Žít nebo přát si smrt,

nejtěžší otázka,

když trápí nás nějaký životní vrt.

Zůstat živ,

znamená cítit se,

jako když si člověk dá pár piv,

nebo úplný opak pocitu,

když poprvé vidí nějaký div,

prostě když neví,

jak všechno by stih,

když všechny myšlenky,

točí se jen kolem slova bych.

Je prostě hrdinské zůstat živ,

a nenechat se zlákat krásou smrti a

nerušeného spánku,

co živý jen těžko bych stih.

Jak ale můžeme vědět,

co přinese nám smrt,

jestli i přes to,

nebude konec horší,

než život který nás strh.

To je nejspíš ten důvod,

proč zůstávám živ,

bojím se toho,

že nevím o tom zhola nic.

Je to opravdu ten důvod,

proč jsem pořád zde,

že i aroganci lidí beru v pohodě,

anebo ze zhrzené lásky,

jsem se smutkem v dohodě.

Je zkrátka snesitelnější čelit

známému,

než přejít k boji s něčím,

o čem nevím nic,

mimo jména příběhu,

baleného v saténu.

Je to nejspíš zbabělost,

neukončit to co nás láme,

je ale lidské,

bát se toho co neznáme,

tím pádem neuskutečnit plány

zrádné,

i přes to,

že pro ně máme důvody pádné.