Večer se rozsvítil na displeji.

Jedna modrá. Druhá šedá.

Mezi nimi se přelévaly dny, kdy se člověk bojí vlastního rána. Kdy se probouzí unavenější, než večer usínal, a srdce si plete ticho s nebezpečím.

Neposílaly si návody na štěstí. Ani velká moudra.

Jen drobky.

„Dnes je to o kousek lepší.”

„Vydrž.“

„Zkus tohle.“

„Myslím na tebe.“

Každá nesla jinou tíhu. Jedna se učila znovu věřit vlastnímu tělu, druhá vlastní hlavě. Obě už věděly, že existují dny, kdy největším vítězstvím není doběhnout maraton, ale vstát z postele a otevřít okno.

Zprávy se ukládaly jedna pod druhou jako kameny přes rozvodněnou řeku.

Nezastavily bolest.

Jen přes ni postavily lávku.

A někdy právě to stačí.

Ne aby člověk došel až na druhý břeh.

Stačí, že na něm nezůstane stát sám.

Říká se, že přátelství poznáš v těžkých časech.

Není to pravda.

Přátelství poznáš podle toho, že ani v těch nejtěžších časech nemusíš být statečná.

Stačí napsat:

„Ahoj.“

A na druhé straně už někdo staví most.