To bylo dávno, velmi dávno, když byl vodník ještě mladý a teprve poznával vzdálené kraje kolem své řeky. Labe, Bílá řeka, Albios, jak se mu říkalo starou řečí, začínalo vysoko v horách, rozlévalo se širokými nížinami a zaplavovalo nesčetné lužní lesy a louky, mohutnělo a klikatilo se světadílem, dokud konečně nedosáhlo studeného moře. Jedině k němu se vodník raději moc nepřibližoval. Ze slané vody se mu dělalo na nic.

Ale jinak nebylo dne, kdy by se neučil. Někdy o řece a jejích obyvatelích, jindy o lidech na březích. S těmi to bylo pohříchu těžší než s vydrami a rybami.

Jako ten den. K vodě se přihnalo celé stádo ovcí. Huňaté a ubečené, vířily kopyty vodu a bahno. Vodník je sledoval ze skrytu rákosí a mračil se. Vždycky ho rozčilovalo, když si jeho vodu přivlastňovali tvorové, kteří sem nepatřili. Což o ovce, ty v tom byly nevinně. Jejich ovčák ale ne. Vodník by ho nejraději stáhnul pod hladinu, jen kdyby ten mizera vkročil do vody… Ale kdepak. Vousatý starý muž zabalený ve vlněném plášti seděl pod olší na břehu, pozoroval svoje stádo a usmíval se do odpoledního slunce, jako by se nic nedělo.

A potom ten mizera vytáhl flétnu.

Vodník se chtivě naklonil kupředu. Tohle nebyla dětská píšťalka z vrby, ale skutečný kostěný nástroj, se kterým si někdo dal důkladnou práci. Nad vodou se rozlehla veselá melodie.

Duch řeky si už dávno zamiloval hudbu. Roky mu už nestačily jednoduchoučké melodie. Jenže vytvořit dobrou flétnu, to není jen tak. Jeho dosavadní pokusy kvílely a skřípaly, ty nejlepší pískaly - ale žádný nezpíval tak jako ovčákova píšťala. Dal by duši za to ji mít. Když ne zrovna svoji, tedy aspoň cizí. Vodníci mají vždycky nějaké duše nazbyt.

“Tvoje ovce víří vodu!”

Ovčák vzhlédl, aby se podíval, kdo to na něj volá. A ke svému překvapení uviděl mezi rákosem stát říčního ducha. Nikdo jiný to nemohl být, zelená kůže a vlasy ho neomylně prozrazovaly.

Starý muž se úlekem málem zakousl do vlastní píšťaly.

“Ráčí odpustit, nevěděl jsem, že ti to bude vadit,” vyškrabal se ovčák na nohy. S duchy nebyl žádný špás. Znal staré příběhy. Stačilo rozzlobit si jediného z nich a obyčejnému člověku se život rozsypal jako suchý písek.

“Byla čirá a teď nedohlédneš dna,” pokračoval duch zachmuřeně a tvářil se sveřepě. “Jak mi tu škodu nahradíš, ovčáku?”

“Inu, vzácný pane,” odpovídal zaskočeně ovčák, “jakápak škoda? Bahno polehne, voda se pročistí…”

“Pročistí snad!” vyštěkl vodník příkře, “ale teď je kalná!”

Něco na tom sporu ovčákovi nehrálo. Pásl tu už roky a nikdy vodníka nepotkal, natož aby měl s řekou nějaké mrzení. A najednou tolik zloby pro trochu zvířeného bláta? Starý muž se na vodníka pořádně podíval. Kdo ví, kolik století mu bylo - ale pořád měl mladé oči. Víc než to. Navzdory ostrému tónu pozoroval starého ovčáka jako jehně, když poprvé čelí stádu.

Se strachem a chtivostí.

Ovčák se pousmál: “Jak bych ti to mohl vynahradit?”

Vodník nespouštěl oči z flétny: “Za trest mi tu necháš tu píšťalu.”

“Moji píšťalu? K čemu ti bude dobrá?” podivil se překvapený ovčák.

“O to ty se nestarej!” odsekl vodník, který se lekl, že jeho slabounká lest selže.

Starý muž ten úlek zaslechl. Zamyšleně přejel prsty po flétně.

“Chceš-li flétnu, dám ti ji,” přikývl rozvážně, “ale voda kost ohladí, zvuk se vytratí. A hudba, co dřív konejšila proud, se poztrácí. Můžu ti dát flétnu - anebo tě naučím ji vyrobit. Chtěl bys, duchu?”

Trefil se. Vodníkovi se rozzářily oči.

“Vezmu tě do učení, vzácný pane,” usmál se ovčák.

