Při sledování fantasy filmů jako Jáson a Argonauti (1963) či Souboj Titánů (1981) jsem ve svém bezstarostném věku propadal každé jednotlivé minutě na televizní obrazovce. Řecká mytologie v sobě měla cosi nebezpečného a současně neodolatelného. Prožíval jsem příběhy opravdových hrdinů a pociťoval nefalšovaný strach při jejich konfrontaci s rozličnými monstry, která technikou stop-motion přiváděl k životu Ray Harryhausen. Podobný závan opravdového dobrodružství a epiky nyní přináší i Christopher Nolan, když skrze zřítelnici prastaré básně uvádí do pohybu příběhy, jejichž kontury tvarovala ústní tradice protínající celé generace. Panteon božstva se svými vrtochy, udatní bojovníci dávající ve jménu věrnosti všanc své životy i bestiář hrůzu nahánějících bytostí, která Nolan jedinečným způsobem vytrhává z osidel minulosti. Jakmile pod rouškou tmy propukne jeden z nejslavnějších vojenských manévrů, při němž plošná čistka za zdmi města setře rozdíl mezi hrdinstvím a genocidou, začneme vnímat hlubokou pokoru, s jakou Nolan k látce přistupuje. A když nás během návštěvy temné jeskyně masožravého kyklopa Polyféma sevře strach, některé možná napadne, že právě sledují filmovou událost roku. I přes epické měřítko však Odyssea (2026) zůstává intimní záležitostí, kde výsadní postavení zaujímají malé lidské osudy.

Pokud do ruky dostanete čtvrt miliardy dolarů na film, pak bez nadsázky patříte mezi úzkou skupinku elitních filmařů pracujících v zatím ještě stále prosperující manufaktuře na výrobu snů. Christopher Nolan se touto vzácnou výsadou může pyšnit dlouhodobě, ačkoliv jeho poslední filmová díla nepatří zrovna mezi snadno stravitelné divácké pokrmy. Ostatně, vytrvalá snaha natáčet na prémiový filmový formát, vyhýbat se opulentním CGI kejklím a odvaha (možná až drzost), se kterou je režisér schopen přetavit původní materiál k obrazu svému, nejsou zrovna sadou dovedností, jaké bychom hledali u komerčních filmařů. Přesně takový přístup však činí z britského režiséra výrazného, snadno rozpoznatelného solitéra. To je také důvod, proč máme pocit, že při projekci spektáklu Temný rytíř (2008) hledíme spíše na civilně pojatý thriller, nežli na komiksové představení z cirkusu. Nolan ze svého stylu, vysoustruženém roky tvrdé práce, nehodlá ustoupit ani nyní, když před nás staví téměř tříhodinovou interpretaci děl Ilias a Odyssea, dvou nejstarších dochovaných eposů evropské literatury, jejichž autorství bývá tradičně připisováno starořeckému básníku Homérovi. Materiál, ze kterého v dílčích dávkách čerpá evropská kinematografie a Hollywood již od 20. let minulého století formou peplum filmů (žánr historických, mytologických a biblických velkofilmů, taktéž označován jako sword-and-sandal neboli meč a sandály – pozn.) se po letech útlumu opět dostává do záře reflektorů.

Řekněme si hned na úvod, že Odyssea vyloženě nekráčí ve šlépějích Stanleyho Kubricka či Maria Camerina, kteří své dobrodružné fresky opírali o trpělivost manželek, čekajících na své po slávě a bohatství bažící muže. Christopher Nolan vměstnává skrumáž notoricky známých příběhů do roztříštěné mozaiky uvězněné v různých časových pásmech. S pomocí postmoderních postupů si pohrává se strukturou příběhu, kde lineární způsob vyprávění střídá nelineární. To vše ve snaze zachytit prchavý okamžik grandiózních i zdánlivě nepodstatných událostí. Ve snaze říci, že hrdinství je ve skutečnosti stejně těžké břemeno, jako neodpustitelné viny, jejichž váhu si sebou neseme po zbytek života. Je zjevné, že Odyssea svým hutným obsahem, aktualizovaným pro současného diváka, nezapomíná reflektovat dění naší současnosti, jelikož ústředním leitmotivem filmu je Diův zákon, který doslova vyžaduje, aby se lidé chovali k ostatním přesně tak, jak chtějí, aby se oni chovali k nim. Tato parafráze vycházející ze starořeckého principu xenie, tedy posvátné pohostinnosti a vztahu mezi hostitelem a hostem, je vlastně depeší, apelující na potřebu empatie i slušnosti, což v dnešní době bývají kriticky nedostatkové komodity, nehledě na fakt, s jakým někteří jedinci umějí daru pohostinství zneužívat.

