oslnilo. Když si oči přivykly světlu, ukázal se mu obraz, který rozhodně nechtěl vidět.

Příval adrenalinu mu opět rozbušil srdce. Poznával muže opřeného o strom před hotelem. Kraťasy, tričko, sluneční brýle a slamák. Vypadal jako nějaký turista. Zíral přímo na něj. Pomalu potáhl z cigarety. Usmál se. A zvedl ruku na pozdrav. Waylon ztuhl. Muž odhodil cigaretu na zem. Zašlápl ji a otočil se. Odešel za roh.

***

Muž odcházel od hotelu. Zrychlil krok, až se nakonec rozeběhl. Dal se do postranní uličky a nasedl do půjčeného auta. Skrčil se za volantem. Rozhlížel se po okolí. Čekal, jestli se neobjeví objekt jeho sledování.

Uběhlo nejméně pět minut, než se odvážil narovnat. Nikdo ho nesledoval. Z kapsy vyndal telefon a napsal zprávu.

Viděl mě. Jsem v autě podle instrukcí.

Na odpověď nemusel dlouho čekat.

Poslední platba převedena, letenky jsou ve skříňce číslo 433. Arrivederci!

Nastartoval auto. „Prachy dobrý,“ zamumlal, „ale tohle už nikdy.“

Sledovat lidi nebo na ně sbírat špínu — na to byl jako soukromé očko zvyklý. Ale sledovat někoho tak okatě, aby na to přišel i amatér? A rovnou dvakrát?

***

Waylon vyběhl před hotel Casa Nova. Ulice byla prázdná. Chtěl se rozeběhnout za roh, kudy muž odcházel.

„Waylone?” ozval se známý hlas. „Co se děje?”

„Já jen…” Waylon nenacházel slova. „Vlastně… asi nic, Angelo.”

„Je ti dobře, Waylone?” zeptal se Ital a došel k němu.

Waylon se snažil popadnout dech. „Stejně sis jen myslel, že ti utíkám bez placení, přiznej se.”

Angelo se začal smát a chytil Waylona kolem ramen. „Znáš mě až moc dobře…”

‎

KAPITOLA III

„Můžu si k tobě přisednout?” zeptal se muž přicházející k lavičce.

„Stejně by sis sedl, i kdybych ti to nedovolil…” Mick zaklapl knihu.

„Tady se někdo špatně vyspal, co?“ Muž dosedl a začal rozbalovat svůj sendvič. „To já jo. Ale dopoledne jsem nestihl ani svačinu. Takže konečně pauza!”

„To já nestíhal ani snídani. Tak kdo je na tom hůř, Briane?”

„Jenže ty nestíháš snídani nikdy. Stejně jako chození včas.” Brian se zakousl do svého sendviče.

„Ty máš taky pěkně jedovatou náladu…” Mick už sahal po knize, ale Brian začal něco lovit v náprsní kapse.

„Viděl jsem to na stole. Tohle je sice hezká šifra, ale tvoje heslo k telefonu to není.”

„Tys to zkoušel?” podivil se Mick.

„Ne, ale to tvoje geniální heslo znám.” Brian protočil panenkami.

„To není jen heslo. Je to rok kanonizace svatého Dominika papežem Řehořem devátým,” mrkl na něj Mick s úsměvem, ale Brianův otrávený výraz zůstával.

„Heslo 1234 nijak hezky neobhájíš, sorry.” Brian si opět ukousl velké sousto. „Ale tohle je jiná liga. To už je oproti tomu hotový Fort Knox.”

„Tys na to přišel?” Mick doufal, že na šifru přijde sám.

„Musíš na mě zkusit něco těžšího než Caesara.” Brian měl plnou pusu.

„A co ta šifra tedy říká?” Mick se naklonil.

„Vlastně…” Brian polkl, „…nic.”

Mick padl na opěradlo lavičky. „Jak to myslíš — nic?”

„Nic. Nada. Niente. Nothing.” Brian rozhodil rukama, až mu plátek rajčete vypadl na chodník. „Bude to šifra v šifře.” Konečně podal Mickovi papírek, který svíral v ruce. Mick poznával svůj rukopis. Pod ním ale Brian připsal další dvě řádky.

TO QOB VG 7

+7 AV XVI CN

-7 MH JHU OZ

„Takže Caesarova šifra, posun písmen, jo?”

„No, jasně. Posun o sedm. To je zjevné.”

