Řeka byla plná života a umírání. Její duch byl toho všeho tichým každodenním svědkem. Třeba rybí potěr - sledoval, jak vyráží vstříc neznámu. A taky, jak rychle se jím jiné ryby nakrmí. Neměl jim to za zlé. Bytosti se kolem něj rodily a umíraly stejně, jako žluté stulíky rostly a uvadaly.

V rákosí dlouhými prsty rozhrnoval tuhá zelená stébla a pozoroval kachnu s kachňaty.  Nevšímali si ho, pro ně patřil k jejich světu stejně jako voda, vážky nebo kameny.

Když se poštěstilo, viděl vydru s mláďaty. Mohl by je pozorovat celé hodiny, jak je matka krmila, čistila jim srst, jak vydřata dováděla. Hrála si a to znal. I on si uměl hrát. Uměl tvarovat proud podle své vůle, pohnout dešťovými mraky, když chtěl… Ale malé vydry, které se pošťuchovaly na břehu, vypadaly, že se baví lépe. Šlo jim to snáz, nebyly osamocené.

Snad proto miloval, když se na břehu objevily lidské děti. Jejich hry byly složitější, promyšlenější. Občas se hádaly, jindy zpívaly, často po nich na břehu zůstávaly fascinující stopy. Nory postavené jen tak z rozmaru, vytvarovaná hlína, svázaný rákos, který při troše fantazie připomínal lidskou postavu.

Děti, rybáři, ženské, které v řece praly nebo k ní chodily pro vodu. Byli mu podobní a přesto byli jiní, protože je řeka zabíjela. Všechno živé se smrti vzpírá, ale lidem ze břehu nestačilo, že je může zabít voda samotná - navíc dali to právo je utopit i jemu. Tehdy ho přijal a ještě se neptal proč. Jen děti topit nechtěl. Hádal se s řekou, když některý z těch malých životů brala. Nikdy ji neobměkčil, ale občas vodě přitopené děcko vyrval včas.

Pak je začal hlídat u břehu, aby nevešly do hloubky. Bylo to tak snazší a čím déle je pozoroval, tím víc ho zajímaly.

Přícházely a odcházely, mizely někde za hradbou křovin a stromů. Jak žily? Jak k nim patřili dospělí? Odnášely si hry s sebou? Ty otázky ho pronásledovaly, kamkoliv se hnul, ale vydat se tak daleko od domovské vody, z toho měl hrůzu.

Jenže zvědavost nechaná ladem, ta roste a sílí.

Jednoho letního večera nedokázal odolat. Když světlo zezlátlo, děti se vytratily z břehu. Tentokrát nešly samy, nikým neviděný je doprovázel duch řeky. Dával si pozor, aby zůstal ve skrytu stromů - někdy ho viděli, někdy ne, nechtěl riskovat. Mohl je zabít pod vodou, ale kdo ví, jakými silami vládli oni tady nahoře?

Ze stínu košatého bezového keře sledoval vodník chlapce a malou dívku až k dřevěnému domu. Ze dveří vyšla žena v plátěných šatech a zástěře. Usmívala se, i děti se smály a běžely k ní.

Ani si to neuvědomil, nahnul se kupředu. Tohle bylo důležité.

Chlapec ženu krátce objal a ona něco řekla, oba se zasmáli, a kluk zmizel v domě. Vítali se, pochopil vodník. Pak se ale lekl, protože žena se pohnula nečekaně rychle: jedním plynulým pohybem zvedla děvčátko do náruče, jako když štika chytne malou rybku. Ztuhl, když viděl, jak se ústa ženy přiblížila dětskému čelu... Ale ne - jen se jí dotkla rty, kdo ví proč, ale dítě nemělo strach. To by poznal, kdyby ano. Pak ta žena zvedla jednu ruku a přiložila ji krátce na tvář děvčete. Něco si říkaly, pak odešly do domu za chlapcem.

Vodník svraštil obočí. Sklopil zrak k vlastním rukám. Vypadaly skoro jako lidské, jen místo nehtů končily prsty ostrými drápy. Chvíli se soustředil, drápy zmizely. Tenhle trik už objevil před časem. Zvedl ruku a přiložil si dlaň k vlastní tváři, tak jak to viděl před chvílí. A zamračil se. Bylo to… příjemné, ale nedávalo to smysl.

Zkusil to znovu.

Nic nového se nestalo.

A přesto to vypadalo, že pro ty dvě to bylo důležité.

Co to znamená? pomyslel si rozzlobeně. Proč tomu nerozumím?

Teď nedokázal odejít. Připlížil se blíž. Nebylo kde se schovávat, musel se spolehnout jen na to, že by tady, daleko od vody, nikdo vodníka nečekal - a proto ho ani neuvidí.

Zato on viděl. Malými okny sledoval střípky cizího života. Jídlo na stole v nádobách, které se nápadně podobaly hliněným výtvorům dětí na břehu. Hovor. A znovu podobná gesta - žena se dětí dotýkala každou chvíli. Ne jako při lovu. Jinak.

Co vědí, co já ne? skřípěl zuby vodník a málem by byl zakopl o vědro plné vody, jak se soustředil na výjev v okně.

Zarazil se a podíval se dolů. Voda v nádobě mu oplácela pohled a vracela mu vlastní podobu. Černé oči, vlasy, které mu padaly do čela, hubené tváře - mezi rybáři by se snadno ztratil, jen nebýt té nazelenalé kůže a vlasů. Vztek z něj spadl, jako když opadne povodeň. Nechal za sebou jen tichý pocit, který vodník ještě neznal, ale který pálil jako led v rukách za velkého mrazu. Jen ne zvenčí. Někde uvnitř.

Díval se na svůj odraz a ještě jednou si položil dlaň na tvář. Jediné, co se stalo, bylo, že teď byla ta palčivá zima v hloubce těla ještě horší.