Je jedno co udělám,

když stejně nikdy nebudu dost,

Když chováš se,

jako pro tebe bych byla nezvaný host,

Tak proč prostě nepřekročila bych most,

co dělí život od lidí,

na které je vylívaná zlost,

Kterým je špatně,

jen kouknou se na sebe,

ve snaze najít jakýkoli důvod,

proč si neříct prostě stop,

proč neskončit,

když stejně není nic,

co správně bych zřejmě udělat moh,

ani prý nevyužiju žádných svých zděděných vloh,

které dostala jsem,

bez jediného přikázání pros,

Nemám tím pádem právo se trápit

když jsou lidi,

co nedostali příležitostí stoh,

spíš jako by bylo pro ně,

už od narození vyhrazené místo,

v ústavu zvaném loch,

Oproti nim teda žiju život,

bez kapky nutné ukápnout pot,

a nenáleží mi se tak trápit,

když přímo pro mě,

je bez jediné sebeoběti,

ve společnosti automaticky vybudovaný,

vysoký post.