„Jasně, sedmička na konci. Ale jakým směrem?” Mick se díval na ty dva připsané řádky. Ani jeden mu nedával smysl.

„Spíš o sedm vpřed.”

Mick se zadíval na prostřední řádku. Měl pocit, jako by se nad ním rozsvítila žárovička.

„Jasně, těch římských šestnáct.”

Brian vytřeštil oči na Micka. „Tys to nevěděl? Je to snad tvoje šifra… nebo ne?”

Mick vložil papírek do knihy a předklonil se, opřel si lokty o kolena.

„Poslal mi to Waylon. Ale netuším proč.”

Brian přestal žvýkat. „Počkej, Waylon Moseley? To je ten profesor, co ti sehnal práci tady v muzeu, ne?”

„Ano. Včera prý zmizel a dnes ráno mi poslal tuhle zprávu. Nezvedá telefony a ani Loria neví, kde je.”

„Profesoři bývají podivíni, ale to jsi nikdy o Waylonovi netvrdil.”

„Vůbec to na něj nesedí. Něco se děje. Ale bude se toho dít ještě mnohem víc, když se nevrátím do muzea. Mám tam spoustu práce, co musím před víkendem stihnout.” Mick vzal knihu a postavil se.

„Takže řešení záhad je dnes konec?” Brianův hlas posmutněl.

„Jedinou záhadou je program na víkend, máš něco?”

„Zítra je zápas. Baseball… takže pivko, pizza, ve tři u mě?”

„To je s těma pálkama?”

„Trefa do černého. Nejsi ty sportovní znalec?”

„Tak potom záhada vyřešena. Další nudný víkend sám doma.” Mick se vydal parkem směrem k muzeu. Netušil, jak moc se plete.

‎

KAPITOLA IV

Horké italské odpoledne bylo v plném proudu, když Waylon nastupoval do taxíku.

„Dove?” nadhodil mladý taxikář.

„Correrovo muzeum, prosím.”

„Až tam vás vzít nemůžu. Za mostem půjdete na vaporetto,” mrkl na něj Ital a rozjel se po Via Fratelli Bandiera.

Waylon si opřel hlavu a zavřel oči. Jedna událost střídala druhou a stále mu přišlo, že mu něco uniká. Věděl, že se po něm shání jeho manželka, asistentka i Mick. Nechtěl do toho ale zatahovat nikoho dalšího. Zpráva Mickovi měla být jen pojistka. Mickovi mohl věřit, nemohl mu ale napsat vše ani zavolat. Neměl jistotu, jestli ho neodposlouchávají. Muž, který ho sledoval, byl sice z dohledu, ale kdo ví na jak dlouho. To už tady jednou bylo… Tehdy Waylon netušil, proč ten muž zmizel.

Když dojel včera domů, byl klidnější. S Riccardem měl plán, že půjde na policii. Zároveň chtěl zburcovat své kontakty a ověřit pravost dopisů. Ale muž zmizel a Waylon se potřeboval uklidnit.

Loria na Waylonovi poznala, že je uvolněnější. Navrhla, že by mohli společně povečeřet. Waylon chtěl Lorii vynahradit poslední dny. Chtěli si pustit film a užít si pohodový večer.

Před devátou měla Loria uvařeno a šla nahoru pro Waylona. Znovu si pročítal ty dopisy. Tentokrát nad nimi však nebyl shrbený.

„Můžu podávat večeři?” vstoupila Loria do pokoje a vytrhla ho ze čtení.

„Hned jsem dole.” Waylon se na ni usmál. Čtecí brýle měl sesunuté na špičce nosu.

Loria se vydala zpátky dolů do kuchyně. Uslyšela vyzvánění Waylonova telefonu. Waylon hovor ihned přijal. Loria tušila, že má ještě dost času.

Po chvíli uslyšela, jak Waylon rychle sbíhá ze schodů. Kuchyni minul a zamířil rovnou do předsíně. Zaslechla cinkání klíčů a šustění kabátu.

„Ty někam jdeš?” Postavila se do dveří a snažila se nasadit přísný výraz. Když však Waylon zvedl hlavu, uviděla opět ten známý vyděšený pohled. Strach v jeho očích ji úplně odzbrojil. Přešly jí všechny otázky. Tiše sledovala, jak Waylon odjíždí.

