Pes se honil za vlastním ocasem a kozí dech zvedl z polní cesty na konci dědiny oblak prachu. Na mopedu seděl myslivec Popelka, důležitý tak, že se ani neohlédl, koho za sebou zakouřil.

Marika potichu přivřela těžká vrata.

„Kam jdeš zase?“ ozvalo se z domu.

Neodpověděla. Jen přidala do kroku.

„Do večera budeš doma!“

Hlas matky ji ještě chvíli pronásledoval, než jej pohltil šum potoka.

Pod starou jabloní odložila prkno, vyšplhala do koruny a usadila se na svém místě. Odtud viděla celý svět. Louku, les i srny, které se za parného odpoledne pomalu přesouvaly mezi vyschlou trávou.

Nejdřív si ale prohlédla rozbité koleno.

Tvrdý strup už několik dní lákal prsty. Opatrně jej nadzvedla. Pak ještě kousek. A ještě.

Vytryskla tenká červená nitka.

Otřela ji ukazováčkem a bez přemýšlení olízla.

Ta zvláštní nasládlá chuť ji pokaždé překvapila.

Vzpomněla si na husy v letní kuchyni. Na jejich bledou kůži, když je matka s tetami škubaly na starém stole před nedělním obědem. Krev, peří, horko a smích příbuzných.

Zakryla koleno dlaní.

V lese se pohnuly srny.

„Osm… devět… deset…“

Počítala nahlas a usmívala se.

Pak ulomila tenkou větev.

Přitiskla ji k tváři.

Přimhouřila jedno oko.

„Prásk.“

Pět srn se v její hlavě skácelo do trávy.

Ležely tiše.

Vyhrála.

Seskočila ze stromu a zamířila domů. Dnes se budou kuchat husy.

Před vraty zastavil kozí dech.

„Co nejsi na jabloni, kotě?“ zavolal prastrýc.

„Musím pomáhat.“

„Ale kdepak. Pajšl počká.“

Posunul rozviklané sedlo a pokynul jí.

Motor se rozštěkal.

Marika ho objala kolem pasu. Vlasy jí vlály až na jeho červenou přilbu s bílým pruhem. Připadal jí jako had, který ji veze zpátky do jejího království.

Ve švestkovém háji zastavili.

„Dávej na sebe pozor,“ pohladil ji po hlavě.

Přikývla.

Vyšplhala znovu do koruny. Odtud byla dědina docela jiná. Dvory se scvrkly do několika čtverců, lidé chodili pomalu jako figurky a hlasy z ulice zněly, jako by je někdo přinášel v dlaních. Jen les za ní zůstával pořád stejně velký. Marika si představovala, že kdyby natáhla ruku, dotkne se jeho okraje. A kdyby slezla z druhé strany jabloně, nikdo by už nikdy nevěděl, kam zmizela. Seděla mezi větvemi a vymýšlela si životy lidí pod sebou. Žena u pumpy byla královna v přestrojení, myslivec Popelka střežil zakleté království a kozí dech nebyl moped, ale drak, který se každé odpoledne vracel domů unavený z cest. Jen její jabloň věděla, co je doopravdy. Celá dědina se otáčela kolem jejího stromu.

Zadívala se do mraků, zavřela oči. Tma se pomalu snášela na obydlí. Nejprve pohltila cesty, potom zahrady a nakonec i potok pod jabloní. Jen koruna se ještě chvíli držela posledního světla, než i ji večer tiše přikryl.

⸻

Halali ji probudilo až o mnoho let později. Stála ve sněhu.

V rukou držela skutečnou kozlici.

Na zádech už necítila letní slunce, ale tíhu vlastního života.

Před mysliveckou chatou troubily lesnice.

Někdo se smál.

Někdo naléval trnku.

Marika měla sucho v ústech.

V kapse kabátu nahmátla stříbrnou placatku.

Napila se.

Bolest hlavy na okamžik ustoupila.

Z houštiny vyšla srna.

Zastavila se.

Podívala se přímo na ni.

Marika zvedla zbraň.

Pak ji zase pomalu sklopila.

Najednou před sebou neviděla zvěř.

Viděla holku na staré jabloni.

S rozbitým kolenem.

S větví přitisknutou k tváři.

A s očima, které ještě netušily, jak těžké mohou být opravdové zbraně.

Střelci se pomalu vraceli ze svých stanovišť, zvěř ležela tam, kde ji zastihl poslední výstřel, a les trpělivě sbíral všechno, co mu lidé během několika hodin vzali. Marika se dívala na zelené klobouky, na psy, na pušky opřené o ramena mužů. Už ten obraz jednou viděla. Kdysi dávno. Jen tehdy držela v rukou tenkou větev a pod nohama ji šuměl potok.

Halali doznělo.

Les se zase pomalu nadechoval. Ve smrčině se sesypal kopec sněhu z obtěžkaných bílých větví. V suchém kapradí cosi lehce zašustilo a potok dál omílal kameny. Zvěř ještě vyčkávala. Vzduch voněl mrazem a pryskyřicí. Vysoko v borovici se utrhl suchý klacík, sklouzl po větvích a zmizel v mechu. Střelci se pomalu scházeli k sobě. Jeden druhému podával placatku, další si stahoval rukavici a rozfoukával zmrzlé prsty. Mluvili hlasitě, aby přehlušili únavu. Les jejich řečem nerozuměl. Znal jen kroky, pach člověka a rány, které přicházejí bez varování. Do rána sníh přikryje jejich stopy.

Marika se otočila zády ke střelcům a vydala se k potoku.

Jabloň tam pořád stála.

O něco pokroucenější.

O něco starší.

Stejně jako ona.

Položila dlaň na její kůru. Byla drsná a popraskaná. Stejná místa, jiný člověk. Z potoka se ozvalo šplouchnutí. Marika zvedla hlavu. Od lesa přicházela srna. Sešla až k potoku a sklonila hlavu. Hladina ji přijala bez jediného zachvění. Když se napila, odraz se nepohnul. Voda jej pomalu odnášela po proudu, zatímco srna ještě mlčky hleděla do lesa.

Marika z kapsy vytáhla náboje a položila je do sněhu. Leskly se ještě chvíli na bílém povrchu, než je sníh pomalu spolkl.