Jabloň
Pes se honil za vlastním ocasem a kozí dech zvedl z polní cesty na konci dědiny oblak prachu. Na mopedu seděl myslivec Popelka, důležitý tak, že se ani neohlédl, koho za sebou zakouřil.
Marika potichu přivřela těžká vrata.
„Kam jdeš zase?“ ozvalo se z domu.
Neodpověděla. Jen přidala do kroku.
„Do večera budeš doma!“
Hlas matky ji ještě chvíli pronásledoval, než jej pohltil šum potoka.
Pod starou jabloní odložila prkno, vyšplhala do koruny a usadila se na svém místě. Odtud viděla celý svět. Louku, les i srny, které se za parného odpoledne pomalu přesouvaly mezi vyschlou trávou.
Nejdřív si ale prohlédla rozbité koleno.
Tvrdý strup už několik dní lákal prsty. Opatrně jej nadzvedla. Pak ještě kousek. A ještě.
Vytryskla tenká červená nitka.
Otřela ji ukazováčkem a bez přemýšlení olízla.
Ta zvláštní nasládlá chuť ji pokaždé překvapila.
Vzpomněla si na husy v letní kuchyni. Na jejich bledou kůži, když je matka s tetami škubaly na starém stole před nedělním obědem. Krev, peří, horko a smích příbuzných.
Zakryla koleno dlaní.
V lese se pohnuly srny.
„Osm… devět… deset…“
Počítala nahlas a usmívala se.
Pak ulomila tenkou větev.
Přitiskla ji k tváři.
Přimhouřila jedno oko.
„Prásk.“
Pět srn se v její hlavě skácelo do trávy.
Ležely tiše.
Vyhrála.
Seskočila ze stromu a zamířila domů. Dnes se budou kuchat husy.
Před vraty zastavil kozí dech.
„Co nejsi na jabloni, kotě?“ zavolal prastrýc.
„Musím pomáhat.“
„Ale kdepak. Pajšl počká.“
Posunul rozviklané sedlo a pokynul jí.
Motor se rozštěkal.
Marika ho objala kolem pasu. Vlasy jí vlály až na jeho červenou přilbu s bílým pruhem. Připadal jí jako had, který ji veze zpátky do jejího království.
Ve švestkovém háji zastavili.
„Dávej na sebe pozor,“ pohladil ji po hlavě.
Přikývla.
Vyšplhala znovu do koruny. Odtud byla dědina docela jiná. Dvory se scvrkly do několika čtverců, lidé chodili pomalu jako figurky a hlasy z ulice zněly, jako by je někdo přinášel v dlaních. Jen les za ní zůstával pořád stejně velký. Marika si představovala, že kdyby natáhla ruku, dotkne se jeho okraje. A kdyby slezla z druhé strany jabloně, nikdo by už nikdy nevěděl, kam zmizela. Seděla mezi větvemi a vymýšlela si životy lidí pod sebou. Žena u pumpy byla královna v přestrojení, myslivec Popelka střežil zakleté království a kozí dech nebyl moped, ale drak, který se každé odpoledne vracel domů unavený z cest. Jen její jabloň věděla, co je doopravdy. Celá dědina se otáčela kolem jejího stromu.
Zadívala se do mraků, zavřela oči. Tma se pomalu snášela na obydlí. Nejprve pohltila cesty, potom zahrady a nakonec i potok pod jabloní. Jen koruna se ještě chvíli držela posledního světla, než i ji večer tiše přikryl.
⸻
Halali ji probudilo až o mnoho let později. Stála ve sněhu.
V rukou držela skutečnou kozlici.
Na zádech už necítila letní slunce, ale tíhu vlastního života.
Před mysliveckou chatou troubily lesnice.
Někdo se smál.
Někdo naléval trnku.
Marika měla sucho v ústech.
V kapse kabátu nahmátla stříbrnou placatku.
Napila se.
Bolest hlavy na okamžik ustoupila.
Z houštiny vyšla srna.
Zastavila se.
Podívala se přímo na ni.
Marika zvedla zbraň.
Pak ji zase pomalu sklopila.
Najednou před sebou neviděla zvěř.
Viděla holku na staré jabloni.
S rozbitým kolenem.
S větví přitisknutou k tváři.
