Psychologické nebezpečí klasických počítačových her
Všude se co se týče nebezpečí počítačových her dočtete, že mohou hráče vést k násilí. To je ale podle mě příliš zjednodušený a povrchní pohled, navíc mohou existovat i hry, které nejsou násilného typu. Skutečné nebezpečí je podle mě daleko hlubší a silnější. Hraju hry od roku 1987, tak si myslím, že mám k věci co říct.
Klasické počítačové hry pro jednoho hráče fungují způsobem, že na jedné straně je hráč, který má nějaký úkol a pak je svět hry, kde jsou počítačem generované bytosti, které hráči buď (podle „osudu“ danému té které bytosti programátorem) v úkolu pomáhají či brání.
V tom právě spočívá ono psychologické nebezpečí: ten svět je tu jen pro hráče a ostatní bytosti které potká nejsou účelem samy o sobě, ale pouze nějakými prostředky, mechanismy, „vedlejšími“ tvory.
Pokud člověk s tímto psychologickým nastavením půjde do reálného světa, může poté jednat jako psychopat: představovat si (třeba podvědomě), že svět je tu jen pro něj a ostatní bytosti mu pouze buďto pomáhají nebo brání, ale nejsou mu rovny. Podporuje to jednání typu „účel světí prostředky“ a takový člověk poté může mít problémy navázat oboustranný vztah (ať už přátelský nebo partnerský) typu „rovný s rovným“.
Hry mohou mít i pozitivní dopad, například odreagování, možná pro korekci dopadu, o kterém jsem psal, může fungovat i samotné vědomí, že tu takové nebezpečí je.
@Danny: zabíjení je extrémní případ. tady jde o obecný případ, kdy máš volbu mezi něčím, co více prospěj... Překrucování skutečnosti a braní si věcí, které nejsou moje - je strach o vlastní budoucnost :) Snažím se nebát. Hry už dlouho nehraju, život je zajímavější :) hustější pixely, asi ... :) Ale když najdu na chodníku stovku, tak si ji nechám! Život není jednoduchej a nedá se úplně naučit, proto je zábavnější než hra. Nevíš, co přijde, nemůžeš si zopakovat kolo - nemůžeš se na to úplně připravit, když nevíš na co konkrétně. Můžeš zkoušet zkoušet různé situace a trávit život přípravou na život. Ale dá se i tak prožít čas:) Co je vlastně skutečné? ... Teda pro mě |
@weliska: v tom právě nevidím rozdíl :) hra jako hra. Hry na zabíjení mě děsej a deprimujou. Zrovna tak jak... zabíjení je extrémní případ. tady jde o obecný případ, kdy máš volbu mezi něčím, co více prospěje tobě versus tomu druhému nevím, jaké hry hraješ a jaké ne, ale do obchodu asi chodíš. a teď si představ, že ti prodavačka omylem vrátila o dost víc než měla: vrátíš to, nebo ne? nebo extrémnější případ: můžeš získat lepší pracovní místo, pokud zalžeš o kolegyni v počítačové hře je větší tendence nevrátit a zalhat, protože prodavačka i kolegyně jsou jen shluky pixelů |
@Danny: podívej, v klasických počítačových hrách ty ostatní postavy běžně zabíjíš nebo jinak zneužíváš... v tom právě nevidím rozdíl :) hra jako hra. Hry na zabíjení mě děsej a deprimujou. Zrovna tak jako filmy a zprávy :) Něco si můžu vybrat, něco ne. Smrt čehokoli není odreagování. Je to prostě volba. Díl skládačky ... hraj si. V podstatě jsme taky jen nějaká zauzlovaná energie, tělo máme, abysme to pochopili pravidla hry a mohli si zahrát. Teda podle mě :) Ne nezabíjím, když nemusím. Loni jsme zabila dvě polomrtvý rybičky a nejsem na to pyšná. A trochu jsem - nepřežily by. Děkuju za zamyšlení :) |
@weliska: myslíš něco jako, bližší košile než kabát? Jakože já jsem hráčka a všechno ostatní je pole hry? ... podívej, v klasických počítačových hrách ty ostatní postavy běžně zabíjíš nebo jinak zneužíváš, protože to jsou jenom hromádky pixelů které nic neznamenají, nemusíš na ně brát žádný ohled: děláš toto i v reálném životě? :) |
Hodila by se na začátku definice "klasických počítačových her". RPG má imho míň odporovatelů než hry typu Postal (úkolem hráče je pozabíjet co nejvíce civilistů co nejvíce brutálním způsobem), Doom (opět brutální střílečka, byť mimozemšťanů), nebo co já vím Playboy (textové svádění dívek), Fallout (perk za vraždění dětí), Carmageddon (za přejetí chodců dostává hráč body a čas navíc). Hry, které podporují výuku např. matematiky, logiky, angličtiny apod., ty budou mít odporovatele snad jen mezi hráči donucených rodiči je hrát. 😊 Ještě si dovolím jednu skromnou kritiku: Hraju hry od roku 1987, tak si myslím, že mám k věci co říct. To podle mě nestačí. Právě odstavec výše se snaží navodit myšlenku, že herních žánrů je spousta. Pokud hraješ jenom jRPG, máš jenom jeden náhled. Možná profesionální herní recenzenti vědí dost a i u nich pochybuji. Her je spousta, hráčů je spousta, každý hledá něco jiného (únik od reality, dosažení nejlepšího skóre, nebo pozabíjení co nejvíc pitomců, když už s nima musím vydržet půl dne ve třídě). Ne vždycky to musí mít negativní vliv, jak se snaží přesvědčit odpůrci her, ani pozitivní vliv, jak se snaží přesvědčit lidé z herní branže. Snad to nevyznělo moc kriticky, diskuze je určitě potřeba, tak tohle je můj příspěvek k tématu. Nakonec jak píše weliska, promiň za spam. 😅 |
Když ve hře uděláš blbej tah (ty), tak se ti to vrátí (oni) - klasická akce a reakce. Hra je jen obraz a součást hry - cvičební pole pro každého hlavního hrdinu. Psychopat je jen dílek hracího pole ... asi nevím, nad čím přemýšlíš :) Tak promiň spam |
myslíš něco jako, bližší košile než kabát? Jakože já jsem hráčka a všechno ostatní je pole hry? A ne snad? :) Každý se identifikujeme především jako já. To ostatní je až potom. Teda podle mě, samozřejmě;) |
Nejsem psycholog, abych dokázala potvrdit ten skok ze vztahu, který si hráč během hry osvojuje se světem, k psychopatii. Ale zajímavá je myšlenka, že hry učí se dívat na svět z pozice hráče, kolem nějž se vše odehrává. Já skončila u her s Harrym Potterem, kdy jsem s dětmi sbírala fazole, když mě občas pustily ke kompu.. |
Dobré zamyšlení. No, myslím, že takového člověka by ostatní bytosti rychle vyvedly z omylu. Tedy že by narazil. |
Komentáře