Tarantella
Dali si srdce věčného léta. Bez ptaní. Plátno celé roky polévali vodou, aby barvy nevybledly. Nad dvorem se skláněla stará hrušeň. Její větve nesly nebe a stín hladil popraskanou zem.
Ze záhonu zbyla jen ozobaná srdéčka jahod. V koutě se v pavučinách houpala máselnice.
Stará žena přestala počítat dny. Váza na stole pamatovala jeho narození i její. Otevírala zásuvky, hledala náprstek, a s ním i všechno, co se z domu poztrácelo.
Za brankou někdo zavolal.
V klíčových dírkách už nebylo světlo. Z kostela doplulo klekání. Na posteli ležely ruce vonící popelem a dohasínající něhou.
K otevření poslední brány scházelo pět modliteb, pět kuliček růžence a jediná slza.
Kdesi daleko ještě doznívala tvoje tarantela.
Ani neviem, či mám napísať smutný obrázok z konca života, lebo...kto z nás má/ bude mať to šťastie prežiť dlhý, sťastný vzťah, až kým nás smrť nerozdelí? |
Dekuju všem za reakce a cteni.❤️ Diky, Bene😂 Pražský výběr jsem poslouchala ( poslouchám). Toz třeba na smrtelnéj posteli v posledním okamžiku este neco od nich zaslechnu..kdo ví.. |
Znovu čtu parádní "momentku", je to silný výjev, který však každý z nás někdy zažil. Kde pulsoval život, je ticho a jen z dálky zní tarantella. /v posledním slově/... Slza... |
Myslim že o tom zpívá i Pražský Výběr jak někoho kousla tarantule... Ale třeba: „Hrome, ten chlapík tancuje šíleně, Kousla ho snad Tarantule, nebo co.“ |
Komentáře