Vodní duch byl učenlivý žák. Následoval ovčáka do prosté chalupy v stráni, odhodlaný ukrást pro sebe tajemství čistého zvuku i za tu cenu, že se vzdálil z bezpečí své domovské vody. Ale starý muž dodržel slovo. Nanosil na stůl z hrubě otesaného dřeva kůstky i šikovné špalíky, nože a nožíky i dlátka a trpělivě ukazoval a vysvětloval co a jak. Vodník se lopotil s jednotlivými úkoly a ovčák byl laskavý učitel. A přesto se duchovi nedařilo. V ovčákově flétně byla hudba lapená jako pták v klícce. Žádný z vodníkových pokusů tohle nedokázal.

Nakonec vztekle mrštil dalším nepodarkem do kouta.

“Učíš mě špatně! Nejde to!”

“Učím tě, co sám umím,” odpověděl ovčák a zamyslel se. “Moc pospícháš, duchu. Nejraději by sis už odnesl dobrou flétnu - ale to chce pokoru.”

“Pokoru?” zvedl vodník obočí, “co to je?”

“Tak v tom je ta chyba, ty nevíš, co je pokora…” pokývl ovčák hlavou,”Tak podívej. Pokora je, když vyjdeš se stádem na pastvu a vydržíš s ním celé dny. Jdeš tam, kam ovce potřebují, tak rychle, jak jdou ony. Chráníš je, strážíš, nikdy je neopustíš a nakonec je bezpečně všechny přiženeš zpátky.”

“Na tom přece nic není,” nakrčil duch pohrdavě svůj dlouhý nos, “ovce jsou hloupé, jdou, kam jim ukážeš.”

Ovčák vzal svoji hůl a podal ji vodníkovi: “Dokaž mi to. Přiveď mi dobře napasené stádo do úplňku nazpátek, ať ani jedna nechybí. Pak si povíme, zda rozumíš pokoře.”

Vodník váhavě hůl přijal.

Dny se rozeběhly jako poplašené ovce. Vodník rychle pochopil, že na zvířata, která mu starý muž svěřil, čeká tisíc a jedno nebezpečí. Chránil je se stejnou urputností, s jakou se jindy věnoval svým proudům, ale každý den představoval nové a nové výzvy. Řeka většinou neměla tendenci vrhat se do smrtelného nebezpečí kvůli chutné pampelišce. O ovcích se bohužel totéž říct nedalo.

Konečně dvacátého dne byl s rozumem dočista v koncích. Blížila se bouře. Cítil ji ve vzduchu a věděl, že bude velká a že se stádo nemá kam skrýt. Potřeboval by pro ně místo, kde je nebude bičovat déšť a kde je nevyděsí hrom. Jenže kde takové vzít?

“Říkala jsem si, že je řeka nějaká prázdná,” ozval se za ním povědomý hlas, když už si zoufal. Došel se stádem až k velké tůni, ani si to neuvědomil. Teď mu zatrnulo, jaký to mělo smysl? Tohle byla promáčená pustina, tady žádný přístřešek ani převis pro ovce nenajde.

“Vyměnils vodu za dobytek?” zajímala se rusalka, která tu žila. Říkali jí Vesper, Večernice. Byla starší než on a vodník ji choval v úctě hraničící s posvátnou hrůzou.

“Nevyměnil,” zavrtěl hlavou, “ale mám je ještě několik dnů na starosti. To je na delší povídání, ale na to nemám čas. Blíží se bouřka, nemám je kam schovat, proto si tu teď s tím lámu hlavu.”

Vesper se zasmála: “Řešíš hádanku a řešení máš před nosem. Tak jsi ovčák anebo vodník?”

Nechápavě se na ni zadíval a pak, jako osvícení, mu to došlo.

Dobrý ovčák kontroluje svoje stádo. Dobrý vodník svoje vody.

Zarazil ovčáckou hůl do země. Teď by mu nebyla k ničemu, potřeboval docela jinou. Tak odlomil dlouhou větev z lísky, která se na konci větvila v tři pruty. Ty ořezal, každý na délku jednoho lokte. Tak. To postačí na prohrábnutí proudů v povětří i ve vodě.

“O co se to snažíš?” zajímala se rusalka.

“O vyřešení hádanky, jak jsi řekla,” zasmál se vodník a zkusmo zamával novou holí  kolem sebe. Vzduch tiše zasyčel. Obloha ale jen ještě víc potemněla a Vesper k ní pochybovačně zvedla zrak:

“Přivolat déšť blíž bys měl umět i bez toho směšného klacku.”

Vodník se zamračil, protože měla pravdu, a znepokojeně se ohlédl po ovcích. Zatím se držely pohromadě, ale tiché hřmění, které k nim už doléhalo, mezi nimi působilo neklid. Ještě aby se tak rozeběhly pryč, pomyslel si s hrůzou. V uplynulých dnech už splašené stádo musel pronásledovat. Nechtěl si to zopakovat a v bouřce už vůbec ne.

“Nepotřebuju přivolávat déšť,” zavrtěl hlavou, “potřebuju pro ně ovčín. A od tebe, prosím tě, Vesper, tvůj závoj.”

Rusalka překvapeně zvedla ruku k tenounkému plátýnku, které jí krylo stříbrné vlasy.