A s očima, které ještě netušily, jak těžké mohou být opravdové zbraně.
Střelci se pomalu vraceli ze svých stanovišť, zvěř ležela tam, kde ji zastihl poslední výstřel, a les trpělivě sbíral všechno, co mu lidé během několika hodin vzali. Marika se dívala na zelené klobouky, na psy, na pušky opřené o ramena mužů. Už ten obraz jednou viděla. Kdysi dávno. Jen tehdy držela v rukou tenkou větev a pod nohama ji šuměl potok.
Halali doznělo.
Les se zase pomalu nadechoval. Ve smrčině se sesypal kopec sněhu z obtěžkaných bílých větví. V suchém kapradí cosi lehce zašustilo a potok dál omílal kameny. Zvěř ještě vyčkávala. Vzduch voněl mrazem a pryskyřicí. Vysoko v borovici se utrhl suchý klacík, sklouzl po větvích a zmizel v mechu. Střelci se pomalu scházeli k sobě. Jeden druhému podával placatku, další si stahoval rukavici a rozfoukával zmrzlé prsty. Mluvili hlasitě, aby přehlušili únavu. Les jejich řečem nerozuměl. Znal jen kroky, pach člověka a rány, které přicházejí bez varování. Do rána sníh přikryje jejich stopy.
Marika se otočila zády ke střelcům a vydala se k potoku.
Jabloň tam pořád stála.
O něco pokroucenější.
O něco starší.
Stejně jako ona.
Položila dlaň na její kůru. Byla drsná a popraskaná. Stejná místa, jiný člověk. Z potoka se ozvalo šplouchnutí. Marika zvedla hlavu. Od lesa přicházela srna. Sešla až k potoku a sklonila hlavu. Hladina ji přijala bez jediného zachvění. Když se napila, odraz se nepohnul. Voda jej pomalu odnášela po proudu, zatímco srna ještě mlčky hleděla do lesa.
Marika z kapsy vytáhla náboje a položila je do sněhu. Leskly se ještě chvíli na bílém povrchu, než je sníh pomalu spolkl.
AI hodnocení: 86 %
Příběh je brilantní ukázkou toho, jak lze zprostředkovat vnitřní přerod postavy přes silné vizuální a emocionální symboly jako je stará jabloň, srna a zbraň. Autor suverénně vládne jazykem a citlivě dávkuje atmosféru venkovského horkého léta, jež se plynule láme do mrazivé a unavené dospělosti, v níž se ztrácí dětská nevinnost a iluze her. Přeskok v čase je organický, pointa rezonuje dlouho po dočtení a závěrečné smíření nad vhozenými náboji podtrhuje mistrovství formy. Jde o hluboké literární dílo převyšující běžnou úroveň s naprosto přirozeným plynutím děje a perfektním uzavřením do kruhu.
Silné stránky
Sugestivní, lyricky nesmírně bohatý styl vyprávění
Bravurně vystavěný kontrast mezi idylou dětství a realitou dospělosti
Završení příběhu silnou, nepatetickou katarzí
Slabé stránky
Drobná syntaktická váhání či nadužívání určitých adjektiv (velmi zřídka)
Doporučení
Dílo je natolik vyspělé, že ho lze bez větších úprav publikovat
@Philogyny: Četla si až teď, taky mám jednu takovou na kraji lesa, jednou se na ni vyšplhala Frýda v amoku z... Děkuju za krásný komentář, Phil.. ❤️ Možná i proto se mi ta povídka psala tak zvláštně. Manžel pochází z hájenky a u nich všichni chlapi odjakživa uměli zacházet se zbraněmi. Já jsem vyrostla v rodině, kde se hospodařilo a zvířata byla samozřejmou součástí života. Pamatuju si zabijačky. Nechtěla jsem míchat krev. „No to musíš,“ řeklo se. A za chvíli už si všichni se smíchem malovali po tvářích krvavé šrámy. Některé obrazy z dětství člověk nikdy úplně neodloží. |