Nolan svůj dnes již tradiční způsob vyprávění dělí do tří hlavních časových rovin, mezi nimiž různě - nikoliv náhodně - přepíná. Jednou z nejdůležitějších je dobytí Tróje, intenzivní fragment, ke kterému se film s magnetickou přitažlivostí pravidelně vrací a pokaždé nám přitom rozšíří zorné pole dané události. Po deseti letech marných pokusů se na trojské pláži zrodí geniální nápad. Ithacký král Odysseus (suverénní Matt Damon) přijde s otráveným darem pro nepřítele. Legendárním dutým koněm, do jehož klaustrofobních dřevěných útrob vměstná sebe a své muže. Tlupa ukrytých vojáků se tak dostane za neproniknutelné zdi slavného města a pomůže mykénskému králi Agamemnónovi (Bennie Safdie) k drtivému vítězství. Druhá časová přímka mapuje Odysseův návrat domů skrze neznámé vody, čímž chce slavný král se zbytkem své armády předběhnout Agamemnóna a dosáhnout cíle s předstihem. Místo toho se posádka v bludišti vodních ploch ztratí a prožije různorodá, povětšinou chmurná dobrodružství. Třetí dějství je spjaté s ostrovní Ithakou. Přesně tam královna Pénelopé (Anne Hathaway) trpělivě čeká na návrat krále Odyssea. Po téměř dvaceti letech praská hodovní síň pod náporem nápadníků, kteří arogantně zneužívají zákona pohostinnosti, doufajíc, že Pénelopé konečně přijme smrt nezvěstného manžela a provdá se za jednoho z nich. Tím nejlstivějším je Antinous (Robert Pattinson), přičemž na druhé straně barikády stojí Télemachos (Tom Holland), syn Odyssea, který hledá způsob jak ochránit matku.

Jsou tu pochopitelně ještě další větve, které pomáhají dotvářet celistvost obrazu. Namátkou třeba cesta Télemacha za Meneláem (skvělý Jon Bernthal), králem Sparty a manželem Heleny (Lupita Nyong'o) či mlhou zahalené živoření na břehu Ógygie, kde si mořská nymfa Kalypsó (Charlize Theron) pomocí omamných lotosových květů vydržuje Odyssea po sedm let. Čím více máte Nolana v malíku, tím povědomější vám rozstříhaná a důvtipně poslepovaná koláž příběhů bude připadat. Hlavním lákadlem pro ústřední postavy se opět stává vějička sdílené tužby, která vypadá nedosažitelně. Podobně jako když sluha Alfred v závěrečné části netopýří trilogie Temnýrytíř povstal (2012) předkládá Bruceovi Wayneovi idealizovaný epilog, k němuž film nezadržitelně míří, sní i Pénelopé o společné plavbě do západu slunce po boku svého manžela. Tento motiv se pak s vytrvalostí vrženého bumerangu vrací, ačkoliv do poslední chvíle netušíme, zdali sen nabude konkrétních rysů. Jsou to opět tytéž vzorce, tytéž trnité cesty plné kolizních kurzů, po nichž se hrdinové snaží dostat domů, bez ohledu na to, jestli jim v záměru brání ztráta paměti, netopýří kostým, vzdálenost světelných let nebo hněv bohů.

Nolan tedy není originální v tom, že by se pokoušel změnit osvědčenou vyprávěcí formuli, nyní však více než kdy jindy slouží struktura příběhu intenzivnímu prožitku, postavám a jejich motivacím. Jinými slovy tam, kde se Tenet (2020) opájel narcistní zahleděností do vlastního časoprostorového puzzlu, nabízí Odyssea emoční ventil, který kromě scénáře čerpá sílu z architektonického uspořádání scén, na němž kromě režiséra odvedla bezchybnou práci střihačka Jennifer Lame. Připočtěme k tomu cit pro rámování monumentálních obrazů z rukou nizozemského kameramana Hoyte van Hoytema, a získáme okázalou šachovnici překypující napínavými tahy. A věřte, že výhradním využitím 70mm IMAX kamer dostanete tu nejnadýchanější šachovnici pod sluncem.