“Proč tolik starostí o pár ovcí?”

“Musím je přivést v pořádku domů,” odpověděl vodník naléhavě, “slíbil jsem to.”

“Ale proč bys něco takového měl slibovat?” rozhodila Vesper rukama, “ty, pán Labe?”

Zaváhal. Protože to byl obchod, chtělo se mu říct. Ale to už nebyla úplně pravda. Dvacet dnů těm zvířatům sloužil dnem i nocí. Neuměl to a ony na něj nebyly zvyklé, celou dobu ho u té příšerné otročiny držela jen touha po vlastní flétně. Jenže… Teď na něj spoléhaly. Když se zjančí strachy, kdo ví, kam ve svém bezhlavém úprku můžou spadnout nebo kde se ztratí? Nemohl je zklamat - ani ovčáka ne.

“Něco… za to získám,” řekl váhavě, “pro sebe i řeku.”

Vesper zúžila oči, nevěřila mu, ale přesto mu závoj podala. Víc proto, že byla zvědavá, co má v plánu, než že by jí sešlo na ovcích.

Vodník přivázal plátno mezi tři pruty na konci hole. Vznikl jakýsi nedbalý vějíř. Znovu jím mávl a voda v tůni se rozestoupila a odhalila kamenité dno. Nahnat tam ovce trvalo jen chvíli.

Kdesi vysoko nad jejich hlavami zuřila bouře a bičovala kraj ledovými provazci deště. I tady, pod hladinou, bylo tlumeně slyšet burácení hromu. Vodní střecha podivuhodného ovčína, který vodník udržoval pro své ovce suchý svou novou holí, se co chvíli rozzářila bleskem.

Stádo ale zůstávalo klidné. Tady, na dně hluboké tůně,v jejich velké chráněné bublině, bylo bezvětří a bezpečí. Vodník seděl na velkém kameni, držel v ruce svou hůl a hlídal, aby se vodní spousta držela v neviditelných stěnách. Zvířata se choulila jedno k druhému, ale dýchala klidně a jindy chladnou hlubinu plnilo teplo jejich těl.

Vesper sem s ním nešla. Řekla, že jí je lépe v bouři nahoře.

Nepřišel ani o jediný kus.

Ovčákovi stádo odevzdal v pořádku a jeho starou hůl také. Svou vlastní si nesl s sebou.

Starý muž jen kývl hlavou: “Dobrá. Tak pojď. Dokončíš svou práci.”

Trvalo to dlouho. Mořil se s tou prací celé dny, až ho bolely prsty. Dělal pořád chyby - ale žádný pokus teď neskončil odhozený v koutě.

Konečně sedmého dne přišel k ovčákovi a zahrál mu na úplně novou flétnu. Pastvinou se nesl jasný, čistý tón a nápěv jako vlnící se tráva na stráni.

Ovčák se usmíval, když poslouchal vodníkovu melodii. Pak si od něj flétnu vzal a obdivoval se té práci a drobným rytinám ovcí, bouře a vodního proudu na jejím povrchu.

“Teď už máš, co jsi potřeboval, yowankos.”

Staré slovo lidí, kteří kdysi pojmenovali jeho řeku, neznamenalo nic víc, než mladík. Ale vodníka zahřál způsob, jak to ovčák vyslovil. Jako… jméno. Jako slovo, které by patřilo jen jemu. Nikdy předtím takové neměl. Líbil se mu ten zvuk.

Schoval ho do kapsy spolu s flétnou a vzal do ruky svou novou hůl.

“Děkuju ti,” uklonil se starému muži, kterého tím zaskočil a dojal. Ovčákům se nikdo neklaní.

“Počkej přece,” zastavil ho, než vodník stihl odejít. “Na. Však já vím, že i ty držíš dlouhé hlídky, vodní duchu. Jen jinde a jinak než já. Přijde ti vhod.”

S těmi slovy si odepjal z ramen svůj starý vlněný plášť a přehodil ho vodníkovi přes záda. Chatrný dar a přece jedno z nejcennějších vlastnictví, které měl.

A tak vodník odcházel s pláštěm, kouzelnou holí, s flétnou, kterou vyrobil vlastníma rukama, a jedním velmi zvláštním slovem. Pro teď to byl skvělý obchod pro trochu zkalené vody.

O pár dní později se starý ovčák probudil a na stole ležela říční škeble. V ní jako fazole v lusku vysázeno sedm velkých říčních perel. Stačilo to na mnohem víc než jen na nový plášť.

Od těch dob už přešlo mnohokrát tisíc let.  Proměnila se krajina, řeka, lidé i jejich jazyk.

Plášť i flétnu dávno vzala voda a čas, i hůl byla dávno zapomenuta jako dětská hračka - vodník se naučil konat větší zázraky lusknutím prstů. Jen ozvěna slova, které mu kdysi dal starý ovčák, dodnes nevybledla. Johannes z Labe ji pořád ještě nosí po kapsách svého kabátu.