Četla si až teď, taky mám jednu takovou na kraji lesa, jednou se na ni vyšplhala Frýda v amoku za kočkou, zpátky už to nešlo. Já byla na jednom honu. Těsně kolem mě přecválal rudl divočáků. Pak zjistili, že jdu naproti střelcům a jsem cíl. Začali mě hlídat. Na konec nás naveleli do kukuřice a když jsem zjistila, kdo do ní mířil, tak vzdala zbytek honu a na další už nikdy nešla. Nahodilo mi…Jednou za čas chodím na ošetření k bývalému řediteli nemocnice. A vykládáme si. Taky je myslivec. A řekl mi, že jednou za život střelil srnu. Když k ní přišel a viděl tu malou hromádku neštěsti, tak se za to styděl. Pak už nikdy. Je věřící a nám ho moc ráda. Moc hezká povídka ze života. |
@K3: Existuje jabloň Fantazie. Je to starší polská odrůda. Uz jsem si ji našla, Fantazii polskou. Koupim a dam si pod ni lavičku.🙂 |
@deli: Teď bych nějakou jabloň k fantazii docela potřebovala. Děkuji za milý komentář..:-) Existuje jabloň Fantazie. Je to starší polská odrůda. |
@Jarrda: Rázem jsem se ocitl na vesnici, kde vše plyne mnohem pomaleji a obyčejní jabloň je středem dětskéh... Teď bych nějakou jabloň k fantazii docela potřebovala. Děkuji za milý komentář..:-) |
@Benetka: Jsem myslel že na honu se nechlastá. Jo. I soudruzi policisté dělají kontroly s trubičkou. Ne ne... Tos mi připomněl fčil, že jsem si zapomněla koupit čokoládu...:-) Děkuju za milý komentář a správně, pit na honě sa nemá, až potem.. |
@Janina6: Opět jsem zaujatá a okouzlená četla tvoji povídku. Obdivuji tvoji bohatou slovní zásobu, ale ta b... Jani, děkuju moc! Ano, dívka i dospělá žena jsou pořád tatáž bytost. O to jsem usilovala, aby mezi nimi nebyl zlom, ale aby si Marika v sobě nesla tu holku z jabloně i po letech. Děkuju za pozorné čtení a krásný komentář. |
@K3: Zapomněl jsem se ještě zmínit o jabloni, o stromu jako pozorovatelně světa a zároveň jako o strom... Mýdelník neznám. Děkuju, podívám se po něm. U nás na Moravě, v mé rodině, hojně probíhaly zabijačky atd. Strýc byl řezník, chodil takto po lidech. Chovaly se husy, kačeny, perličky, všelijaká zvířata. Pak strýc myslivec. Muž pochází z hájenky. Můj bratr tyhle věci, tzn. nesnáší doteď, a odmítl třeba zabít králíka. U mě je to tak, když musí, tak to udělám. Jabloň není kulisa. Je to místo, kde byla Marika dítětem, kde si vytvořila svůj svět. Vychází to částečně z mé autobiografie, kde jsem měla u lesa vzrostlou bezinku, tak hustou, že tam nebylo odnikud vidět. Doma byly povinnosti. Hon je tady jen spouštěčem. Konflikt je uvnitř Mariky. Děkuji moc za hezké reakce.. |
Rázem jsem se ocitl na vesnici, kde vše plyne mnohem pomaleji a obyčejná jabloň je středem dětského světa. Marika svou fantazií působí jako skutečné dítě a ne jako obyčejná postava. Povídka neokouzluje složitým dějem, ale atmosférou, symbolikou a řečí prostřednictvím obyčejných věcí. |
Jsem myslel že na honu se nechlastá. Jo. I soudruzi policisté dělají kontroly s trubičkou. Ne ne. Ty ty ty! Jo. Deli. Oříšková. Čokoládová. Pistáciová. Pěkný Tomáš. Nee... Kecám. Není to pěkný. Je to P.Ř.E.N.Á.D.H.E.R.N.Ý.!!! Se omluvuju no... Neumim psát hezké a vážné komet tváře. :( tip |
Opět jsem zaujatá a okouzlená četla tvoji povídku. Obdivuji tvoji bohatou slovní zásobu, ale ta by sama o sobě nestačila, podstatný je tvůj vyzrálý vypravěčský jazyk. Barvité popisy, personifikace veškeré přírody a "na oplátku" zase přirozené splývání dětské (a posléze i dospělé) duše se světem lesa. Spousta krásných poetických obrazů. A dívka - dospělá žena mi tady vlastně nevyznívají kontrastně, ony k sobě patří, je to stále tatáž citlivá bytost, jen zralejší. Díky za silný zážitek! |