Waylon se řítil po Morningside Drive, jak nejrychleji mu to provoz dovoloval. V hlavě si pořád přehrával hovor s Riccardem, který byl před chvílí ukončen. Ale neukončil ho ani jeden z nich.

„Ano, Riccardo, slyším.”

„Waylone, je tady,” zašeptal Riccardo do telefonu. I šepot se v prázdné katedrále rozléhal.

„Kdo?” Waylon nechápal, o čem Riccardo mluví.

„Ten muž, o kterém jsi mluvil…”

Waylon zapomněl dýchat. Začínal věřit, že si toho muže vsugeroval. „Jen jsem ti popsal nějakého muže. A někdo podobný přišel do katedrály jako návštěvník,” snažil se Riccarda i sebe uklidnit.

„O to právě jde. Nebyl v katedrále. Stál před katedrálou… dole pod schody. Stál a čekal. Prohlížel si mě. Když jsme zavírali, rozešel se po schodech nahoru a upřeně na mě zíral. Dveře katedrály se pak zavřely. Asi tam pořád je. Waylone, byl jsi na té policii? Co ti…” Riccardo utichl. Pak špitl do telefonu. „Někdo tady je.”

„Riccardo, co se děje?” Nikdo mu ale neodpověděl. „Riccardo, jsi tam? Haló? Já tě neslyším?” Waylon slyšel jen šum a zvuk kroků rozléhajících se prázdným prostorem.

„Waylone?” ozval se konečně Riccardo.

„Ano, co se děje?”

„Správce…” Riccardo šeptal. „On je…” Zarazil se. „Je tu ještě někdo!”

„Kdo? A co je se správcem?” Ale odpovědi se nedočkal. Ozvala se rána. Hovor byl přerušen. Volal zpět. Nepodařilo se hovor spojit.

Waylon odbočil na Pátou Avenue a doufal, že v katedrále najde Riccarda, živého a zdravého.

Projel kolem hlavního vchodu a zabočil do Padesáté ulice, kde zaparkoval. Doběhl k jižnímu vchodu. Byl zamčený. U vchodu na rušné Páté Avenue nic zvláštního neviděl. Vydal se obcházet katedrálu zadem.

Za rohem na Madison Avenue byl další vchod a na druhém konci ještě jeden. Oba zamčené. Minul další dveře. Neosvětlené a zamčené. Doběhl až k velkým dveřím severního bočního vchodu. Nápis hlásal:

PROSÍME POUŽIJTE VCHOD Z PÁTÉ AVENUE.

I tyto dveře vypadaly beznadějně zavřené. Waylon se přibližoval. Uviděl mezi nimi úzkou škvíru. Vyběhl schody a zamířil přímo ke dveřím. Podíval se dolů. Dech se mu málem zastavil. Ve škvíře mezi dveřmi ležely tři nafialovělé prsty. Na jednom z nich se leskl velký zlatý prsten s červeným rubínem. Zabral za dveře. Pomalu se otevřely. Dvě nehybná těla. Jedno z nich patřilo jeho příteli.

Waylon ztuhl. Přeskočil správcovo tělo a zamířil k Riccardovi. Jeho hlava ležela v kaluži krve. Waylon vedle Riccarda jen klečel. Věděl, že je pozdě. A v tu chvíli si uvědomil něco mnohem horšího – Riccardo byl zabit kvůli němu.

Waylon se vrátil zpátky do auta. Nebylo pochyb, že jde o ty dopisy. Někdo nechce odhalit tajemství dopisů. Proč jsem ale pořád naživu já?

Napadl ho jediný rozumný plán. Dojel domů pro pas. Vzal dopisy a ještě tu noc odletěl. Myslel si, že daleko od New Yorku bude v bezpečí. Mýlil se.

***

Správce katedrály svatého Patrika se probudil na lůžku v nemocnici Mount Sinai West. Pokusil se pohnout hlavou, ale ostrá bolest v týlu mu připomínala omračující ránu.

Když se probral v katedrále, leželo vedle něj mrtvé tělo biskupa Saboly. Kolem biskupovy hlavy byla kaluž zaschlé krve. Ranní paprsky prosvítaly otevřenými dveřmi katedrály. Popadl klíče ležící na podlaze. Vyběhl ze dveří a zamkl je. Vydal se do své kanceláře. Našel svůj telefon a zavolal policii. Stihl ještě policistům předat klíče. Pak se sesunul.