Postavy doslova pulzují životem. Nolan je citlivým způsobem modernizuje pomocí herectví i dialogů, které sázkou na americký přízvuk oscilují mezi dávnou minulostí a přítomností. Nejde tudíž o mluvící anachronismy známé z bezpočtu starších inscenací, ale o životaschopné charaktery, s nimiž se lze ztotožnit. Unavený, ztracený, na duši zjizvený a pochybující král Matta Damona je úchvatný v zobrazení vnitřního boje za krvavé vyústění za zdmi Tróje. Jeho vnitřní bol naplno rozkvete při strhující epizodě se Sirénami. Jakmile vábivý zpěv kouzelných pěvkyň Odysseovi připomene váhu všech nedodržených slibů, začneme trpět spolu s ním. Sebevědomá Anne Hathaway je jako vězeňkyně ve vlastním sídle, sešněrovaném společenskými tradicemi výborná tím, s jakou vervou zvládá demonstrovat nehynoucí lásku ke svému manželovi. Nemyslím si, že Nolan ve své kariéře natočil dojemnější scénu, než je setkání Odyssea s Pénelopé. Chválu si však bezezbytku zaslouží i objemné množství vedlejších postav, poskládaných ze zkušených herců. Namátkou nevidomý pastýř Eumaios s tváří Johna Leguizama, jehož při čekání na návrat pána pomalu opouští víra. Zástupce Eurylochos (Himesh Patel), který přesvědčivě ukazuje zmatenost i vzdor vyvěrající z nerozvážných rozkazů krále Odyssea. Lačná zvídavost vpletená do sobeckých pavučin éterické Kalypsó umí být podmanivá stejně, jako proradná kuna Roberta Pattinsona, které člověk přeje zaslouženou záhubu.

Ačkoliv se pohybujeme v konotacích dávných bájí s nepřehlédnutelnými fantasy přísadami, je film Christophera Nolana dle očekávání velmi civilní, v drtivé většině svázán krásou reálných lokací. Zatímco méně odvážní režiséři by obehraný podžánr mečů a sandálů utopili v záplavě fantaskních chrámů a statisícových počítačově generovaných armád, Nolan zůstává věrný postmodernímu cítění, které odmítá laciná pozlátka i tvrdošíjné lpění na přesnosti zdrojového materiálu. Vzdušná kostýmní variabilita Ellen Mirojnick a chytrá technická řešení papírově náročných sekvencí překvapují nápaditostí. Návštěva Hádu tudíž zvládne přivodit mrazení v zádech jen využitím mocných zvukových ploch a úspornou, leč syrovou mizanscénou. Během magických hrátek čarodějky Kirké (Samantha Morton) zase režisér doslova šokuje koketováním s prvky body hororu, což je věc v jeho filmech dosud nevídaná. Nepřeslechnutelný podíl na celkovém vyznění filmu má nepochybně i Ludwig Göransson, jehož intimní tóny střídají dunivé syntezátorové plochy, mající moc zatlačit diváka do sedadla. Sound design samotný je vůbec po všech stránkách hromový, nezřídka drtivý. Počkejte si na nářek oslepeného kyklopa Polyféma a hned mi dáte za pravdu.

Mám-li s využitím lupy poukázat na nějaké nedostatky, pak zmíním akční sekvence, relativně konzistentní slabinu ve filmografii britského režiséra. Pokud se Nolan soustředí na široké celky s jasně stanovenou geografií prostoru, bývá většinou odzbrojující, jak dokazuje přelet nad noční Trójou oděnou do spalujících plamenů. Sevřenější střety tělo na tělo v uzavřených místnostech však přinášejí občasnou nepřehlednost, potažmo problémy s orientací. Ani zdaleka nejde o takový problém jako v případě režisérových prvotin, přesto se menší zaváhání dostavuje i zde, což může souviset jednak s tím, že Nolan si s dynamickou akcí příliš netyká nebo mu práci dost možná ztěžují nemotorné IMAX kamery, které ani zdaleka nedosahují mrštnosti digitálních štik. Může jít samozřejmě o kombinaci obého, ale nemyslím si, že by těch několik roztřesených okamžiků nějak dramaticky narušovalo pocit z výborné filmařiny.