Zapomněl jsem se ještě zmínit o jabloni, o stromu jako pozorovatelně světa a zároveň jako o stromu moudrosti, takže ten název je velmi trefný a je to to nejdůležitější. Neznáš knížku Luční harfa? Ta je celá o poznání, které se odehrávalo v ohromném stromě, mýdelníku. Co se týká mě, znám přesně moment kdy jsem s tím skončil. Jednou jsem střelil sousedovi na chodník, neměl jsem ho moc rád, on toho moc nenamluvil. Líbilo se mi jak brok hvízdal. Seřval mě jako psa a přesně to jsem potřeboval. To byl ten moment poznání a uvědomění. Později jsme se spřátelili a já mu z vděčnosti chodil radit právě s jabloněmi. |
@K3: Přivábil mě název. Podtitulku jsem si nevšiml a autora si nechávám nakonec. S tou jabloní to byl... Moc děkuju. Tvůj komentář mě opravdu potěšil. Nejvíc tím, že jsi nepsal jen o povídce, ale i o sobě. To, co popisuješ se vzduchovkou, se zajícem i vlastní proměnou, mi připadá velmi silné. A dojalo mě to. Trilogii si přečtu, pokud ji tady máš. Přesně o takovém poznání jsem chtěla psát – o chvíli, kdy člověk pochopí, co v sobě nechce dál nést. A moc mě těší, že jsi v textu cítil i baladický tón. Děkuju za pozorné čtení i za čas, který jsi mu věnoval. Teď jsem byla v psaní moc zběsilá, ale povídky jsem příliš nedávala , nedařilo se mi je dopsat. Jen menší texty, které mě docela bavily.🙂 Ale je mi teď dobře, a já píšu většinou, když je mi zle. Takže teď bude chvíli klid, nebo doufám, že delší dobu.🙂🙏 Opravdu moc děkuji.❤️ |
Přivábil mě název. Podtitulku jsem si nevšiml a autora si nechávám nakonec. S tou jabloní to bylo jako léčka na mě. Čekal jsem sice něco krásného, protože už ta jabloň je krásné a ušlechtilé slovo... Nádherná povídka. Z těch co jsem od tebe četl (bohužel jich dáváš dost a nestačím je číst všechny) je rozhodně nejlepší. Něco podobného jsem prožíval když jsme dostali vzduchovku. Pár ptáčků jsem střelil a vždy se to ve mě hrozně mlelo. Lovec (z dobrodružných knížek) na jedné straně, a ochránce přírody jakým byl třeba E. T. Seton, plus oběť, na straně druhé. Nakonec jsem dospěl k názoru že zabíjet, (to je to správné slovo) budu pouze z hladu. Nevím ale že bych zrovna tím doznáním dospěl. To asi není to správné vyjádření. To by museli myslivci být děti. A to nejsou. Jenom to pravé slovo zabíjení nahrazují falešnými slůvky. Párkrát jsem s nimi naháněl a jednou jsem zabil zajíce sukovicí, když běžel chudák vedle mě. Byl jsem na to hrdý, že já ho dostal a oni s brokovnicí ne. Nakonec mě jejich představený seřval, že to ode mne nebylo humánní. Spíš jsem bojoval sám se sebou a vyhrál jsem. Napsal jsem o tom zabíjení trilogii Třikrát a dost, beru to jako svou zpověď. Takže to není ani tak dospělostí jako poznáním co vlastně jsem. V tvé povídce všechno tohle je. Navíc je psaná krásným, až Erbenovsky baladickým jazykem. Všechno je to tu nenásilně, několika slůvky, vyjádřené. Bezstarostnost. Chuť a pach krve, přímo jako z Kiplinga; i to uvědomění. Přímo vhodné jako modlitební knížečka pro všechny začínající lovce - zabijáky. Nevím, zda lze tohle považovat za vážnou kritiku, abych mohl dát výběr, který si to podle mě určitě zaslouží, tak počkám do zítřka a uvidím. |
|
Moc dobře napsané. Člověk tak snadno splyne s postavou, vnímá její pocity .... Pár procitnutí jsem zažila.... |
Komentáře