Po pravici zahlédl pohyb. Snažil se otočit hlavu, ale nešlo mu to. Před ním najednou stanul muž v policejní uniformě.

„Dobrý den, pane Navarro. Nemáte hýbat hlavou ani se pokoušet vstát.” Policista se postavil do pozoru. „Jsem strážník Avery. Mám na vás dohlédnout, než si budeme jisti, kdo vás napadl.”

„Kam… Kame…” Navarro se nedokázal rozmluvit. Strážník rychle přiskočil a podal mu láhev s brčkem stojící na stolku u lůžka.

„Kamery,” vykoktal ze sebe Navarra.

„Kamerami je protkaný celý New York, ale zrovna ve chvíli napadení měly odstávku. Tohle je nestandardní situace, proto vás tu musím hlídat. Nestává se, že by vypadla jedna kamera. Ale hned několik najednou, zrovna v tak důležitou chvíli. To je zvláštní i na New York.”

Avery hrábl do kapsy a vytáhl z ní přeloženou fotku. „Pak se kamery znovu spustily a zachytily tohoto muže. Obešel celou katedrálu zadem a vstoupil do bočního vchodu. Strávil tam necelou minutu… Vyšel ven a odjel neznámo kam. Předpokládám, že asi taky nevíte, kdo to je.”

Navarro si chvíli prohlížel fotografii. „Toho muže znám.”

„Vy toho člověka znáte?” Strážník vytřeštil oči.

„Mluvil jsem s ním několikrát. Je to velmi blízký přítel biskupa Saboly. Mám na něj i kontakt ve své kanceláři. Jmenuje se Waylon Moseley.”

‎

KAPITOLA V

Morganovo muzeum dnes zavíralo až v osm hodin, ale Mickova směna už končila. Dorazil do šatny tři minuty před pátou a uvítal ho známý zvuk. Mick přiběhl k telefonu a zvedl jej.

„Micku… konečně,“ Loria vydechla úlevou.

„Nějaké zprávy od Waylona?”

„Nemám zprávy od Waylona. Ale o něm.” Klepal se jí hlas. „Byla tu policie a… Waylon se asi do něčeho zapletl.” Hlas se jí zlomil.

„Lori, počkej. Co ti policie řekla?”

„Mluvili o Riccardovi.”

„Riccardo? Ten z katedrály?”

Loria začala vzlykat ještě víc. „Je mrtvý,” odmlčela se. Pak přidala ta nejnepravděpodobnější slova, jaká Mick mohl čekat. „Podezřívají z toho Waylona.”

„To ne! Waylon by nikoho nezabil,” odpověděl Mick razantně.

„Prý Riccarda zabil a pak… odjel pryč…”

Mick mlčel. Snažil se tu informaci vstřebat, ale nedávalo mu to žádný smysl. „A mluvila jsi s ním?”

„Ne… pořád má vypnutý telefon. Policie prověřuje jeho zmizelý pas.”

„Na škole nic neví? Tam byl Waylon nejvíc.”

„Rebecca říkala, že za ní byla policie. Waylon ale dnes nepřišel na univerzitu.”

Mick zavrtěl hlavou. „Tohle by neudělal jen tak. Něco se stalo.”

„Co ta zpráva? Přišel si na něco?”

„Nic. Brian říká, že je to šifra v šifře.”

„Jak to myslíš?”

Mick nahmatal papírek, který měl v kapse a podíval se na směsicí znaků.

TO QOB VG 7

+7 AV XVI CN

-7 MH JHU OZ

„Z té původní změti písmen nic kloudného nevzešlo. XVI dává smysl – římská šestnáctka. Ale AV ani CN nic.”

„Proč by teď psal šifry?“

„Možná jinak nemůže.” Mick se snažil domyslet svoji teorii. „Musí to být něco, co pochopí jen někdo, kdo ho zná.”

„Možná by pomohla Rebecca. Pracovala s Waylonem dennodenně a prochází teď jeho kancelář. Máš dnes volný večer?”

Mick doufal, že si konečně půjde domů odpočinout. Ale měl strach o svého mentora. Svěsil hlavu. „Zkusím za Rebeccou zajet.”

„Moc děkuji, Micku. Já se pokusím projít jeho věci doma.”

Mick schoval mobil do kapsy. Každá nová informace všechno jen zhoršovala. Vzal si své věci a vydal se na metro. Potřeboval, aby ten den skončil. Netušil, že rozluštění Waylonovy šifry bude jen první krok.