Asi nemám chuť pouštět se nějak obšírně do kontroverzí kolem filmu, neboť mi přijdou směšné a v zásadě bezpředmětné. Pochopitelně jsem zaznamenal nespokojené výkřiky po zveřejnění prvního traileru i koncentrovaný review bombing, který se nicméně krátce po ostré premiéře rozplynul v digitálním prostoru jako neškodná pára nad hrncem. Co k tomu říci? Se stejnou vervou, s níž dávní bardové uchovávali mytologii kombinací paměti, improvizace a psaných textů, má i to, čemu dnes říkáme Odyssea tisíce barev, podléhajících fantasii různých básníků, divadelních, televizních i filmových režisérů. Za těch bezmála tři tisíce let získala Odyssea bezpočet podob. Nolanův epický snímek je pevně spjat s jeho vlastní interpretační vizí. Ať už byl Homér jeden člověk, skupina básníků či symbol sdílené ústní tradice, jeho jméno zůstane navždy spojeno s díly, která stále inspirují filmaře, spisovatele i čtenáře. Právě univerzálnost těchto příběhů v sobě skýtá mimořádný kulturní odkaz, inspirativní materiál, se kterým si každý může nakládat dle vlastních svobodných preferencí. Zuřivé bránění Homéra mi zkrátka přijde scestné. A jen tak mezi námi, plnotučný příběh o Trojském koni se v Homérově epických básních ani nenachází.

Christopher Nolan na ploše tří hodin rozehrál jedinečnou árii proplouvající mezi nadčasovým příběhem a moderním cítěním. Nabízí střízlivější, řekněme realističtější příběh svíraný temnotou i letmými paprsky naděje, v němž se všemocné božstvo krčí v pozadí ve prospěch studia lidské viny a nesmyslnosti válek. Ikonické tažení proti Tróje nese na popelavých křídlech depresivní počátek konce. Zbytečná válka zaštítěná pomíjivým symbolem lásky, skrývá pod povrchem typické zkorumpované záměry a mocenské spory. Nolan nevtíravým způsobem naznačuje, že jakmile ze světa zmizí vzájemná tolerance, velkorysost a pochopení, civilizace se jednoho dne zhroutí. Odyssea je bezesporu jedním z nejlepších příspěvků Christophera Nolana. Chytře zkonstruovaný filmový titán nabízející vyvážený poměr dramatu, filmařské suverenity i společenského komentáře. Odyssea poukazuje na ušlechtilé skutky, hanebné zločiny i těžké životní volby, s jejichž důsledky se není snadné vypořádat. Král Odysseus je esencí těchto výzev. Puklou nádobou plnou špatných rozhodnutí a výčitek za padlé spolubojovníky. Raněný hrdina bez falešné pompy, který si naše uznání nezískává díky tuctům pobitých nepřátel, ale svou lidskostí.

Verdikt

Old school hrdinský epos zabalený do modernizovaného hávu, který nadčasovost dávných příběhů aplikuje na rozklíženou tvář současného světa. Svěží interpretace Christophera Nolana je nejen chytrým sociálním komentářem, ale i emocemi nabitým dobrodružstvím, skládajícím poklonu starým historickým a mytologickým velkofilmům. True Cinema!

Hodnocení

9/10

USA / Velká Británie 2026 172 min

Režie: Christopher Nolan

Předloha: Homér (báseň)

Scénář: Christopher Nolan

Kamera: Hoyte van Hoytema

Hudba: Ludwig Göransson

Hrají: Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Robert Pattinson, Himesh Patel, Andrew Howard, John Leguizamo, Jon Bernthal, Charlize Theron, Lupita Nyong’o, Zendaya, Elliot Page, Mia Goth, Benny Safdie, Samantha Morton, Logan Marshall-Green, Jimmy Gonzales, Corey Hawkins, Ryan Hurst, Will Yun Lee, Bill Irwin, James Remar, Travis Scott, Elyes Gabel